Na Moravě mohu víc dovádět

Jan Antonín Pitínský, občanským jménem Zdeněk Petrželka, určitě patří k největším lyrikům českého divadla. Představu, jak má vypadat básník jeviště, splňuje i v "civilu" - působí nenápadně, uzavřeně, je možná až zbytečně sebekritický

Na otázky o svém soukromí odpovídá s nevolí holými větami. Určitě bude i paličatý, jinak by těžko mohl své poetické vize uskutečnit. Jeho fantazie ovšem stále okouzluje i dojímá. Před prázdninami nastudoval v Národním divadle téměř nehrané Šrámkovy Zvony - někoho nadchly, jiné popudily.

Ve vaší inscenaci Zvonů jsou ženy příšerné bestie a divoženky. Opravdu je tak vidíte?

Bestie, říkáte? Někteří zas říkali, ale opravdu jen někteří, že ta ženská masa jsou hrdinky tragické a smutné.

To také, ale hlavně se brání jako dračice. Myslíte si, že to tak ženy dělají?

To může plynout jen ze hry samotné. Chlapi jsou na vojně a ženské pracují na poli, kovají koně, pokud tam nějací koně zbyli. Ty ženy byly jistě krásné, zvláště ta Jírovcová, a teď je z ní takovej chlap, kterej chodí po domě a tartasí, jak znechuceně a s otcovskou bolestí o ní říká starý sedlák Peterka. Pak přijdou lstiví vojáci, že jdou sundat zvony, ve skutečnosti ale chtějí ty ženské, kterých je plná dědina, dostat a užít si. Vznikne z toho než pekelnej mejdan a všechny ty hrůzy po něm. Takže tyhlety svalnaté a utýrané ženské povolí a usmýkají vojáky tancem, souložemi a chlastem na té ubohé tancovačce. Na to mají právo, zvlášť když chlapi některých z nich už ve vojně padli.

Vy jste také z žen v podstatě udělal antický chór. Proč?

My jsme zhudebnili scénické Šrámkovy poznámky, protože jsou tak nezvykle dramatické a chtějí inscenaci vnuknout drtivé podprahové jednání a to nelze zapsat jen tak. "Oči žerou na čemsi v neurčitu." Bože, proste herce tisíckrát, aby toto zahrál! Tak takové věci tam ty ženské zpívají jako hlavní hrdinky děje - jako chóry v antických tragédiích, a proto tyto sbory přirozeně připomínají.

Kdo byl ten starý básník, který vám poslal koresponďák se vzkazem "udělejte Zvony a pak už toho nechte"?

To je významný český básník Jiří Veselský, který napsal ony tak pěkné Dívenky jdou Brnem. My někteří máme tento název rádi. V Kyjově jste o něm a fotografovi Tichém - to je ten, kolem kterého je teď takový výborný poprask - nic dobrého neslyšeli. Tichý měl v kabátě místo knoflíků rezavé dráty, a tyhle dráty jsem chtěl, aby byly v kostýmech u Zvonů. Veselský byl erotik, zaměřený na určité, zcela specielní svůdnosti dívčího těla, Tichý zřejmě podle fotek také: nebyla proto náhoda, že četl i toho Šrámka. On mně poslal lístek, proč mu už tři roky nepíšu, a do toho iracionálně vsunul - udělejte Zvony a už toho nechte.

A necháte?

Samozřejmě, takovou větu si nepřečtete každý den, a tak vás přirozeně k něčemu ponouká, nejspíš k tomu ji naplnit. Ale slíbil jsem už na tři sezony různé věci, takže nemohu. Po Zvonech už jsem ale chtěl. Přišli za mnou Ústečáci, režisér David Czesany, kterého mám rád, a nadávali, že se tam jenom řve, že to je násilné a agresivní. Je pravda, že jsem zase nedal pozor na ten přechod z malé zkušebny do velkého prostoru Národního. Jak je obrovský, mně zas připomněl Václav Koubek, který tam stál poprvé, a já jsem se jeho úzkosti každý den smál - "Je to, vole, šedesát metrů ode mě k poslednímu divákovi." Takže my jsme celou tu jemnost, a řekl bych vtipnost, s níž jsme to hráli, museli víc exponovat, bohužel snad i vyřvat, dát tomu nějakou sílu, častokrát bohužel i vnější.

