Madeleine Albrightová: Vždycky jsem chtěla dělat všechno nejlíp

V jakém jazyce chcete náš rozhovor vést?

Je mi to úplně jedno. V jakém vy?

Jak je to nejpohodlnější pro vás.

Tak pojďme mluvit anglicky, rozhovor v angličtině už jsem nedělala hrozně dlouho.

Jak je možné, že i po tak dlouhé době umíte velmi dobře česky? Mluvila jste tímto jazykem přece jen se svými rodiči, ale se svými dětmi ani sourozenci už ne.

S rodiči jsme si sice povídali, ale byla to taková ta dětská čeština - rozhodně jsem v ní neuměla psát nebo vést politická jednání. Hlavně jsem hodně mluvila. Zvlášť po sametové revoluci jsem měla příležitost mluvit s mnoha dospělými Čechy.

Stává se z vás změnou jazyka jiný člověk?

Ne, protože jsem se oba jazyky učila současně. Jsem absolutně bilingvnní. Byly mi dva roky, když jsme odjeli do Londýna a žili tam v době války. Bylo mi třináct, když jsme přijeli do Států. Můj problém byl, že jsem neznala slovník politiky a diplomacie. Nikdy jsem v češtině nevyjednávala, protože jednak jsem byla zástupkyní USA a také proto, že neznám tu odbornou terminologii. Zrovna nedávno jsem se konečně naučila používat slovo "jaderný" místo "nuclear".

Když jste rodičům představovala svého budoucího manžela, prohodili mezi sebou rychlé hodnocení v češtině. Mohla jste někdy v politice utrousit nějakou soukromou poznámku druhé straně?

Když jsem byla v OSN a Češi byli v Radě bezpečnosti, někdy jsme s Karlem Kovandou česky mluvili. Jenže oni tam taky byli Rusové, takže jsme si museli dávat pozor, protože nám rozuměli.

Naše redaktorka Marie Homolová vypátrala Blanku Fikarovou, vaši vychovatelku...

... Opravdu? Vy jste ji našli? Je naživu?

Je, a zkoušela vás kontaktovat, poslala vám dopis s fotografií, ale nikdy od vás nedostala odpověď.

Já jí asi před sedmi měsíci napsala, ale ten dopis i s fotkami se mi vrátil zpátky. No to je úžasné! Víte, když jsem končila jako ministryně zahraničí, nechali mi tam hromadu soukromých dopisů, a tam jsem našla i dopis od Blanky. Tu fotku, kterou mi poslala, mám v knížce. Bála jsem se, že umřela. Musíte mi na ni dát spojení!

Moc ráda. Vyprávěla o vás, že jste byla paličatá a rozhodná už jako dítě, prý čekala, že to dotáhnete daleko. Podle vaší knížky to ostatně očekávali všichni, jen vy ne. Jak to, že navzdory všemu, co jste dokázala, o sobě stále pochybujete?

Já prostě zpochybňuju všechno a pořád. Udělala jsem to správně? Byla jsem dost dobrá? Vždycky jsem chtěla dělat všechno nejlépe, jak jsem mohla, ale nikdy jsem si tím nebyla jistá.

Ve škole jste dostávala čtyřku ze zeměpisu, přitom jste se stala velvyslankyní v OSN a posléze i ministryní zahraničí USA. Připomíná to Einsteinovy pětky z matematiky.

To je zajímavé srovnání, takového bych si netroufla.

Možná právě proto, že šlo o oblast, kde jste příliš nevynikala, snažila jste se víc? Jakoby nám naše slabosti byly dávány proto, abychom na nich nejvíce pracovali...

To je zajímavé, je fakt, že zeměpis se stal mým životem. Procestovala jsem miliardy kilometrů a navštívila přes 120 zemí. Připomíná mi to ale něco, co jsem do své knihy nenapsala. Říkali o mně, že se prvními problémy nechám odradit. Tak mě to tehdy jako malou holku naštvalo, že jsem se rozhodla, že právě na tomhle budu pracovat mnohem více.

Nenechala jste se odradit ani poté, co jste postupně pracovala v týmech tří kandidátů, z nichž každý nakonec ve volbách prohrál.

Jsem od základů optimistka. Neměla jsem ráda, když o mně říkali, že se nechám odradit, a tak jsem se prostě nenechala odradit. Věřím ve věci, které dělám, a proto při nich setrvávám.

Když se vás ale vaše přítelkyně při jedné večeři zeptaly, jak jste dokázala být vdaná, porodit tři nádherné dcery a ještě k tomu mít tak náročnou práci, nevěděla jste, co jim odpovědět. Měla jste pocit, že jste selhala, protože vaše manželství skončilo. Neselhal ale v tomto ohledu váš manžel, který od rodiny odešel?

