MAMINČINA POLÉVKA BYLA VŽDYCKY NEJLEPŠÍ

Antonín Gondolán

"Na Slovensku jsem zažil a dodnes také zažívám ty nejlepší reakce publika, s jakými jsem se kdy setkal. Posluchači jsou tam velice vřelí a výborně si s nimi rozumím," sdělil nám Antonín Gondolán, hudebník, který se narodil v tradiční muzikantské romské rodině ve Spišském Podhradí. Byly mu však teprve asi dva roky, když se rodina odstěhovala do západní části tehdejší federace.

První zastávkou se staly Jeseníky na Moravě a odtud se rodina později přesunula do Vrchlabí. Další stěhování už byla pouze na něm, neboť jako patnáctiletý mladík vstoupil do velkého světa. Antonín Gondolán nejprve hrával s kapelou svého otce po kavárnách a tam si ho všiml Gustav Brom. Ihned se ho rozhodl angažovat. Otázal se Gondolána staršího, za kolik by malého hudebníka "prodal". Přitom sugestivně vytáhl plnou peněženku. "Svoje děti už dávno neprodávám," odpověděl mu otec. Byl však pochopitelně hrdý, že jeho syn bude hrát se slavným orchestrem Gustava Broma. Patnáctiletý Antonín, pocházející ze třinácti sourozenců, byl v té době již zralým hudebníkem. Na housle hrál od svých čtyř let. Později mu učaroval kontrabas. Vždyť přece "basa tvrdí muziku", cituje dodnes lidové pořekadlo. Když u Broma nastoupil, obdařili ho hned na úvod dvouhodinovým nesmírně složitým džezově aranžovaným repertoárem. Vzal si tedy magnetofonový pásek, za dva dny měl celou nahrávku dokonale odposlouchanou a koncertoval "bez mrknutí oka". Ostatní hudebníci doslova žasli. Dlužno dodat, že v kapele vystřídal tehdy známého a vynikajícího hudebníka Milana Pilara, takže laťka byla nastavena hodně vysoko. Antonín však nahradil hudební vzdělání přirozeným talentem a živelností. Hrál s Gustavem Bromem (u kterého i bydlel) celý rok a na jeho doporučení ho přijali na brněnskou konzervatoř.

V té době se v Praze právě formovala kapela Karla Gotta a hudebníci, kteří ji zakládali, se dozvěděli o mladém "zázračném" muzikantovi. Tak se stalo, že na konzervatoř Antonín nastoupil v Praze a zároveň začal vystupovat se skupinou Karla Gotta i v nově vzniklém Semaforu, kam ho angažoval Ivo Havlík. Spolupracoval s nimi dlouhá léta a vlastně se dá říci, že tato spolupráce úplně neskončila až dodnes. V roce 1967 absolvoval s divadlem Apollo velké osmiměsíční turné v americkém Las Vegas. "Pro mě samotného to byla obrovská škola života. Vždyť jen když si uvědomíte, že jsem se osobně setkal se Sinatrou či Elingtonem... A jako jediný jsem tam obdržel nabídku na angažmá. Právě od Sinatry! Poradil jsem se tehdy s Gottem a on mi řekl: "Proč bys k němu chodil? Vždyť jsi v dobré kapele!" Při této vzpomínce se Antonín Gondolán rozesměje. "I když jsem tenkrát tuhle životní šanci propásl, jsem rád, že jsem to alespoň viděl a zažil. Las Vegas je střediskem multizábavy a dodnes platí, že když někdo hraje v Las Vegas, je to známka opravdového profesionálního úspěchu. Na mě tento hudební svět zapůsobil natolik, že jsem se po návratu rozhodl opustit skupinu Karla Gotta, protože jsem cítil, že to není moje parketa. To, co hoši dělali, byla spotřební hudba a já jsem inklinoval spíš k vážnějším muzikantským oblastem."

Tehdy se Antonín spojil se svými sourozenci, a tak se zrodila známá skupina Gondolánů, která si v krátké době získala značnou popularitu. Působili v ní čtyři bratři a sestra. Hráli spolu asi sedm let a zpočátku zpracovávali zejména romský folklór. "Čekej a neplakej", "Matka umiera" a mnohé jiné písničky, které zpívali jak v češtině, tak i ve slovenštině se staly skutečnými hity. Gondoláni nahráli více než dvacet desek a prodaly se jich statisíce kusů. Absolvovali stovky a stovky koncertů na domácích pódiích a mnohokrát také vystoupili i v zahraničí. Nejen v zemích tehdejšího takzvaného "východního bloku", ale i ve Francii, Německu či Švýcarsku. Raritou pro zahraniční publikum bylo už jen to, že se v jedné skupině sešlo pět sourozenců, kteří produkovali vskutku kvalitní a přitom nepříliš tradiční hudbu. "Skončilo to, jak už to v životě bývá," dodává s úsměvem Gondolán. "Jezdili jsme po světě a postupně tu a tam nacházeli partnery, se kterými jsme chtěli strávit další kus svého života. Postupně se bratr Jirka oženil ve Švýcarsku, kde už žije třicátým rokem, sestra se vdala do Austrálie, další bratr v mladém věku zemřel a já jsem zůstal patnáct let v Německu. V tomhle, to musím přiznat, určitě sehrál svou roli náš původ. Jsme už zkrátka takoví. Je v nás kočovná, toulavá krev."