Mnozí se Šrámkovi posmívali, jak prožívá erotické okouzlení, a třeba Josef Hlinomaz to glosoval hodně sarkasticky. Jaký vztah k němu máte vy?

Mně je Šrámek blízký v tom mladém období, ty nejlepší věci mají snad i sílu lidové poezie... Stříbrný vítr mně byl dost dost protivný. Zato Krškovy filmy, myslím ty šrámkovské, jsou ohromující a magické.

Michal Dočekal vás označil za specialistu na českou klasiku. Co vy na to?

No ano, typ malého českého řemeslníčka s českou klasikou v Národním divadle Praha, Teď k stáru, myslím, znamenitá pověst.

Vždyť to bylo myšleno jako poklona. Vy to tak nevnímáte?

Oni jsou tady na mě příliš hodní. Co mám říct na slovo specialista? Kdysi jsem byl specialista na nejklasičtějšího dramatika českého, Stanislava Mráze, ale doba, kdy jeho srdcervoucí zjev obšťastňoval mým a jiných prostřednictvím česká divadla, je pryč. Ale ano, k Maryše, Gazdině robě a Její pastorkyni budu do smrti chovat náklonnost, ba i lásku a budu i rád, že jsem je mohl inscenovat. Zvony jsou takhle velké jen ve druhém dějství.

Po Daliborovi, kdy na vás část publika bučela, jste se zařekl, že už nebudete nikdy dělat operu. Slib jste porušil, i když to bylo v činoherním provedení - nastudoval jste Lišku Bystroušku. Inscenace přinesla strhující emoce, ale i nesmírnou krutost. To byl záměr?

Myslím, že při určitém způsobu čtení lze toto vnímat už v Těsnohlídkově knížce, krutý je ale i Janáček. My jsme tam udělali masakr, člověku je až líto, že musí takové věci na divadle vidět. Je to jako ve westernu: mladý hrdina umírá s odřenou biblí od paní Harringtonové v kapse. V Hradišti zemřela mladá Jitka Josková v postavě Lišky. Někteří pak plakali.

A opravdu jste navždy na operu zanevře ?

Ve Zlíně jsem režíroval melodram Smrt Hippodamie, ale jinak jsem odmítl asi dvě opery.

To bylo to bučení tak strašné?

No, z prvních dvou řad to znělo pekelně, až jakoby maličko směšně. Děkovačka je rituál, který člověk musí provozovat - kvůli divadlu, hercům, divákům. My jsme se poctivě šli poděkovat (já, Tomáš Rusín a Jana Preková), ale podle Evy Urbanové jsme utekli, a když se jí na to ptají, tak to připomene. Teď jsem v Bratislavě zkoušel Romea a Julii a s ní tam vyšel velký rozhovor. Opět mě osočovala ze zbabělosti a to já si zasloužím, neboť vnitřní hlasy mě takto drtí skoro den co den, tak si tím, že mně to někdo i řekne, ulevím a je mně dobře.

Nikdy jste zvlášť nerozlišoval, jestli režírujete ve špičkovém velkoměstském divadle nebo na regionální scéně. Kromě Brna a Prahy pracujete často například na jižní Moravě. Co vás tak táhne k rodnému kraji?

Je to blízko z domu a mohu tam mluvit v nářečí a mohu si říkat, co chci, mohu tam víc dovádět. To je kouzlo toho, co je menší, a to je svaté kouzlo.

Když jste odešel z HaDivadla, začal jste putovat po českých a moravských divadlech. Neunavuje vás to? Nechtěl byste někde formovat soubor podle svého?

Co člověku zbývá jiného než cestování, když chce pracovat v divadle. Na takové věci jako vlastní divadlo nemám už sílu, i když Minajev, který mě k tomu pořád ponouká, mi říká, že Fomenko si vlastní divadlo také založil v sedmdesáti.

Není to ve vašem věku otrava, když se tak často potloukáte po hereckých ubytovnách?

Bytové podmínky hostujících režisérů se dramaticky zlepšily.

Vy ale žijete v Luhačovicích, a tak když pracujete v Čechách, jste pořád sám bez rodiny. To vám nevadí?

Je pravda, že člověka trápí, když není doma. Pokud jsem ale na Moravě, není problém domů dojet. Také z Ostravy a Bratislavy mohu přijet na sobotu a neděli.

Proč nebydlíte aspoň v Brně?

