Adolf Branald: Jak si žít skvěle

Objevil Bohumila Hrabala, doma má zvoneček po Tylovi, brýle po Sládkovi a zápisník po Bassovi. Nestor českých spisovatelů vypráví o tom, jak se staří lidé sami zesměšňují, proč je dobré vychovat si svou ženu a v čem Klaus kopíruje Gottwalda.

"Na otázky zapomeňte, už jsem stejně všechno řekl. Ale jako starý řemeslník mám nápad," uvítal nás rázně čtyřiadevadesátiletý český spisovatel Adolf Branald.Na nízkém stolku před sebou měl podivné suvenýry, podobné mívají v bazaru v bedně po desetikoruně."Každá věc má svou story," pravil jazykem teenagera muž, který se narodil ještě za císaře pána, 75 let kouří a 65 let je věrný jedné ženě. "Spisovatel je lovec. Jenomže mně nestačilo ukořistit knihu, chtěl jsem ještě trofeje pro vzpomínky. A budu vám o nich vyprávět. Hlavně krátce, žádný plácání, do dvanácti musíme být hotoví."

Vidím, že kouříte.To jste mě připravil o iluzi, že starý člověk už nemá neřesti. Nebo má?

Vidíte, ne? (demonstrativně kouří) Ale jen tři denně. Anebo když takhle někdo přijde. Kouřím od svých vojenských let, ale vždycky mírně.

Vás by měli doktoři lidem tajit. Kuřák, který se dožil čtyřiadevadesáti...

Já mám zásadu: Můžeš si užít každou vášeň, ovšem musíš vědět, kdy přestat, nepropadnout jí. Ale je správné poznat všecko. Co je to za chlapa, který nepoznal pár krásných žen? Co je to za chlapa, když nevypil nějaký ten drink?

Zůstaňme ještě chvíli u vášní. Je možné být věrný jedné ženě šedesát pět let?

Bohudík. To byla moje další zásada, protože jsem takovou lásku viděl u svých rodičů. Táta byl, stejně jako já, od své ženy třináct let, a vychoval si ji k obrazu svému. To jsem chtěl taky, sám si ženu vychovat. Můj ideál byl vždycky Shawův profesor Higgins. (paní Branaldová: My jsme byli sousedi, poznali jsme se, když mi bylo pět let a lítala jsem nahatá po zahradě.) A mně bylo skoro devatenáct, dělal jsem maturitu a volal na ni: "Holčičko, šla se houpat jinam!" Protože ta houpačka tady vrzala.

Už vidím, jak si vás feministky podají...

No, ty mi určitě budou psát, že zotročuju ženu. Jenže zeptejte se mé ženy, jestli si to nechce se mnou zopakovat. Když žena v muži vidí pilíř, nejen tu první žhavou lásku, tak to obvykle vyjde. A teď už začneme, ano? (rovná si před sebou hromádku předmětů) A dej jim kafe, ať jsou trošku čilí. (obrátí se ke své ženě, která ho něžně oslovuje dědečku)

Když jste pracoval celý život s fakty, psal jste si deník?

Já jsem vlastně začal tím, že jsem napsal deník našeho prvního dítěte. A pak se mně chtělo psát dál. No a protože sám jsem herecké dítě, tak jsem chtěl svou první knížkou postavit pomníček kočujícím hercům. Tak vznikla Stříbrná paruka a pak ještě další knížky o hercích. A herci byli tak hodní, že se mně odměnili Tylovým zvonečkem. (bere do ruky zvonek s ohmatanou tmavou dřevěnou rukojetí a zazvoní) Jednoho dne za mnou přišel pan Linc, ze staré herecké gardy, a přinesl mně tento zvoneček. A k tomu glejt. (čte ze zažloutlého papíru) "Když Josef Kajetán Tyl skonal, nikdo z přítomných herců se k tomu neměl, aby zesnulému zatlačil oči.

