Karel Havlíček Borovský: 150 let exilu

Když 16. prosince 1851 v českém maloměstě zatkli a na neznámé místo eskortovali Karla Havlíčka, bylo mu necelých třicet let. Byl už ale takovým nepřítelem státu, že bylo třeba speciálního zákona, aby se ho mohli zmocit. Cesta, která ho čekala, je zachycena literárně i policejně, a to fascinujícím způsobem. Vznikl tak gesamtkunstwerk, o němž snili mnozí umělci, aniž by se jim alespoň částečně podařilo dosáhnout této trojjedinosti příběhu osobního, obecného a literárního zároveň.

Snad nejvíc se tomu přiblížil svou básní Německo - Zimní pohádka Heinrich Heine, Havlíčkův velký současník a vzor. Ovšem Čech Havlíček jede nikoliv inkognito a nikoliv domů - jeho jméno je známé a on jím ručí - nýbrž je na cestě do neznáma. Neví, že dokonce i jeho nejintimnější a nejintuitivnější dojmy jsou, ještě dřív, než je sám zformuluje, zaznamenány a komentovány. Spisovatelovým alter ego, strážcem a policistou F. Dederou. Tyrolské elegie, ono geniální dílo, dodnes platí za literární skvost a zároveň je snad nejvýznamnějším dokladem české přímočarosti. Je to model rovné páteře. Cosi jako genetický kód antišvejka, abychom uvedli jiné dílo, které nás rovněž reprezentuje. Zábavně a vtipně, i když ne právě lichotivě. Evropa v širším slova smyslu to "švejkovské" v nás miluje - a já uznávám, že leccos dává tomu obrazu za pravdu. Jen málokteří však znají Brixen connection. Havlíčka a jeho mesiášské vymanění se z biedermeieru a poddanství.

Mesiáš? Vím, že ti, kteří Havlíčka četli, se teď usmívají. Že by měl zarytý nepřítel rakouského katolicismu, jehož tehdy leckdo pokládal za vtěleného českého antikrista, spasitelské myšlenky a věřil v Boha? V toho jediného zcela jistě. A v to, co je za tím, pod tím, co je všude, tím spíše. Jinak by jeho životopis nemohl mít tak údernou sílu, jakou má. Začínal také velmi křesťansky. V tehdejších barokních Čechách, kde bylo tolik venkovských farářů a učitelů. Ti tvořili jednu ne zcela přiznávanou základnu vzdělání českého obrození 19. století, jež posléze, když se etablovalo, chápalo předchozí období pouze jako zpátečnické. Havlíček sám protireformaci nijak nešetřil. Za hlavního škůdce českých vzdělanců pokládal církev. V epigramu to vyjádřil takto:

Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, jezoviti.

A to byl na něj ještě velice mírný text. Avšak ti, kdo ho znali v mládí, vesnické a maloměstské veličiny, na něj vzpomínají nejen jako na jednoho z nejchytřejších a nejotevřenějších široko daleko, nýbrž i jako na hluboce věřícího mladíka, který chtěl být knězem - a taky se jím málem stal… Kdyby nebylo Metternicha - a jeho říše. Státu, v němž žili Němci, Češi, Maďaři, Slováci, Jihoslované, Poláci, Rumuni a Italové. Mlčky a v nařízeném štěstí. Byla to idyla, v níž všichni museli ochotně akceptovat její podstatu, zálibu v obyčejnosti. Řízené štěstí. Dobro na úřední způsob. Havlíček věřil ve štěstí, jehož je každý sám strůjcem. Bez úředního šimla, kalamářů a razítek.