Z něj jsme odešli asi před pěti lety. S Brnem mám jakési vnitřní obtíže a posuzuju ho podle své nálady, pokaždé jinak. Jednou je to pro mě úžasné město, jindy příšerné. To město mě vychovalo a hluboce se mě dotklo, především díky lidem, které jsem tam potkal. Nějak mě ale napadlo, že nejlepší je být doma.

Jak je to s vámi jako s autorem?

Od roku 1992 jsem nic nenapsal.

Vždyť jste ale dal dohromady text hry Renata Kalenská, Lidové noviny a vydal básničky.

Scénáře, to jsou provozní záležitosti, pracovní povinnosti. A pokud jde o básničky, nakladatel Martin Pluháček sebral při stěhování z Brna starý pytel s mými texty a vydal je.

Proč už tedy nepíšete?

Psaní má být podle mne soustavné, dennodenní, soustředěné, to je těžká věc, psát. Já při tom divadelním provozu jsem na to nestačil, tak to nějak přirozeně i skončilo. Takhle obden improvizovat třeba i při kávě, to je mně protivné.

Jak se cítíte, když vidíte své hry v rukách jiných režisérů?

Naposledy jsem viděl v Hradci Park režírovaný Petrem Štindlem a dost věcí se mně tam líbilo, moc mě potěšil pan Dušan Hřebíček. Nejlepší byla Matka v bratislavské Astorce, kterou režíroval Juraj Nvota. Ale toho nemohu být přece soudcem.

Proč jste se rozhodl zdramatizovat právě rozhovory z Lidových novin?

Pod vlivem rozhovoru Radima Kopáče s básníkem Mnoháčkem Zgublačenkem v Tvaru a ještě předtím s letcem Františkem Fajtlem nebo malířem Brázdou jsem začal sbírat různá interview. Asi čtyři roky jsem se tomu věnoval a dával dohromady ta, která obsahovala něco dramatického. Zdálo se mně, že mohou být autentičtější než uměle napsané dialogy. Líbí se mi, když lidé klidně a příjemně podrobně dovedou vyprávět o svém životě. Tak jsme si s herci tu moji sbírku přečetli a z té četby nám nějak vyvstalo, že rozhovory Renaty Kalenské mohou být pro příští divadelní tvar optimální. K tomu už jsem jenom dopsal jakýsi její smyšlený příběh a deník. U Kalenské bylo dobré, myslím z hlediska divadelního, když se zpovídající a zpovídaný chtěli rozmlátit napadrť. Třeba ten rozhovor s Knížákem, to bylo něco jako nestroyovská fraška.

Zajímá vás politika?

Ano, ale když tady v Praze řeknu, že nadržuji Špidlovi, Paroubkovi a Sobotkovi, jsem stíhán pekelnou záští nebo naopak ironickým pohrdáním.

To druhé se mi zdá přesnější. Proč máte rád Paroubka?

Já jsem si ho poprvé všiml, když ti, kteří se chovali za tzv. televizní krize se skličující odporností anebo s tou svou donekonečna jenom škodolibostí, jejíž vtip, myšlenky a slova produkovaly pouze jistý typ nízkosti, se stejně začali chovat i k nejslibnějšímu a nejčestnějšímu z politiků Vladimíru Špidlovi. Skoro totéž pak vytvářeli i proti Paroubkovi, který se bránil tak, že mu byla dobrá každá odpověď otištěná v dopisech čtenářů. A tak jsem jako by zpozorněl a začal ho chápat.

A není vám spíš sympatický jako dramatická figura, kterou můžete v budoucnu použít?

Ne, probůh! Já si ho prostě jistým způsobem vážím, ale v mé sympatii, jak vím, je příliš mnoho emocí, já nemám čas se politice poctivě věnovat. Ale o politice jsou dobré debaty a jen málokdo z lidí, co znám, se u toho umí potěšit. Málokdo má radost z toho, že máte jiný názor. Většina lidí vede politickou debatu tak pitomě, jako by mluvili o fotbale.

Jako divadelní amatér jste v 80. letech zažil solidní průšvih, kdy vás kvůli Dostojevskému málem zavřeli. Jak to probíhalo?

