Spustit kameru a nechat ji běžet

Febiofest uvádí přehlídku jedenácti filmů ze slavné Továrny Andyho Warhola Nic nevyjadřuje Warholovy filmařské postupy lépe než jeho slova: "Spustil jsem kameru a nechal jí běžet."

Jeho rané filmy charakterizuje statická kamera, dlouhé záběry a absence střihu. Zdánlivě neosobní sběr vizuálního materiálu působí jako práce stroje, každý jiný filmař by ho považoval za trapný nebo aspoň neuvěřitelně nudný.

Pomineme-li dětské uhranutí světem filmových hvězd, Warhol byl filmem fascinován celý život. Vliv na něj měl nejen Hollywood, ale již v padesátých letech se účastnil Mekasových promítání experimentálních filmů Stana Brakhage, Gregory Makropulose nebo Kennetha Angera.

Svou první 16milimetrovou kameru značky Bolex si Warhol koupil v roce 1963. Jeho prvním filmem byl Sleep, osmihodinový detail spícího muže (Většina natočeného materiálu tehdy byla k ničemu, Warhol nakonec opakováním několika málo použitelných útržků vytvořil iluzi dlouhého kontinuálního záběru).

Warhol kameru používal nejen jako médium záznamu obrazu, ale i specificky filmové čtvrté dimenze. V době, kdy bral speed, točil neuvěřitelně pomalé filmy. Ve filmech jako Empire (osmihodinový záběr na mrakodrap Empire State Building v noci) nebo Eat (muž čtyřicet minut žvýká houbu) se toho děje velice málo.

Tak málo, že divák má možnost uvědomit si, že na plátně před ním je především zachyceno plynutí samotného času.

Warhol po roce 1965 v podstatě přestal vytvářet obrazy a soustředil se na film. V jeho Factory se točilo každý týden. Kamera se často spouštěla bez velké představy o konečném výsledku.

Byl-li zrovna přítomen někdo zajímavý, krásný nebo slavný, natočila se jeho Kamerová zkouška. Subjekty těchto tří- až čtyřminutových filmů byly instruovány, aby pokud možno nehybně hleděly do objektivu kamery, dokud jí neproběhne jedna celá cívka filmu.

To, co takto vzniklo, můžeme doslova chápat jako "pohyblivé obrazy", mechanické portréty lidí v čase. Andy Warhol se ale pouštěl i do hraných filmů. Na konci roku 1964 si koupil zvukovou kameru Auricon, která umožňovala natočit nepřerušovaný 33minutový záběr, který se stal základní jednotkou Warholových filmů.

Neměl totiž rád střih a nejradši byl, když se scéna vešla přesně na jednu cívku. Filmy většinou neměly scénář v tradičním slova smyslu. Mezi záběry se pouze režisér a účinkující dohodli, o čem se bude mluvit.

Warhol se však pokoušel i o různě vyšinuté remaky hollywoodských filmových schémat (Tarzan and Jane Regained, Batman Dracula), nebo dokonce o adaptaci Burghesova Mechanického pomeranče (Vinyl). Většinou mu ale úplně stačila improvizace členů jeho tehdejší družiny.

Chystá se kompletní Warholova filmografie

V letech 1963 až 1968 Warhol natočil nebo produkoval neuvěřitelných 650 filmů, od pěti set čtyřminutových Kamerových zkoušek až po desítky celovečerních (či celonočních, a dokonce celodenních) filmů. Na jejich uchovávání Warhol příliš nedbal.

Restaurátorské práce na zachovaném filmovém materiálu trvají víc než dekádu, na duben 2006 je ohlášené dlouho očekávané publikování kompletní Warholovy filmografie. Po roce 1967 Andy Warhol filmy většinou již jen produkoval nebo pouze zaštiťoval svým jménem. V červnu 1968 byl Warhol postřelen a stáhl se do ústraní. I tak však pozorně sledoval a inspiroval filmovou produkci, která ve Factory vznikala pod vedením Paula Morrisseyho. S Andym Warholem spolupracoval Paul Morrissey v letech 1965 -1974. Zpočátku především technicky zajišťoval Warholovy nápady, postupně začal točit vlastní filmy. Jeho filmy postrádají minimalistickou radikálnost raných Warholových experimentů a více se blíží tradiční kinematografii.

Přesto jasně vyjadřují averzi k dokonalosti hollywoodských produktů. Proti jejich konvencím staví subverzivní amatérismus a neestetizovanou přímočarost. Střih je záměrně nedokonalý, některé Morrisseyho filmy působí dojmem nedokončené pracovní kopie. Tento způsob skladby skvěle zvýrazňuje, že film je vlastně koláž, nic víc než poslepované pruhy filmových okének.

Snad nejznámější Morrisseyho film Flesh začíná malou poctou Warholovu filmu Sleep: pozorujeme spícího mladíka, který se ne a ne probudit. Když se mu to za přispění jeho partnerky konečně podaří, kamera se ho dál úzkostlivě drží až do konce filmu.

Sledujeme jeden den newyorského prostituta, který bloumá po městě, nechává si platit za sex, setkává se s přáteli. Vedou se nekonečné a banální hovory o penězích a o životě. Kamera většinou stojí v místnosti nebo na ulici a zabírá to, co se před ní děje.

Objektiv kamery působí jako oko voyeura, který se nenechává strhnout bezprostředním a pomíjivým dějem, ale ukájí se již samotnou fyzickou přítomností objektů svého zájmu. Orální sex nebo vzájemné vymačkávání uhrů má pro něj zhruba stejnou emocionální naléhavost.

Hlavním hrdinou filmu je především dokonalé tělo warholovské star Joea Dallesandra, tělo krásné, trochu hloupé, hmota, skrze kterou hrdina bez velkého přemýšlení uskutečňuje svůj život. Jedna z ženských postav filmu to říká na rovinu: Nechce být vzdělaná a nechce ztrácet čas přemýšlením, protože přílišná inteligence vede k depresím.

Daleko důležitější je pro ni operace na zvětšení prsou. Velká prsa má přece každý rád, každému udělají dobře. Je to postoj protiintelektuálský a možná i proticivilizační. Snad i proto v řadě Morrisseyho filmů vystupují děti (nezapomenutelná scéna z filmu Flesh, ve které si zcela nahý Joe Dallesandro hraje s batoletem), milé, hezké a nepřemýšlející.

Nejupřímnější a nejsympatičtější postavou filmu Heat, kde se každý vyspí s každým, pokud z toho bude mít nějaký prospěch, je dementní mladík, který téměř nepřetržitě masturbuje.

V rámci letošního Febiofestu budou mít diváci možnost uvidět sekci jedenácti Warholových "hraných" filmů (s výjimkou ranného kultovního filmu Blow Job, promítaného jako předfilm dokumentárnímu snímku Factory Days). Nepůjde o test divácké trpělivosti, jejich minutáž se pohybuje pouze okolo jedné hodiny.

Jen Chelsea Girls trvá 210 minut. Vzhledem k tomu, že jde vlastně o dva filmy promítané paralelně vedle sebe, jde o dílo v podstatě sedmihodinové. Přehlídku doplňuje pět filmů Paula Morrisseyho z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

LIDOVÉ NOVINY

obsah | kultura - kultúra