Michal Prokop slaví šedesátiny se zlatou deskou

"Vzhledem k tomu, že na ten večer mám připravené i skladby, které nemám úplně zažité, a budou v nich účinkovat i moji hosté, tak mám trochu trému," přiznává muzikant, ze kterého se na dlouhá léta stal politik a proslul také coby moderátor pořadu Krásný ztráty.

Jaké hosty jste si do Lucerny pozval?

Je jich celá řada a symbolizují moji hudební dráhu. Patří mezi ně Jiří Suchý, s jehož písničkami ze Semaforu jsem někdy v 60. letech začínal doma v kuchyni, nebo lidé jako Vláďa Mišík a Radim Hladík, moji vrstevníci, s nimiž jsem to léta táhl. Nebudou však chybět ani ti mladší kluci, kteří přišli a převzali štafetu, tedy Dan Bárta a Zdeněk Bína. A samozřejmostí je i Petr Skoumal, který je autorem mnoha mých písní.

Dal jste po letech dohromady svou původní kapelu Framus Five. Sejdete se ve složení, v němž jste hrávali už na vysoké škole?

Pochopitelně ne. Ale jsme čtyři, kteří tou kapelou prošli v různých fázích vývoje: Luboš Andršt v ní v roce 1970 začínal svou profesionální kariéru, Honza Hrubý a Honza Kolář, kteří přišli roku 1983, a já, který jsem tam od samého začátku.

Co vás vlastně po sedmnácti letech přimělo k návratu na koncertní pódia?

Nová deska, která vyšla na začátku letošního roku. V roce 1990 jsem se rozhodl, že svoji hudební kariéru ukončím, a původně jsem si myslel, že už hrát nebudu. To mi vydrželo dva roky, kdy jsem byl poslancem Federálního shromáždění. Pak jsem pochopil, že takhle úplně se odstřihnout neumím, že mi to hrozně chybí. Na jevišti jsem se pak občas objevoval, osm let jsem hostoval u Vládi Mišíka v Etc... a v roce 2000 jsme dali znovu dohromady trio s Honzou Hrubým a Lubošem Andrštem. S nimi jsme ovšem naživo hráli už ověřené staré skladby. Nová deska a nový repertoár, to je něco úplně jiného. A to rozhodování se, jestli do toho vůbec mám jít a jak to bude vypadat, to bylo ze všeho nejhorší. Na to bylo potřeba nejvíc odvahy. Zkusit, jestli lidi ode mě vůbec ještě něco nového vezmou. Přece jen jsem byl dlouho mimo oběh.

Za ta léta, kdy jste v hudebním showbyznysu nepůsobil, změnila se ta branže hodně?

Změnilo se to úplně. Prodává se v průměru desetkrát míň desek než v době, kdy jsem byl v 80. letech na vrcholu. Je tu obrovská konkurence, zahraniční umělci, a samo hraní je dneska vlastně podnikání. Uspořádat koncert obnáší dnes úplně jiné úsilí. Kdysi jsme měli agenturu, která na jednu stranu byla mocenským nástrojem totalitního režimu a držela nás pod krkem, ale když už se jednou rozhodla, že takový koncert v Lucerně udělá, tak ho celý zajistila. My se tehdy starali čistě o stránku hudební - s tím, že něco jsme směli a něco nesměli. Zatímco dnes jde i o rozhodování na bázi ekonomické, pravidla jsou úplně jiná.

Je to těžší?

V některých ohledech ano, ale já jsem strašně rád. I přes určité tehdejší výhody je ta naše vysněná svoboda mnohonásobně cennější, nad tím vůbec nepřemýšlím. Změnilo se však ještě něco - já. Jak moje vidění světa, tak můj hlas i fyzický fond. Takže i to zpívání je jiné, občas cítím, že musím zpívat jinak než zamlada, že si musím hledat trochu jiné, adekvátní polohy. A někdy se přiznám, že mám co dělat, abych to zvládl.

A co teď dál? Budete vydávat ještě další desky?

Nic takového neplánuji. Nikdy jsem totiž nic neplánoval. Ani v dobách raného mládí, kdy má člověk plnou hlavu snů, jsem neplánoval, že budu muzikantem. Ty věci vždycky přišly nějak samy a já naskočil jen do vlaku, který jel kolem a sám se nabízel. Ještě před rokem by mě ani náhodou nenapadlo, že budu dělat koncert v Lucerně. A vidíte, jak to dopadlo.

Čí to byl teda nápad? Váš?

Ano, ten šílený nápad byl můj. Dělal jsem každoročně Vánoce v Divadle Archa a letos jsem si řekl: Kdy jindy ještě koncertovat v Lucerně, když ne teď?