Rodiče z něj chtěli mít právníka. Pochopitelně. Jeho otec Matyáš, na nějž nedávno ještě složil německou oslavnou báseň, byl zámožný obchodník, který synovo nadání obdivoval a obával se ho zároveň. Znal ostré hrany biedermeierovské dobroty. Věděl, že kdo chce udělat něco dobrého, musí spolknout mnoho zlého. Imitatio Christi - následování Ježíše, hlavní křesťanská ctnost, nebyla jeho synovi cizí. I mimo církevní rámec bude spoluurčovat jeho život. Otec nerad ustoupil a Karel odešel do Prahy. Ale dva roky v semináři byla nuda. Velké taedium vitae, příznak pokušení, zosobněný ďábel, a to uprostřed zbožných. Tato teologická inkoherence ho provokovala. Protestoval. A skutečně - už nikdy se nudit nebude. Nevím, zda je možné interpretovat to jako něco božského. Božské u Havlíčka bylo jeho nadání. Bohatství jazyka a stylistické umění. Před ním jsme nikoho takového neměli. A každý, kdo přišel po něm, se s ním musel měřit. Protože Bůh nebyl institucionálně k mání, spokojil se s intuicí. A intuice mu prozradila, že božský je národ. Byla to doba národů! Národ a stát patří k sobě. Takto jednoduše to Francouzi v Paříži viděli. Cuius natio, eius regio - dala by se formulovat jejich teze. My Češi jsme byli natio. Regio však očividně chybělo. Toto zjištění bylo bolestné a historicky spojené se vzpomínkou na císaře, který pocházel ze Štýrska - ležícího nedaleko odsud - a kdysi chtěl spojit stát a Boha v jedno. Fanaticky a archaicky. Vypukla válka - pro Čechy to byla katastrofa. Čí země, toho bůh, bylo oznámeno, když skončila. Cuius regio, eius religio. Tak jsme se i my stali katolíky. Trochu vlažnými, trochu vychytralými, aby to tolik nebolelo. Ale začalo to zase bolet. V době národů. Liberté, egalité, fraternité! Vše až na národ byla jen zbožná přání: Bez religiozity a la Havlíček se nic z toho pro nás nedalo získat. Rovnost a svobodu si velice přál. S bratrstvím to bylo trochu komplikovanější. Mezi našinci - to ano. Anebo zcela schillerovsky: "Diesen Kuss der ganzen Welt!" Jako Bolzanův žák, tudíž nejen nacionalista, na takové polibky pomýšlel. Jako Herderův obdivovatel ale nejdříve na slovanské. Velký bratr na východě se mu zdál pro bratrství vhodnější než místní Němci. Němí, jak je dodnes patrné z kořenu slova ve všech slovanských jazycích. Sotva dospělý, už si oblékl cestovní plášť a vydal se do Moskvy navštívit mluvící. Naučit se rusky. Pocítit velikost atd. Ovšem zas jednou bylo všechno jinak. Rusko nebylo jen veliké, ale taky despotické.

Pro Havlíčka byla svoboda vším. Byla víc než národ, jakkoliv velký a slovanský. Svoboda - to pro něj byla duše. Byla jádrem jeho poselství, přímo posláním. V Rusku se vyjasnilo leccos, co se předtím zdálo nejasné, takže se vrací domů a je dál jen Čechem. Ne Čechoslovanem! A vyjádřil to tak výstižně, že ještě sto let po smrti ho rusofilové sovětského ražení nesnášejí. Po návratu do Prahy liberalizoval, jako liberální Čech, jazyk. Jeho čeština byla pro čtenáře požitkem. Stal se spisovatelem. Protože se stal málem knězem, věřil ve slovo, a ne-li ve slovo, které bylo na počátku, tak v takové, které bude nakonec přece nalezeno. Možná se domníval, že právě to je svoboda. Vzal si tuto svobodu a psal tak svobodně, tak drze, že to znělo skandálně. Neznámý mladík. A dovolil si napadat literární tvorbu nestorů národa. A ještě k tomu chytře a s argumenty. Havlíčkovým vzorem byli právě velcí ruští a němečtí autoři, ne licencovaný idylismus češství a z něj odvozený sekernický pořádek české vesnice. Chtěl to teď po občansku! Angličané a Francouzi byli zářnými vzory. Stejně tak občanský živel v monarchii. A když se občanstvo ozývalo stále hlasitěji, posílilo to jeho noviny, takže se stal arbitrem. A mocenským faktorem. Nicméně jeho koncept nebořil Rakousko. Chtěl federativní stát svobodných národů. Zaručenou svobodu - liberté. A rovnost - egalité. A když ne přímo bratrství, tak alespoň partnerství. Muž, který byl tak zapálený pro věc národa, si jistě uvědomoval, že takový vnitřní zápal by mohl navenek přerůst v požár. A byl velmi kritický k radikálním Čechům. Znepokojoval ho i nacionální tón ve Frankfurtu, kde se sešel první německý parlament. Jeho slavný nesouhlas s vysláním české delegace nebyl jízlivý jen politicky, nýbrž i poeticky. Stal se lidovým popěvkem. Já pán - ty pán, to bylo Havlíčkovo motto. Byl si vědom asymetrie mezi německým a českým světem. Přál si, zcela křesťansky sekulárně, nejen rovnost duší před bohem, nýbrž i rovnoprávnost občanů před zákonem. V ústavě, jejíž tvorby se zúčastnil jako dočasný poslanec sněmu v Kroměříži.