Na tuhle otázku neznám odpověď. Byla to nejhorší kapitola mého života. Možná je to tím, že jsem si vždycky myslela, že když se něco pokazí, je to moje vina. Ano, jsem zvyklá ovládat věci kolem sebe, a když nemůžu, mám pocit, že to je zase způsobené tím, že jsem udělala něco špatně. Trvalo strašně dlouho, než jsem pochopila, že jeho odchod nebyl mojí chybou. Pomohlo mi právě i psaní, ale psalo se mi to strašně těžko.

V knize také uvádíte, jak moc jste nesnášela otázku lidí na to, jestli vás vaše práce stála manželství.

Nenávidím tu otázku dodnes. Jednak je to urážlivé vůči ženám, jednak z toho vycházím jako sobec já, a pak proto, že na ni prostě neznám odpověď. Ale dneska jsem ochotná připustit, že to nebyla všechno jenom moje chyba.

Podle vás, byste se nikdy nedostala tak vysoko, kdybyste byla vdaná. Není to nefér, zvlášť když se podíváte na všechny ty muže kolem, kteří jsou na vysokých postech a ženatí zároveň?

To není tak, že ministr zahraničí nemůže být ženatý obecně. V mém případě by to nešlo, protože si neumím představit mého tehdejšího manžela, jak je ochotný být "společenským doprovodem". Je ale fakt, že kdyby byl jiný ministr zahraničí rozvedený tak jako já, lidé by tolik nespekulovali o tom, zda ho jeho práce stála manželství. Jestli se mě ale ptáte na to, zda bych chtěla mít "manželku" v tom slova smyslu, že by někdo za mě organizoval stěhování, vyřizoval věci na úřadech a byl pro mě podporou, tak to ano, to by byla velká pomoc.

I ve Státech je pořád společensky přijatelnější, když se žena vzdá svého profesního života pro svého manžela, než obráceně?

Ano. Absolutně.

Když vám Bill Clinton nabídl post ministryně zahraničí USA, bylo to navzdory tomu, že jste žena, nebo právě proto?

Částečně oboje. Když mi lidé říkali, že by strašně stál o ženskou ministryni, zdálo se mi to málo pro důvod mého jmenování. Do významných funkcí už ostatně posadil mnohem více žen, než jakýkoliv jeho předchůdce, takže ani nepotřeboval vypadat jako jejich zastánce. On jím byl. Na druhou stranu si myslím, že byl pyšný na své rozhodnutí. Mám za to, že ho daleko více zajímala moje předchozí kariéra - aspoň to tak napsala ve své knize Hillary Clinton, která o tom ví asi nejvíc. Když jsme spolu vedli vůbec první rozhovor, řekl mi: "Mně nezajímají tvoje předchozí úspěchy, já je dobře znám, pojďme se radši bavit o tom, co a jak budeme dělat".

Tehdy se ale za vás postavily ženské organizace a do jisté míry vám pomohlo i to, že ostatní kandidáti - muži - zostouzeli právě a především vaše ženství.

Nechtěla jsem být kandidátkou za ženy, bála jsem se, že mi určitý feministický podtext může ublížit. Nakonec mi to ale pomohlo. V Bílém domě totiž o mně říkali, že jsem druhá liga. Byla jsem bez sebe vzteky. Bylo to tak urážející! Ale právě to zostuzování motivovalo ostatní ženy k akci.

S Hillary Clinton jste blízké přítelkyně. Také velmi obdivujete Billa Clintona. Jak jste prožívala aféru Lewinská? Bolestná zkušenost nevěry a odchodu manžela vám navíc tehdy nebyla cizí.

Víte, já mu doopravdy věřila, když tvrdil, že se mezi nimi nic nestalo. Proto jsem ho tehdy veřejně podpořila. Pak jsem se ale rozhodla, že musím dál dělat svoji práci, protože jsem ministryně zahraničí. Paní Clintonová o tom nechtěla mluvit, protože ona si takové věci řeší sama v sobě. Nějak se mi podařilo to oddělit od mé práce. Nemohla jsem s tím nic dělat.

Ale co jste cítila? Jste si hodně blízké a sama jste zažila něco podobného. To jste se v Clintonovi ani na chvíli nezklamala?

Jsme si velmi blízké, ale také velmi rozdílné. Jeden z důvodů, proč ve své knize tak otevřeně píšu o svém rozvodu, je to, že spousta lidí věděla, co se stalo. Mluvila jsem o tom ve Washingtonu otevřeně, a právě to, spolu s psaním, mi hodně pomohlo. Hillary je v tomto smyslu velmi introvertní a nechtěla o tom mluvit. Respektovala jsem to. Také si myslím, že nechtěla, aby jí lidé litovali. Zeptala jste se na strašně těžkou otázku a já na ni neznám odpověď. Já opravdu hodně obdivovala prezidenta Clintona, ale byla jsem také velmi zklamaná z toho, co udělal.

Vaše třetí dítě se narodilo mrtvé. Doktoři o tom sice věděli dopředu, stejně vám ale tehdy přikázali, že je musíte donosit. Od té doby prosazujete právo ženy na interrupci. Jak se to slučuje s vaší křesťanskou vírou?

