Matka příroda nás nemiluje
Co vám teď dělá vůbec největší radost?
Vnouček August. Narodil se na "svatá Anna, chladna zrána", bohužel si ho moc neužiju, viděl jsem ho zatím jednou. Dělí nás čtyři dny jízdy autem, dcera Karla žije v Minnesotě, zatímco my s manželkou v Kalifornii. Vypravil jsem se za ním, když zrušili jeden projekt, na kterém jsem měl dělat, tak jsem si řekl: uděláš si hezké prázdniny a pojedeš autem přes třináct států za Augustem. Uvidíme se zase na Vánoce. Augustýnek mi dělá velkou radost, mám ho nesmírně rád.
Pořád si tak potrpíte na pořádek?
Naprosto, mám rád pořádek a dobře posekaný a shrabaný trávník. Naopak nesnáším nepořádek, dezorganizaci a chaos.
Tak to jste si musel dokonale užít svou roli Markýze v Šílení. De Sade byl král chaosu, požitkář, prostopášník, rouhač, libertin, pořádal orgie... Váš pravý opak!
To vidíte naprosto správně, užil jsem si to a hodně. Každý den na place jsem mohl jet na vlně inspirace a energie, která v tom filmu je. Dej bůh, aby to tak viděli i jiní.
Je pro vás inspirativní hrát postavu, absolutně nepodobnou vašemu naturelu? Jste asketický, disciplinovaný typ, vegetarián, denně běháte...
Nesmírně inspirativní a zároveň terapeutické. V každém z nás je anděl i ďábel. Jde jen o to, co se dostane na povrch. Herectví je fantastické povolání v tom, že můžete pustit na povrch i ďábla v sobě a nikomu tím neublížíte. V tom vidím podstatu herectví: čím lépe hrajete vraha ve filmu nebo na jevišti, tím méně jste zločincem ve skutečném životě. Nemáte potřebu podléhat pokušením. Herectví je řemeslo očišťování.
Premiéra filmu Šílení bude příští týden, vy už jste ale film viděl. Dokázal jste si ho vychutnat?
Bohužel ne. Jenom jsem se nechával překvapovat tím, jak je to sestříhané, jak jsou scény řazené... Myslím, že jsem už dost zkušený, ale často se přistihnu, že jsem si film v době, kdy jsem četl scénář, představoval docela jinak. Rozhodně si to ale neužívám. Obávám se scén, které si pamatuji z natáčení, jestli to nemohlo být lepší... Prostě sám sebe kontroluji, a to není vůbec příjemné. Ale mám teď takovou zvláštní zkušenost. Sešli jsme se s Jirkou Menzlem, Zdeňkem Svěrákem, Láďou Smoljakem a vůbec celým štábem filmu Na samotě u lesa a dívali se na to. Byl jsem překvapený, pobavený a hlavně dojatý z toho, jak dobrý je to film. tentokrát jsem si to užil. Ale trvalo mi to třicet let.
V roce 1993 jste exceloval v Obecné škole jako učitel Hnízdo, vzápětí přišla role ve filmu Řád, pak si na vás deset let čeští filmaři nevzpomněli a po dlouhé pauze přišla série Želary, Jedna ruka netleská a Horem pádem, korunovaná Šílením. Jak si to vysvětlujete, je to náhoda, osud?
Obojí, ale hlavně je to jakýsi podivuhodný zákon hereckého povolání. Jedno z jeho pravidel je, že v něm neexistují žádná pravidla. Jak si vysvětlit, že po takovém hitu, jako byla Obecná škola, nepršely nabídky? Ale zrovna tak je zvláštní, že takový Tom Hulce, který exceloval jako Amadeus ve filmu Miloše Formana, od té doby nenatočil doslova nic. To jsou věci, které jsou zarážející, ale zároveň se jim člověk nesmí moc divit. Na druhé straně jsou mladé, krásné holky - já jim to přeju i závidím zároveň -které točí od patnácti jeden film za druhým do té doby, než se krása vypotřebuje. Pak to najednou skončí, jako když sfouknete svíčku.
Je herectví nevděčné povolání? Čekáte na nabídku, pak je jich víc najednou, vy vybíráte, když jednu zvolíte a naučíte se roli, tak se projekt třeba zruší...
Kupodivu pro člověka v mém věku je to mnohem vděčnější než pro třiadvacetiletou velmi talentovanou herečku. Ale jestliže máte to, čemu se v Americe říká klasické zázemí, když hrajete Shakespeara a vedle toho třeba i blbé filmy, je to povolání mnohem snesitelnější, protože nemusíte být příliš nervózní z toho, co bude. Já moc nervózní nejsem, protože vím, že je pro mě pořád někde práce. Někdy lepší, někdy horší. Ale tím, že se to potácí od Shakespeara k akčním filmům, tak mám možnost jisté satisfakce. Zkrátka, dělá mi to radost.
V Šílení jste ovšem dostal úžasnou, možná svou zatím vůbec největší filmovou roli...