Konečně přítel Čížek se odhodlal a tímto zvonečkem, který od večera ležel na suflérské knížce, mu oči zatlačil." Totiž tím zvonečkem dával suflér, nápověda, znamení. (zazvoní poprvé) Do sálu! (zazvoní podruhé) Herci, připravit! (zazvoní potřetí) Opona vzhůru! (předčítá dál, jak si herci dlouhá léta předávali suflérský zvoneček) " ... až Rudolf Linc ho v roce 1959 věnoval divadelnímu historikovi Branaldovi za jeho lásku k starým hercům na památku ve víře, že u něho bude na patřičném místě." Považuju si toho.

Za těch Tylových dob byli ovšem staří lidé ještě ve vážnosti. Proč si jich dnes skoro nikdo neváží?

To je trend doby. Mládí je taky daleko agresivnější, dovolí si všechno a všecko je mu dovoleno. Dneska tady ještě domírá generace prvorepublikánů, kteří pamatují a srovnávají. Ale nemylte se, srovnávalo se vždycky. Vzpomínám si, jak můj tatínek seděl takhle jednou u okna se svou sestrou, mou tetou, a koukali ven. Šla lyžařka v kalhotách. "No tohle bych na sebe nevzala," pravila teta. "Vždyť ono by ti to taky neslušelo," řekl tatínek. (směje se) To máte taky srovnání.

Jaká je největší pošetilost stáří?

No přece hrát si na mladýho! To je naprosto komický. Člověk to má často příležitost sledovat v televizi. Jenže tím bohužel staří ztrácejí respekt. A respekt je pro starýho něco jako záchrana, má to přímo v popisu práce. Já tedy určitě nejsem z těch, který by si chtěli hrát na mladý. I když mě skutečně těší, že jsem mohl ještě před dvěma lety, v dvaadevadesáti, vydat knížku (Převleky mého města), že mi to ještě myslelo. A jak mi to myslí dneska, to poznávám na reakci lidí. Protože někdy už vidím, že se tak trošičku usmívají, když se třeba přeřeknu.

Doufám ale, že vím, kdy přestat psát a kdy přestat moc mluvit. Píšete novou knihu?

Knihu ne, to už si netroufám říct. Ale neustále si zaznamenávám nápady, vzpomínky, protože si říkám, že v tom, co jsem prožil, je možná nějaký zajímavý zrnko, který by tady mělo pro někoho zůstat. A teď budu pokračovat, ano? (bere do ruky tenkou knížku) Přišel jednou ke mně do redakce nějakej pán, jmenoval se Bohumil Hrabal. Udělali jsme spolu knížku Skřivánek na niti. Měla být vydána roku 1959, ale nebyla, celý náklad šel do stoupi. Až na jediný výtisk, takzvaný signální. Tady je! A je tu i Hrabalův přípis "Na památku Františka Pilaře Hrabal" - to byl jeho první redaktor, kterému jsem to svěřil, já byl tenkrát hlavní redaktor na českou beletrii v Československém spisovateli.

Jak na vás tenkrát Hrabal působil, když přišel poprvé?

Působil na mě, že si ze mě dělá srandu. Protože jsem se ho zeptal, jestli toho nemá víc. A on že plnej šuplík. "Tak to přineste, proč už jste to někam nedal?" - "No, víte, když já neumím takový ty čárky, tečky a tak." - "Od toho tady přece máme korektory!" No tak to přines' a vznikl Skřivánek na niti.

V roce 1959 vládla tuhá cenzura. Museli jste z rukopisu hodně škrtat z ideologických důvodů?

To bylo tenkrát zápolení s cenzurou o všecko, ale tehdejší šéfredaktor nakladatelství Ladislav Fikar to s nimi občas nějak uklohnil, přesvědčil je, že to zas pustili. Až k tomu signálnímu výtisku, který pak definitivně pohřbili. No a pak už jsme s Fikarem vypadli z nakladatelství, protože jsme údajně zavinili toho Skřivánka na niti, ale měli jsme toho na triku samozřejmě víc.