Antonín se zamýšlí nad svými dalšími osudy. "Žil jsem na mnoha místech, ale mentalita lidí tady u nás, naše kulturní zázemí, to mi vždy chybělo. Proto jsem se také vrátil zpět do Prahy. V Německu nemá v našem oboru průměrný muzikant šanci, především kvůli obrovské konkurenci, která tam vládne. Byl to skutečně úspěch, že jsem prorazil. Později jsem odjel na zájezd do Austrálie, kam mě pozvala sestra. Byla tam vdaná za vynikajícího chirurga." Společně absolvovali hudební konkurz, jehož vítězové měli vystupovat v mezinárodní síti kasin. "Když jsem viděl ty černochy a ostatní perfektně technicky vybavené hudebníky, tak jsem konstatoval, že nemáme žádnou šanci," vzpomíná Antonín. "Sestra však začala zpívat naše lidovky a byli jsme to nakonec my, kdo to angažmá dostal. A dokonce na šest let! Ale po příchodu domů jsem se podíval na mapu, na ty vzdálenosti, které bych měl neustále překonávat, a asi po měsíci jsem to vzdal. Musím přiznat, že k tomu přispěl i 17. listopad v Československu a nová naděje, se kterou jsme se ke své vlasti upnuli."

Kdekdo se ho ptá, proč se vrátil z finančně zajištěného života sem, kde už měl zpřetrhané téměř všechny nitky a kde neměl vůbec nic jisté. "Já zkrátka stále cítím, že sem patřím. Tady jsem vyrůstal, tady jsem začínal svou kariéru a vydobil první úspěchy. Tady jsem doma. Proto jsem se roku 1993 rozhodl, že se vrátím. Společně se svou životní družkou. Nebylo to pro ni jednoduché, protože pracovala ve státních službách. Dnes tady pracuje na německé ambasádě." Antonín dlouhou dobu snil, že upustí od všech zájezdů, které ho unavovaly, a bude vystupovat ve svém vlastním klubu, na stálé scéně. Shodou okolností se mu po návratu domů nabídla možnost pronájmu hudebního klubu Barberina v Melantrichově ulici v Praze na Starém Městě. "Přiznávám, že jsem si to představoval naivně a že oblast podnikání, zvláště tak specifického jako tady u nás, mi byla úplně cizí. Zažil jsem všelicos... Zejména podvody a korupci úředníků. Jsem z toho dostatečně znechucený a otrávený." Přesto dnes v Barberině pravidelně organizuje koncerty vynikajících hudebníků a také se tam společně se svými sourozenci připomíná divákům i on sám.

"Rodiče nás nenaučili rómsky," vypráví Antonín. "Možná proto, aby mohli romštinu používat, když si chtěli říct něco, co nepatřilo do dětských uší," směje se. "Zpívám sice i rómské písničky, ale romsky nemluvím. I když dnes už ledasčemu rozumím." Aby ne, vždyť Antonín Gondolán přednedávnem vystudoval romistiku na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře. "Na katedru romistiky jsem se rozhodl přihlásit poté, co mi nabídli místo v rómské meziresortní komisi. Škola pro mě znamenala skutečný životní přelom. Především jsem se dostal mezi zajímavé lidi z úplně jiné brandže, než v jaké jsem se pohyboval do té doby. A potom - stal jsem se doslova miláčkem pedagogů. Všichni se tam ke mně chovali až neuvěřitelně mile. Možná, že to bylo už kvůli mému věku, a možná i kvůli rozhledu, který jsem společně s určitým nadhledem v životě získal." Když dostudoval, přišly zdravotní problémy a lékař mu nedoporučil, aby přijal náročné místo, na které se připravoval. "Nelituji toho," přiznává Antonín v rozhovoru. "Svoje vědomosti využiju ve vlastní rodině při výchově dětí."

Když už řeč přišla na rodinu a na děti, Antonín Gondolán má i tuto kapitolu svého života poměrně pestrou a bohatou. Má dohromady pět dětí. První, byť velmi krátké manželství uzavřel už v prvním ročníku konzervatoře. Z tohoto manželství má dva syny, kterým je dnes přes třicet let. "Podruhé jsem se oženil s českou manekýnkou německého původu a také s ní mám dvě děti. To už jsem však byl zralý člověk, a tak jsme se mohli stát skutečnou rodinou. Alespoň na čas. Rozešli jsme se, když bylo dětem kolem dvanácti let. Byli jsme v té době oba příliš slavní a to nedělalo dobrotu. Exmanželka se pak provdala do Anglie a v Londýně s ní žijí i mí synové. Nadále se však setkáváme a myslím, že máme velmi pěkný vztah. Jsou to oba krásní lidé - po manželce," směje se Antonín. "Mezitím jsem ještě chodil s jednou fanynkou naší hudby a také s ní mám syna. Jmenuje se Filip. Oba dva jsme si ho velmi přáli. Tenhle syn je ze všech mých dětí hudebně nejtalentovanější. Vystupuje už místo mě a v současnosti má angažmá v Americe. Po svém boku mám dnes životní družku, se kterou jsem se seznámil v Německu a kterou považuji za manželku, ačkoliv jsme se vlastně nevzali," vysvětluje Antonín svoje vztahy. Je zřejmé, že k rodině má hlubokou úctu a že toto semínko zaseli už jeho rodiče. Dokázali svým životem, že rómská rodina může žít slušně a dobře vychovávat svoje děti. Že vždy záleží jenom na lidech. "Jenom rodičům můžeme vděčit, že jsme se stali tím, čím jsme," dodává Antonín Gondolán nepateticky. "I když jsem prošel celý svět a všelicos zažil a okusil, byla vždy maminčina polévka při návratech domů ta nejlepší...!"

(nv), (vs)

obsah | osobnosti