Šílení je jeden z mála filmů, na které jsem se doslova týdny a týdny, snad dokonce měsíce připravoval. Už jenom proto, že moje role má velmi dlouhé proslovy. Mám zkušenost, že když se nenaučím text perfektně před prvním natáčecím dnem, pak to na place už nedoženu. Tam je to nemilosrdné, tam je herec až ten poslední. Bez přestání někdo hlučí, něco přenáší, přesouvá a v téhle atmosféře máte podat perfektní výkon. Takže jsem v Kalifornii v Santa Monice plaval dlouhé bazény a na obou koncích jsem měl o židli opřené stránky s tím rouhačským textem, který jsem měl za pár měsíců říkat ve Švankmajerově filmu. Pak jsem mohl kdykoli přijít na plac, kdykoli v těch polorozbořených zámcích, kde jsme točili, a bez ohledu na to, co se kolem dělo, bez ohledu na diskoncentraci, to vysypat na první dobrou.
Jak se do takového člověka, jako je markýz de Sade, proniká, pokoušel jste se ho pochopit?
Nemám a nikdy jsem neměl žádnou roli takzvaně prostudovanou, já moc dobře nevím, proč v danou chvíli na plátně dělám to, co dělám. Nikdy nemíním svou roli zkoumat ani nemíním rozhodnout, zda je ta postava dobrá nebo špatná. Jsem důsledně vedený intuicí a inspirací. U téhle role mi vůbec nezáleželo na tom, zda je to markýz de Sade, ten rouhač a prasáček a organizátor orgií někdy v polovině osmnáctého století... Mě vzrušuje to, co říká, jeho myšlenky.
Jaké například?
Kdybych to chtěl říci obecně, tak bych připomněl, že se tento film točil v roce, který začal tím, že tsunami smetla množství lidí do oceánu, a končí tím, že lidé v Himálaji po tom strašném zemětřesení nemají kde bydlet a spousta z nich nejspíš umrzne. A já se ve slunné Kalifornii učil text, v němž se říká: Co mi tady budete povídat o matce přírodě, té matce, která nás nenávidí a která veškerou energii vynakládá na to, aby nás, své děti, vraždila jednoho po druhém...! A stejně tak bůh, který má nad námi držet ochrannou ruku... Kde je?
Jeden den přišel Honza Švankmajer na plac a povídá mi: Já nemám nic proti tomu, že tam zemřelo tolik lidí, byli to všechno hříšníci - myslel to samozřejmě v uvozovkách - ale umřelo tam i množství dětí! Jak to, že papež nevystoupí v televizi a neřekne: Bůh není, míním se vzdát své funkce, protože bůh není.
Tím se vracím k tomu, co chce Švankmajer filmem Šílení říci. On je člověk, který má energii a odvahu říkat věci, které budou spoustě lidí velice nepříjemné. Vsadím se, že se najde hodně lidí, kteří budou říkat: Tak prrr, to už je trochu moc! Jenže ty proslovy, které ve filmu pronáším, napsal de Sade před více než dvěma sty lety a ony platí dodnes.
Stejně tak námět filmu - disputaci o tom, jak vést blázinec, zda demokraticky či despoticky - napsal Švankmajer v sedmdesátých letech a dnes je tohle podobenství víc než aktuální. Stále žijeme v blázinci.
Vidíte, člověk je nepoučitelný, blbost je věčná. Ale ani příroda není laskavější.
Ale za rozmary přírody může častokrát člověk, který se k ní chová neomaleně...
Ale kdepak. Dnes pořád žasneme nad spoustou ekologických katastrof, ale ono je to teď jenom více vidět než dříve, více se o tom píše a mluví v televizi, ale příroda se takhle chovala vždycky, samozřejmě v různých cyklech. Podívejte se na hurikány v karibské oblasti, před třiceti lety se dělo něco podobného, před sto lety také. Třeba v roce 1900 zmizelo z povrchu město Galveston v Texasu. Tehdy země nebyla zamořená zplodinami, to jen my dnes s hříšnou hrdostí tvrdíme, že všechno na zemi jsme zapříčinili my, lidi.
S režisérem Janem Švankmajerem se znáte hodně dlouho...
Čtyřicet let!
Tohle je ale vaše první pracovní setkání...
On byl vždycky velmi nevýstřední, tichý člověk. Jeden čas v době normalizace jsme se vídali denně. Já jsem chodil s dcerami na procházky na Nový Svět, kde Jan Švankmajer dodnes bydlí. Postáli jsme před jeho domem a šeptali jsme si o tom, jak je doba strašná a jak to přežijeme. Roli mi dal ale až po čtyřiceti letech, což je důkaz toho, že člověk má být trpělivý.
Švankmajerův přístup k hercům je osobitý, prý toho při natáčení moc nenamluví...
Moc toho opravdu nenamluví, a to je dobře. Herci jsou vlastně muzikanti, a režisér je dirigent. Když dirigent během zkoušky zaklepe taktovkou o pultík a řekne: Pozouny, tohle místo hrajte, jako kdyby divé vlny Pacifiku narážely na skálu... Tak si budou muzikanti klepat na čelo. Dirigent má říci: Pozouny, staccato a forte! Tohle muzikant velmi ocení.