Havlíček obdivoval Maďary pro jejich odvahu, ale jejich zpupnost mu byla podezřelá a tušil následky. I nebezpečí, které vycházelo od evropských autokratů. Carové a cenzoři se dokázali sjednotit rychleji než proroci a proletáři. Co se proletářů týká, respektoval práci, ale ne velebení dělnické třídy. Práce pro něj byla vždy výkonem na bázi IQ - i mimo průmysl. Měl také odvahu, v reakci na venkovsky české protižidovské žvanění, nastolit otázku rovnoprávnosti Židů. V důsledku toho všeho rostla jeho osamělost. Když se pak ale dali zkrotit císařem nejen Němci, nýbrž i Francouzi svěřili svou republiku třetímu a třetiřadému Napoleonovi, byl zcela sám. Nyní se odvážil i mladý rakouský císař předvést svého génia průměrnosti. Vitálně a fatálně, jako po celý život - a ještě déle. Císařova oktrojovaná ústava se pro Havlíčka stala bodem, z něhož nebylo návratu. Bach a jeho lidé šířili nyní atmosféru, kdy se slova biedermeierovské maximy "věrně a počestně" proměňovala na "licoměrně a zbaběle". Tedy v šeď - patrnou zvláště v Čechách. Umírněný Havlíček jí vzdoroval tak radikálně, že to všechny překvapilo. Nechtěl revoluci. Pouze nepopíral evoluci. Vídeň se o to ale pokoušela. Nedělala to hloupě. Pan Bach dobře viděl, že tenhle Čech vydupal ze země něco, čemu by se dnes říkalo medienpool. Nejdřív tedy Havlíčka testovali, jestli by přece jen neslyšel aspoň trochu na ono "licoměrně a zbaběle" - a svoje noviny neprodal. Slibovali… a vyhrožovali. A štvali proti němu dav, takřka postmoderně.

Havlíček se přestěhoval do Kutné Hory a vydával Slovana a Epištoly. A zvolil další název křesťansky sekulární: Epištoly kutnohorské. A zase psal tak chytře a jasně, že na něj obvyklými metodami nemohli. Zkoušeli soudní procesy a nakonec použili konfiskaci. Teprve potom vydávání zastaví a přestěhuje se do Německého Brodu. Města poblíž Borové, kde se narodil. Jak známo, používal jméno Karel Havlíček Borovský, aby zdůraznil svůj původ. Jako výraz hrdosti - selfmademan, který povýšil sám sebe do šlechtického stavu. Já pán - ty pán. I pro tohle ho zatkli. Deportovali ho v noci. Dlouho se bál, že ho policie odváží na Špilberk, tím směrem zpočátku jeli. Nebo do Kufsteinu. Od Dedery, jehož zpráva je rozsáhlejší než Havlíčkovy Tyrolské elegie, víme, jak si oddechl, když byla konečně jistá cílová adresa. A je pravda, že Brixen byl už tehdy krásný. Velkolepé hory (v porovnání s malými v Čechách, na něž byl zvyklý) ho naladily optimisticky. V tak krásném místě přece nelze totálně trpět. A tak trpěl důstojně a s mírou. Ani jeho nejzapálenějším hagiografům se nepodařilo udělat z místa vyhnanství kalvárii. A čím jsme byli my Češi blíže samostatnosti, již si Havlíček tak přál, tím věcnější byla reflexe minulosti - brixenského období Havlíčkova života. A nakonec jsme dobře věděli, že naši vlastní disidenti na tom byli podstatně hůř než kdysi Havlíček. Například Havel. A já se skutečně tímto poselstvím o Havlíčkovi cítím jako Havlův vyslanec. Protože i já dobře vím, jak chutná nařízené vykořenění a jak se projevuje vděk doma.