Prožil jste skoro sto let, zažil císaře pána, Masaryka, Hitlera, všechny dělnické prezidenty, Husáka, Havla, Klause.V které době bylo nejhezčí žít?

Ono je to těžko říct, protože každý soudí podle toho, co kdy zažil hezkého, obvykle v mládí. Jsou lidé, kteří zažili svoje nejkrásnější léta v době komunismu, zeptejte se Jakeše. Já naopak v té době moc krásného nezažil, i když jsem měl úspěchy literární, ale nakonec jsem byl dán takzvaně k ledu. Pro mě byla nejkrásnější chvíle, ne doba, ale chvíle, kdy se narodil můj syn. Protože jsem měl od svého otce vštípenou představu, že v dětech je pokračování mého života. Pravda, je to trochu sobecký názor, protože to znamená, že já chci být živ věčně. Ale současně vás to taky může udržovat na určité úrovni lidské slušnosti.

Co myslíte, má život ještě jiný smysl než pokračovat v dětech?

Já mám dojem, že jsme tady, abychom prostě žili a něco se dozvěděli o sobě. Abychom ten život využili. Což si ovšem každý představuje jinak. Vzpomínám si, jak byl šťastný Jaroslav Seifert, když uděloval poslední literární cenu Svazu spisovatelů před jeho rozpuštěním. Místo aby se s námi smutně loučil, nadšeně vykládal o objevu kyseliny deoxyribonukleové! Jeho syn byl chemik a zrovna mu doma říkal o tom, co to pro lidi znamená. Takže všecko, co se kolem nás dělo, byla najednou prkotina.

Promiňte, že se na to ptám, ale přemýšlíte někdy o smrti?

Přemýšlím. Víte, já jsem v první řadě vděčný tomu, co mě udržuje při životě. Nevím, jestli Bohu, přírodě, nebo osudu, na to jsem ještě nepřišel. Možná se to jednou dozvím. Když mi přibývají ta čísla a přijdou mi sem vždycky lidi gratulovat, já se tomu sám divím. Pro mě je to překvapení, mě nikdo nepřipravil na to, že se dožiju čtyřiadevadesáti let! Když jsem maturoval, tak byl můj největší sen být starý, v penzi, nic už nedělat, sedět na záhumenku, volat "na puť puť!" a krmit slepičky. (směje se) A dneska vím, že by to bylo to nejhorší, co by se mi mohlo stát, kdybych nemohl ještě dělat. Každý den si musím sednout ke stroji a ťukat.

Jaká vzácnost je v téhle krabičce od pingpongových míčků?

Když jsem psal Krále železnic na Zbirohu, jedna stará paní, která zamlada sloužila ve vile Josefa Václava Sládka, mi přinesla "ctí a darem" Sládkovy brýle a lorňon paní Sládkové. Tak já to mám v téhle škatulce jako relikvii. Jen teď nevím, jak to otevřít... (zápolí s krabičkou)

A víte, že takové malé brýle by byly dneska takzvaně in?

No vidíte. A tadyhle máte doklad, že jsem původem herecké dítě. (bere do ruky starou fotografii) To je z filmu Venoušek a Stázička z roku 1922, kde jsem hrál hlavní roli. Byl jsem první dětský herec u nás. A tahleta fotka, (bere do ruky další) to je zase památka na dobu, kdy se filmoval Dědeček automobil. Já jsem si tenkrát koupil kameru šestnáctku a točil si film o filmování té své knihy. Což je dneska unikát, protože je to barevné, kdežto Dědeček automobil je černobílý, jelikož režiséru Radokovi, který byl v nemilosti, nechtěli dát barvu. No a my jsme si sMilošem Formanem, který dělal Radokovi asistenta, usmysleli hodit si tam taky nějakou roličku, a tak jsme si spolu zahráli bratry Lumiery, jak filmují závody těch starých autíček.