A Švankmajer je právě takový dirigent, nepábí o mracích, moři a mateřídoušce. Prostě řekne: Tady to chci rychle, tady pomaleji a tady je to přesné, nech to tak. Dobře ví, co dělá a co od herců chce. I díky tomu je schopný natočit takhle náročný film tak rychle. Je tam spousta scén, které jsou dělané na první dobrou. Jen jsme si vyměnili pohledy a věděli jsme, že je to tak, jak má být. Režisér, který neví, co chce, jede jednu scénu padesátkrát za sebou a ve střižně si stejně nedovede vybrat, který záběr je ten nejlepší.
Šílení je mimo jiné také o křehkosti demokracie. Poznal jste na vlastní kůži americkou demokracii, znáte i tu nedospělou českou. V čem vidíte hlavní rozdíly?
V Americe nikdy nemůžete uplatit žádného policistu, tady vím o případech, že opilý řidič zaplatí určitou částku, a tím pádem nemusí jít před soud. To by v Americe nebylo možné, tam by šel ihned do vězení, byť by to byla celebrita nebo politik. Nebo... Americký občan, který vstupuje do politiky, tak činí z jediného důvodu: chce sloužit. Nejsem si zcela jistý, jestli je to tady také tak, jestli jsou tady všichni politici opravdu "ve službě". Je fakt, že se v Americe ta služba někdy vymkne, že není dokonalá, ale počáteční úmysl nikdy nebývá zištný nebo pokřivený. Víte, já ale politice příliš nerozumím. Sleduji ji důsledně, ale do jisté míry proto, že mě vzrušuje kvůli specifickému chování lidí. To je herecká motivace. Nicméně musím souhlasit s tím, co jsem teď četl v Lidovkách, kde jeden komentátor napsal: "Říkat, že politika je svinstvo, je to největší pohodlí, jaké může být." To je naprostá pravda. Když je člověk líný o politice přemýšlet a je povrchní na to, aby se jí zabýval, tak jednoduše řekne, že je to svinstvo a všichni jsou podvodníci. Takhle to spousta lidí u piva odbude.
Jak se díváte na "službu" prezidenta Bushe?
Jeho počínání je velice nešťastné a s přibývajícím časem je to čím dál tím horší. To je ale jediné, co vám k němu můžu říci, navzdory tomu, že se s ním znám osobně. Byl jsem do Bílého domu pozván s manželkou Karlou, Václavem Havlem a Milošem Formanem na večeři. To ale nic nemění na tom, že jeho počínání je nešťastné a že já politice moc nerozumím.
Začali jsme tím, co vám dělá největší radost, co vám naopak dělá těžkou hlavu?
Než jsem jel do Prahy, byl jsem v New Yorku, kde se promítal film Horem pádem, a tam na mě nějací novináři vyšťourali, že mám zrovna narozeniny. Nemůžu říci, že jsem z toho byl zrovna nadšený, když mám narozeniny s takovou cifrou. Většinou jsem měl to štěstí, že jsem o narozeninách hrál divadlo nebo točil, a byl jsem šťastný, když ten den proběhl, aniž by někdo přišel a řekl: Happy Birthday! Tentokrát se mi to nepovedlo a byl jsem z toho zklamaný.
Nemáte rád narozeninové oslavy, nebo vás děsí plynutí času?
Obojí. Oslava mě v žádném případě netěší. Takové to: A hlavně zdravíčko, to ostatní už přijde samo... To je přece strašné. Kdysi hezky rouhačsky prohlásil Jiří Suchý, když mu lidi přáli k narozeninám: Pořád mi přejou zdravíčko, ale já jsem zdravej, já chci to ostatní, kde to je?!
Když hrajete Shakespeara a vedle toho třeba i blbé filmy, je to povolání mnohem snesitelnější, protože nemusíte být příliš nervózní z toho, co bude. Já moc nervózní nejsem, vím, že je pro mě pořád někde práce.
Jan Tříska
(4. 11. 1936) Jeden z nejtalentovanějších herců generace 60. let působil v Národním divadle, Divadle Za branou a Městských divadlech pražských. V té době natočil například snímky Lidé z maringotek nebo Radúz a Mahulena. V roce 1977 emigroval do USA, kde se prosadil na divadle i ve filmu, hrál například ve snímcích Nevěrně tvá, Rudí nebo Ronin. V roce 1993 vytvořil postavu učitele Igora Hnízda v Obecné škole. O deset let později zažil triumfální divadelní comeback jako Král Lear. V posledních letech hrál ve filmech Želary, Jedna ruka netleská a Horem pádem. Nyní exceluje ve Švankmajerově snímku Šílení. Jan Tříska žije v Kalifornii s manželkou Karlou, má dcery Karlu a Janu a vnuka Augusta.
obsah | kultura - kultúra