Časová shoda některých protikladů způsobila, že teprve Brixenu vděčíme za celého Havlíčka. Jeho největším přáním a nejsilnější touhou byla literatura. A to, čím se navždy stal jedinečným autorem, jsou tři díla, která vytvořil tady. Elegie se měly původně jmenovat Brixen. Jejich zhuštěnou jízlivost, sebeironii a nadhled jsem už stručně zmínil. Havlíček však tady v Brixenu objevil i Dopisy z Irska Moritze Hartmanna a v nich předlohu pro své další dílo Král Lávra. Je to bajka o vládci s oslíma ušima, který nosí dlouhé vlasy a zabíjí své holiče, aby nic nevyžvanili. V letech despotického režimu jsme se tomu smáli. A pozdější předseda parlamentu podle bajky napsal divadelní hru. A pak je tu samozřejmě Křest svatého Vladimíra - sice nedokončený, ale nesmírně významný jako metafora o mocipánech tohoto světa, kteří potřebují nebe jako akumulátor své moci. Tyto texty byly vrcholnými Havlíčkovými díly, ale zároveň posledními. Brzy nato ztratí svou mladou ženu a sám umírá na tuberkulózu. Doma, protože mu dovolili, aby se vrátil. Pouze si vyžádali malé prohlášení - jediné, které kdy podepsal. Byl v něm slib, že přestane psát. Ale s psaním byl už konec. Bylo dokonáno. Coincidentia oppositorum. Brixen, v němž se protiklady staly přece jednotou. Jak to učil Mikuláš Kusánský, slavný biskup, který v Brixenu zemřel. Geniální člověk, jehož učení doléhá i k nám, do 21. století. Připomeňme si: Je-li bůh naprosto transcendentní, musí být i transracionální. Rozpory lidí jsou pro něj jen docta ignorantia - učená nevědomost.

Protiklady se prostě ruší. Havlíček a Brixen jsou dokladem této teze. Není to syntéza, jak nám to vštěpovala dialektika, která svým výkladem světa spočívajícím na antitezi totálně zničila 19. a 20. století. Její syntéza byla jen jakýmsi totalitním mixérem, v němž se připravovaly hlavní ingredience éry, která už, jak doufám, minula. Krev a exkrementy. Rudá a hnědá.

Coincidentia oppositorum je něčím jiným. Protiklady existují, protože existuje nekonečno. Pán z Borové, náš Havlíček, musel tuto možnost nějak tušit. Jeho odmítání, jak si troufám tvrdit, se dělo v duchu Mikuláše Kusánského, se zřetelem k božskému. Proto mu také "nicota" nemohla nic udělat.

Tento text byl napsán jako projev ke slavnostnímu připomenutí 150. výročí příjezdu Karla Havlíčka Borovského do Brixenu. Jiří Gruša, dnes velvyslanec České republiky v Rakousku, však nakonec 20. října před brixenským domem, kde Havlíček během svého exilu bydlel, promluvil pouze improvizovaně. My uvádíme plnou verzi původního projevu, kterou Jiří Gruša poskytl Salonu.

obsah | osobnosti