Jiří David má rád překvapení

Umělec Jiří David se vymyká kritériím, podle nichž byl uspořádán tento seriál, neboť využívá média fotografie jako jednoho z mnoha volitelných prostředků. Nepřehlédnutelný malíř 80. let volí fotografii, pokud odpovídá jeho uměleckému záměru.

Právě proto, že v naší současné kritice se stále striktně dodržuje dávno překonaná kategorizace na fotografy, malíře a sochaře, není Jiří David fotografickými teoretiky akceptován. I pro laické diváky je komplikované vnímat bez předsudků například jeho amatérské rodinné záběry.

Jiří David, v 80. letech nepřehlédnutelný malíř a aktér postmoderního diskurzu, chápe vizualitu jako prostředek, nikoli cíl. Obraz je pro něj mírou vyjádření: odpovídá-li jeho uměleckému záměru nejlépe médium fotografie, zvolí ji. Na umělecké scéně se nejdříve zapsal jako malíř blasfemicky vlasteneckých obrazů a spoluzakládající člen dnes už legendární umělecké skupiny Tvrdohlaví. Fotografie se v jeho tvorbě objevují už záhy. Fascinuje ho pro své schopnosti nést zdánlivě pro každého srozumitelnou informaci s okamžitým emocionálním účinkem a zároveň skrývat další myšlenkové koncepty.

Slzy Usámy bin Ládina

Snad největší divácký ohlas vzbudil jeho cyklus Skryté podoby z let 1991 až 1995, který se zabýval tím, jak se psychická stránka člověka projevuje v jeho tváři. Na kombinování vždy dvou levých a pravých tváří do jednoho obličeje použil mediálně známých osobností (Havel, Newton, Hopper, Polanski, Coppola, Koons…) Podobně srozumitelná a populární je i novější série plačících politiků - od teroristy Usámy bin Ládina až po papeže - s názvem Bez soucitu (2001).

Jiří David pracuje konceptuálně - na základě idejí a jejich vazeb konstruuje příběh, který naplňuje mnoha protikladnými asociacemi. Nechává diváka, aby si zvolil vlastní čtení. Filozof Jiří Přibáň o tomto způsobu říká, že v jeho jazyce místo reprezentace dominuje diference. V Davidově vyjadřovacím rejstříku nechybí ani razance, šok, agresivní ofenziva: někdy úmyslně zneužívá některých obrazových stereotypů, jež známe z masových médií a které však v uměleckém projektu vyvolávají dost rozporné pocity. Například v cyklu Moji rukojmí fotí maskované spoutané dítě. Ve snímcích rovněž dekonstruuje takzvané domácí rituály, jako je mytí, holení, svlékání, spaní, a vytváří z těchto scén záhadné obrazy s mystickými podtexty.

"Mám rád chytrá a emocionální i silně kritická překvapení, která zůstávají zafixovaná v paměti, i když mohou být na první pohled protivná, směšná, někdy i částečně patetická či skoro neviditelná, ale vždy jakoby na dotek. Věřím totiž, pokud jsou silná, v jejich dlouhodobou paměťovou rezonanci," říká o své tvorbě sám Jiří David.

Od začátků devadesátých let se zmocňuje fotografie zcela po svém a bez pravidel. Její falešná autenticita, rychlost a v první řadě neestetičnost mu vyhovuje při zachycování nejrůznějších intimních záležitostí z rodinného života. Deník jeho rodiny v případě fotografií syna a dcery je pro laika na hranici pedofilie, pro teoretiky už je někdy tato poloha masochistické sebeprezentace v umění příliš vyčerpaná. Tyto reakce však, zdá se, Jiřího Davida spíše stimulují než roztrpčují. Skutečnost, že umí zvolit správný způsob vizuální iritace a že jeho fotografie vypovídají cosi podstatného o současném světě, potvrzují mezinárodní přehlídky, na něž je Jiří David zván, a také nedávný prodej jeho fotografie na aukci londýnské Sotheby's.

Zvláštní kapitolu ve fotografii Jiřího Davida tvoří portréty jeho syna, dnes už by se řeklo časosběrné, do nichž vstupuje i autor a jež odhalují známou tyranii intimity v podobě zdánlivě náhodného nearanžovaného snímku na hranici dokumentu. Ačkoliv tento princip funguje od éry raných prací Nan Goldinové či pozdějších věcí Richarda Billinghama, stále se ujišťujeme, že minimálně jedna z deseti Davidových intimit se nás zase dotkne.

Terorismus i kýč

Zařazovat Jiřího Davida mezi fotografy je ošidné. Bez znalosti jeho dalších projektů - v posledních letech jde spíš o ryze konceptuální instalace, v nichž je fotografie použita - si o způsobu autorovy imaginace představu nelze udělat. Kontext jeho tvorby včetně té čistě malířské je důležitý, stejně jako kontext jeho společenského angažování: mediálních, pedagogických i politických aktivit. (Rozuměj v pozitivním, radikálním a osvětářském duchu.) Pokusy o diverzní univerzalitu činí z Jiřího Davida něco jako personu a la český Kippenberger, věčného rebela, který odmítá přijmout jakákoli pravidla: proto může pracovat jak se závažnými tématy současnosti, jako je třeba terorismus, tak i s banalitou, popkulturou a také kýčem.

Život v datech

28. srpna 1956 - narodil se v Rumburku
1987 - ukončil studia na Akademii výtvarných umění v Praze konec 80. let - podílel se na neoficiálních výstavách Konfrontace
1987 - poprvé vystavoval v zahraničí (Skotsko)
1993 - účastnil se mezinárodní výstavy Arsenale Bienále v Benátkách
1995 - vystavoval v Galerii Rudolfinum v Praze Skryté podoby
1995 - vedl ateliér Vizuální komunikace na AVU v Praze
2001 - vytvořil neonovou Záři nad Rudolfinem
2002 - rozsvítil nad Pražským hradem neonové Srdce
2005 - zúčastnil se mezinárodní přehlídky Prague Biennale 2 a Berlin Photography Festival
2004 - vedl Ateliér konceptuální a intermediální tvorby