Vždycky jsem věřila v to, že žena má mít možnost volby. Přála jsem si, abych se i já tehdy mohla svobodně rozhodnout. Vím, že to je neskutečně těžké rozhodnutí, a o to víc mě štve, když si ten bolestivý proces rozhodování lidé představují jako bezstarostné mávnutí proutku. Říkám to strašně nerada, ale mám za to, že katolická církev se v této otázce mýlí. I když velmi obdivuji papeže, názory církve na plánování dětí jsou z pohledu dnešního přelidněného světa podle mě špatné.

Dostalo se vám katolické výchovy, ale kvůli svatbě s Josephem Albrightem jste konvertovala k episkopální církvi. V momentě svého jmenování ministryní zahraničí jste se ale z tisku dozvěděla, že oba vaši rodiče byli Židé a vy tím pádem také. Čím se vlastně cítíte vy?

Je hrozně těžké být v mém věku a nevědět, kam patřím. Ještě jsem si tuhle otázku úplně nevyřešila. Je toho ve mně hodně katolického, vyrůstala jsem tak. Na episkopální církvi mě fascinuje, že tam chodíte do kostela proto, že chcete, ne proto, že musíte. O judaismu toho vím spoustu a mnoho z těch věcí mi rezonuje. Ale když celý život věříte v Ježíše Krista a Pannu Marii, nelze to ničím odnaučit.

Když Washington Post odhalil váš původ, bála jste se, že přijdete o svoji práci. Tomu nerozumím. Ztratit místo v Clintonově kabinetu, protože jste Židovka?

Na to se mě ptal i editor mé knížky. Média se ke mně tehdy chovala hrozně, zatímco já se bolestivě dovídala o tom, že mí prarodiče zemřeli v koncentračním táboře, oni psali, že jsem to zatajila. Prezentovali mě tak, že jsem buď úplně hloupá, nebo jsem záměrně lhala. A prezident má mít kolem sebe důvěryhodné lidi. Když se na to dívám dnes, vidím to jinak, ale v té době jsem to vnímala tak, že moje pozice byla kvůli tomu ohrožena.

Jste Češka, vyrůstáte v Londýně, pak se zbavujete anglického přízvuku, abyste zapadla mezi Američany. Jste katolička, pak protestantka, a nakonec Židovka. Jste vdaná matka v domácnosti, pak začnete pracovat, a chvíli poté, co své manželství považujete za splněný sen, vám Joe přijde říct, že miluje jinou ženu. Nemáte pocit, jakoby vaším životem vedla jedna společná linie: jakmile něco máte, jakmile něčím jste, v tu chvíli to ztrácíte?

To je zajímavé. Nikdy jsem se na to tak nedívala. Asi máte pravdu. Vidíte, jak je dobré, když si ve vašem životě čte někdo jiný a dívá se na něj z jiného úhlu pohledu? Je pravda, že od úplného začátku, když jsem byla malá, jsem se musela pořád přizpůsobovat něčemu novému. Pořád jsme se stěhovali, já si musela neustále hledat nové kamarády, učit se nové jazyky. Díky tomu jsem se naučila přizpůsobovat čemukoliv. A myslím, že možná aktivněji, než to popisujete vy - já to beru tak, že jsem pokaždé něco nového našla. Kromě toho rozvodu, smířit se s tím bylo pro mě nejtěžší. Jsem samostatná, silná, nezávislá a to všechno kolem, ale já prostě zbožňovala pocit ženy vdané za Joe Albrighta. Bylo mi to strašně líto a litovala jsem se. A pak mi kamarádky řekly: "Ale Madeleine, vždyť ty máš všechno! Byla jsi vdaná, máš tři skvělé dcery, bezvadnou práci". Tehdy mě to hrozně překvapilo. A pak mi to došlo. Měly pravdu.

Kdybyste se teď podívala zpátky na mladou Madeleine s tím vším, co víte a co jste prožila, co byste jí poradila?

Myslím, že bych udělala... teda, to je hrozně dobrá otázka.

Jasně. A vy jste dobrá diplomatka.

Ne, vážně, musím se nad tím zamyslet. Chtěla bych jí říct, že život je těžší, než si myslí, a že se tomu všemu bude muset přizpůsobit. Ale nechtěla bych, aby byla cynická. Mnohokrát jsem se sama sebe ptala, co bych si vybrala, kdybych věděla, že se rozvedu, ale že budu zároveň ministryní zahraničí. Dodnes nevím. Nechtěla bych, aby se Madlenka nechala odradit tím, že život bude hodně těžký. Ale na druhou stranu bych si přála, aby na to byla připravena. Když jsme přijeli do Ameriky, získala jsem americké vzdělání a potkala muže svých snů, myslela jsem zkrátka, že už se mi nic špatného nemůže stát. A ono se stalo. Takže bych jí asi řekla: Oproti tomu, co se ti dělo dosud, se život vůbec nezmění. Přežila jsi to všechno, přežiješ i to všechno ostatní.