Co se vám vybaví, když si dneska na mladého Miloše Formana vzpomenete?

Určité obrazy z té doby. Například jak jsme s Formanem a celým filmovým štábem jezdili po Stromovce na obří tříkolce, byla asi čtyři metry vysoká. Nebo scény s balonem, který nám půjčili vojáci... No ale neodbočujte, tady máme další upomínku: Když jsem psal Vizitu (podle ní byly natočeny filmy Pozor, vizita! a Sestřičky), byl jsem tři měsíce na stáži v pardubické nemocnici. Dali mi bílý plášť, fonendoskop, musel jsem složit slib, že nebudu vyzrazovat lékařská tajemství, protože jsem byl u operací i porodů. No a s doktory jsem se tak skamarádil, že mi na rozloučenou udělali na psychiatrii ambulantní psychiatrický chorobopis. Začíná anamnézou: "Veřejná bezpečnostní stráž sděluje, že jmenovaný byl zadržen na nádraží v hotelu bez dokladů. Úporně tvrdil, že je spisovatel Branald, a nedal si to vymluvit. Orgánu bylo jasno, že jde o zešílevšího, neboť skutečný spisovatel by nežil v Pardubicích." A tady píšou: "Jako dítě prý byl hercem, pak něčím u ajznbónu, nyní je prý zaměstnán jako laureát. Snad kdesi ženatý. Současné sociální poměry prý špatné, živí se převážně černou kávou. Habitus asthenický v mezích estetické normy..."

V 50. a 60. letech vám knížky vycházely, pak jste byl dán, jak sám říkáte, k ledu. Proč vlastně?

Těch důvodů bylo víc. Například jsem šel 7. března roku 1968 s paní Olgou Scheinpflugovou dát věnec k hrobu T. G. Masaryka. A o rok později jsem tam byl zase se Seifertem. Pak mi přitížilo, že jsem v 68. jel do Vídně kWerichovi. No a v 69. jsem položil stranickou legitimaci a ani nevstoupil do Svazu spisovatelů. Ale to nebudeme rozmělňovat, já chci vždycky přijít s něčím novým, a to jsou tyhle trofeje. Tak například (bere do ruky malý zápisníček) jsem byl ještě ve svém redaktorském období pověřen editorstvím díla Eduarda Basse. Pátral jsem po všech možných dokumentech. A tady na Spořilově bydlela jeho sestra paní Prokopová, která mi svěřila všecky své písemnosti po Bassovi. Když jsem to vyexpertoval, vydali jsme na základě toho knihu. A paní Prokopová, protože z toho měla pochopitelně tantiémy, se mi chtěla něčím odvděčit. A tak mi dala tenhle zápisníček, který si Bass dával do kapsičky u vesty, když vystupoval v kabaretu. A jak mu vynechala paměť, otevřel si to, a tady máte třeba: (otevře notýsek) Písnička o ženském spoření. Ale podívejte se, co je napsáno tady, to mě dojímá, je to z 8. května 1916. (ukazuje mi předsádku notýsku, na níž je drobným písmem připsáno: Basinko, miluj stále Táničku!) No prostě mu to jeho žena dala, aby na ni nezapomněl. Chudák, zemřela při náletu na Prahu v roce 1944. Víte, myslím, že věrnost je nejkrásnější ctnost.

Za časů Bassových ještě lidé věřili v technický pokrok. A dneska už zase kdekdo hledá mystiku...

Většina lidí věří jen v ten den, kdy žijou.

Carpe diem?

Carpe diem, nebo (zpívá) Jen pro ten dnešní den stojí za to žít... No a pak jsou tady penzisti, který čekají jen na to, že jim bude zvýšena penze, to je jejich velký sen. A když dostanou přidáno čtyři stovky, nadávají, že to nejsou čtyři tisíce. A ten zbytek? To jsou ti mystikové, kteří se utěšují tím, že je spasí, když budou věřit v buddhismus nebo co. Já nevím, čím by to mělo být lepší než křesťanství, hmatatelné to moc není. Je ale opravdu škoda, že se už nevěří v Desatero, že už je to jenom taková archiválie. Nepokradeš? To dnes nic neznamená.

