Vypůjčené obrazy

Dům umění města Brna bleskově zareagoval výstavou Interpretace není zločin na konflikt dědiců Josefa Lady a výtvarníka Tomáše Vaňka, který do Ladových obrázků vložil "žertovné" erotické prvky (osobně mi přijdou spíš jen jako vtipy vhodné do satirického časopisu než pozoruhodné dílo, za něž by se měla udělovat Chalupeckého cena). Na brněnské přehlídce se všechno točí právě kolem umění těžícího z obrazů, fotografií nebo soch, jež si pro svoje díla vypůjčili současní umělci. Najdete tam variace na Michelangela, Warhola, Sudka, Boštíka, Gutfreunda, je to pestrá směsice a ve výsledku vesměs zdařilejší než v médiích tolikrát "zviditelněný" počin Vaňkův.

Nejzajímavěji se tenhle přístup zrcadlí v interpretaci slavného Výkřiku Edvarda Muncha, klíčového díla norského malíře, jenž na začátku dvacátého století ovlivnil celou řadu českých umělců, hlavně členy skupiny Osma. Sto let po Munchovi si Jiří Surůvka pohrál s Výkřikem - prohnal jej přes počítačovou americkou retuš a dal mu groteskní přídech. Dva roky po Surůvkovi přišel Jiří Černický (též laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého) s nápadem Výkřik "ztrojrozměrnit" a nechal onen exaltovaný výraz svědčící o týrané duši ztvárnit do podoby motocyklové helmice: vznikla První sériově vyráběná schizofrenie a současně jeden z nejlepších příkladů zdařilé interpretace. Tři roky nato zase Jiří Bartůněk namaloval akrylem obraz, na němž se objevuje motiv Výkřiku přeměněný Černickým, s Munchovou předlohou to ale už nemá nic společného. Pro Bartůňka se stal Černický důležitější než norský malíř.

V postmoderní epoše nejsou podobné výpůjčky ničím neobvyklým, protože se mnozí výtvarníci smířili (rádi) s tím, že originalita či původnost už nemusí být jednou z nejdůležitějších stránek, podle níž se posuzuje působivost artefaktu. Tenhle problém nechali modernistům, všem těm zapáleným hledačům -ismů a nových směrů i jiným nenapravitelným snílkům. Na autorská práva se v rámci svobodné tvorby kašle, ale Ladovi naznačili, že oni svého geniálního předka neponechají jen tak někomu napospas - ať už jsou jejich pohnutky jakékoliv, mají na to nárok. Na to by se nemělo zapomínat. A když už se někdo rozhodne k interpretaci čehokoliv, neměl by udělat nic menšího než zvednout telefon a optat se, jestli to autorovi (nebo dědicům jeho pozůstalosti) nevadí. To není omezování tvůrčí svobody. To je prostě slušnost.

PETR WOLF, REFLEX

obsah | kultura - kultúra