Copak za první republiky se nekradlo?

Kradlo se taky, všechno bylo jako teďka, jenom to nebylo tak agresivní a nekradli vzdělaní lidé. Ale rozhodně se tenkrát, aspoň v naší republice, nevěřilo, že každý bohatý je slušný a hodný. A že čím je kdo bohatší, tím stoupá jeho prestiž. A dneska to došlo tak daleko, že se podvody klidně omlouvají a senátorem může být kdokoliv. Dokonce i profláklí politikové jsou pro většinu lidí vzory. Á, ten má za ušima, toho zvolíme! Já mám třeba prezidentskou laťku nasazenou opravdu hodně vysoko. Pan prezident má být vzorem. Ale když jsme připustili mít v čele Gottwalda, to už tam může být kdokoli. Tím to ztratilo glanc. Ostatně, Gottwald se také rád převlékal do všelijakých krojů. Kdežto Masaryka jste mohla vidět jenom v jednom převleku - jako profesora oxfordské univerzity. Jinak neznám jeho fotografii, na které by dělal nějakou opičárnu.

Říká se, že máme politiky, jací jsme sami. A Češi o sobě nijak valné mínění nemají, uměli se, až na výjimky, vždycky přizpůsobit. Je na Češích podle vás taky něco dobrého?

Češi jsou v zásadě dobří, protože koneckonců stále mluví česky, což je důležité. Samozřejmě bych byl rád, kdyby mluvili stejně anglicky jako česky, ale hlavní je, že mluví česky. V tom vidíte kvalitu národa. Byla údobí, kdy čeština úplně zanikla, 16., 17. století například. Až pak se našlo pár dobrých chlapců, Dobrovský, Jungmann a další, a zvedli se k činu. To dnes ví jen nový kambodžský král, který tady studoval a četl Babičku. Už jenom tenhleten chlap z Kambodže dovede ocenit, co Babička pro náš národ znamenala. Vždyť to byl první český román.

Dejte mi ještě jednu radu - na co by si člověk měl v životě dát nejvíc pozor?

No, z dnešního hlediska vám řeknu: Na ženský! (směje se) Kolik jsme spolu? (obrací se na svou ženu, která bez váhání odpoví: Šedesát čtyři) Tak já jsem si dal opravdu velký pozor. Já měl všelijaké lásky, než jsem ji poznal. Ale stále mi připadalo, že to není to pravé, a teď vidím, jak jsem byl moudrý. Prosím vás, já bez ní? I mobil jí radši přenechám, jenom jí říkám, že tady něco cinkalo. Moje žena mi teď koupila strojní pilu, aby mi dokázala, že jsem ještě junák! Ani ji neuzdvihnu. (paní Branaldová: Na techniku jsem já. Když on něco šroubuje, tak se mě ptá: Doleva, nebo doprava?) Ona není moje druhé já, ale tři čtvrtě mýho já. (Holka pro všechno, řekne tiše s úsměvem paní Branaldová.) Já tady jen sedím a píšu a píšu a píšu. Ale tím to udržuju pevný.

Dožít se 94 let je svým způsobem zázrak. Ale vaši současníci už téměř nežijí. Jaký je to pocit?

Váš svět odchází. Přecházím do světa, který je mi cizí. A nemít kolem sebe zázemí, které se ale neustále smršťuje, tak jsem ztracený. Já už nežiju tak moc pro sebe, protože co mi ještě zbývá? Knihy, které jsem nepřečetl. Tak čtyři filmy, které jsem neviděl. Pár lidí, které jsem nepoznal a chtěl bych. Charaktery, ty jsem, myslím, poznal všechny. A pokud jde o poznávání zemí, tak jsem si k tomu hlavnímu přičuch', aspoň k té Americe. Já už víc nepotřebuju, než důstojně odejít.

Čekáte, že bude něco po životě?

No já se toho nevzdávám. Ale nečekám nic, protože nevím. A když nevím, tak nesoudím. Je to možný, dokonce i trošku zvědavosti tady je, ale všechno nasvědčuje tomu, že pak už není nic. Ono by to taky byl nesmysl, abych se ještě někde odehrával. Člověk tady zažil všecko. Někdo touží do posledního dechu po něčem nedosažitelném, ale mně se život celkem naplnil. No tak jdeme zase dál, ne? Tohle album fotografií je suvenýr na moji ajznboňáckou éru. Tak tady například jsem v Moldavě, to je pohraniční stanice v Krušných horách, kde jsem v roce 1936, bylo mi 26 let, začínal, a teď tam po mně pojmenovali knihovnu. A byl jsem tam až do roku '38, kdy jsme se odsunuli při záboru hranic, dali mě na Masarykovo nádraží do Prahy. Odtamtud mám velmi smutné vzpomínky, to jsou tyhle fotografie, (rozkládá přede mnou album plné fotek rozbořeného nádraží a zastřelených lidí) takhle to tam vypadalo. Tohle je lazaretní vlak, napsal jsem o tom pak knížky Lazaretní vlak a Severní nádraží. Gestapáci nám popravili 42 lidí, divize Viking SS. Tady jsou všelijaká povolení k transportu, letáky, které shazovalo americké letectvo, smutné suvenýry. No - a skončil bych tím, čím jsem začínal: (bere do ruky dřevěnou skříňku) Maminčina skříňka s líčidly, ta je mně nejvzácnější. Tadyhle jsou zaječí pacičky pro štěstí, tady ještě zbytek růže, tohle jsou leichnerky tělky, to už se dneska asi nepoužívá. Ladička, kterou dával otec, když zkoušel sbor, nástup. A všelijaké rekvizity - nos, rolničky, náušnice, manikýra, zvonečky. Na tomto lihovém vařiči si maminka nahřívala kulmu, aby si mohla natáčet vlasy. Tady vidíte ťuňťátko (pudrátko)... Zkrátka výrobní náčiní mé rodiny. Jako mají montéři montérský kufřík, doktoři lékařskej kufřík, mají herci skříňku s líčidly. Šla se mnou celým životem. Až sem. A to je prozatím všechno, vy si to jistě zkrátíte. (je náhle rezolutní) Koukejte, já už vám toho řekl dost.


Karel Adolf Branald (94) se narodil v kočovné herecké rodině a stal se první českou dětskou filmovou hvězdou. Maturoval na obchodní akademii (1932) a pak vystřídal mnoho povolání - byl úředníkem, obchodním zástupcem olejářských firem, pianistou, knihkupcem, vedoucím autodílny, výpravčím, tiskovým mluvčím prezidenta drah, redaktorem, od začátku 60. let spisovatelem na volné noze (za normalizace nemohl publikovat). Na svém kontě má na třicet knih, proslavily ho především románové reportáže, které dovedl k dokonalosti, a historické a společenské romány (např. Stříbrná paruka, Lazaretní vlak, Dědeček automobil, Král železnic, Skříňka s líčidly, Vizita, Zlaté stíny...).

Svou zatím poslední knihu (Převleky mého města, o pražském Spořilově) vydal ve svých dvaadevadesáti letech. Zasloužilý umělec (1965), Cena PEN klubu (1996), Cena M. Ivanova za nejlepší knihu literatury faktu (2003). Od roku 1948 člen KSČ, v roce 1969 ze strany vystoupil. Adolf Branald je ženatý, má tři děti a sedm vnoučat.

ALENA PLAVCOVÁ

obsah | osobnosti