Měli jsme amatérské divadlo Tak-Tak a profesor Ivo Osolsobě nám překládal nejnovější Grotowského studie, které nás velice ovlivňovaly. To byly výzkumy, jak dělat divadlo v lesích a na různých podezřelých místech. Tenkrát jsme připravovali Hamletianu podle Holanovy Noci s Hamletem. Byli jsme mladí a vším omámení a také jsme hodně četli. Měli jsme rádi Dostojevského a on měl 100. výročí úmrtí, a tak jsme si ještě vymysleli, že uvedeme scénky asi z patnácti románů a budeme je hrát mezi lidmi na České ulici v Brně, což se posléze ukázalo jako nejhorší nápad. Přinesli jsme si staré thonetky, na každou jsme dali láhev vodky, a začaly se odehrávat výjevy. Lidé kolem nás byli hrozně agresivní a během pěti minut nás udali.

Dnes asi mladší ročníky sotva pochopí proč. Co vadilo nejvíc?

Nejvíc je popudil výstup Šimako Ludvíka, který metaforicky ztvárňoval, jak Raskolnikov zabíjí stařenu. Měl červenou látku a sekyru, látku postupně vytahoval z rukávu a nakonec v ruce třímal červenou plachtu, do níž bušil sekyrou, což samozřejmě bylo vyloženo jako hanobení sovětské vlajky. Přijela spousta esenbáků a utěsnili východy z České, někteří utekli, ale pět z nás sebrali. Následovalo kuriózní dvanáctihodinové vyšetřování, divadlo nám zatrhli a sebrali scénáře včetně Hamletiany. Některým vyhrožovali vyhazovem ze školy, mě vyhodili z Provázku, kde jsem dělal knihovníka a inspicienta.

V té době jste už měl po studiích?

Po maturitě na zlínském gymnáziu, kde jsme milovali profesora Galáska, jsem vystudoval knihovnickou nástavbu. Tam nás dost ovlivnili Vít Závodský a Věra Hoffmannová, nečekaně pak proslulá jako Květa Legátová, anebo milý profesor Španiel. Byla to škola benevolentní, a tak tam šlo třeba rozdávat v hodině od Libora Chloupka dodanou Chartu 77 a prošlo to.

Co jste šel dělat, když vás vyhodili z Provázku?

Přesunuli jsme se s manželkou do Jeseníku a tam jsem dělal různé pomocné práce - srážeče rampouchů, zahradníka, závozníka, jezdce s malotraktorem. Pak manželce zemřel tatínek a ona se vrátila do Brna a já šel ještě o kus dál do Loučné, kde jsem pracoval jako vychovatel v diagnostickém ústavu. Měl jsem na starosti dívky, které už za sebou měly různé delikty. Pracovaly ve sklárnách v Rapotíně, a když bylo volno, dělali jsme divadlo takříkajíc na divoko.

Měl jste odjakživa naplánované, že skončíte u divadla?

Ne, to vůbec ne. Na gymnáziu jsme se o něco pokoušeli, inscenovali jsme antologii Jana Zábrany z amerických beatniků třeba, nebo básně Josefa Horáčka, pak v hodinách češtiny právě u profesora Galáska přehráli celý Turkův Botostroj, ale všechno začalo až v Brně v rámci takzvané brněnské alternativní scény, kde se to stmelilo a rozjelo naplno. Tam bylo hodně inspirací, především mimodivadelních, chodili jsme na Uhdeho přednášky v bytu Františka Deflera nebo Dohnala Martina hudební seance v Baršovic bytě. A nezapomenutelné a zvláštním způsobem krásné byly večírky v bytě u manželů Halasových na Arne Nováka. Člověk nějak musel taky začít něco dělat.

V polovině 90. let jste ale byl absolutní hvězdou - několikrát jste získal cenu Alfreda Radoka. Co to s vámi dělalo?

No, jo. Petr Lébl říkával, Zdéňa mi zase sebral věneček. On dovedl být takhle vtipný. Ty ceny jsou totiž zlaté věnce a ty nám strkali na hlavu ministři kultury. Já jsem takhle poznal čtyři, které jsem měl víceméně rád. Nedělalo to se mnou v zásadě nic, člověk se trochu opil a druhý den šel zase po ulici.

Byli vaši rodiče rádi, že jste se rozhodl pro divadlo?

Vůbec ne. Byli rozhořčení, smutní a napružení.

A nesmířilo je, když jste pak dostával ceny?

Tak maminku to možná trochu povzbudilo, ale její představy byly zásadní a hluboké a to nelze jen tak překonat.

Co vám maminka nejvíc vytýká?

Že jsem zpustl.

A je to tak?

Očima maminky možná ano, jinak samozřejmě taky a ještě hůř, než si to ona představuje.

JANA MACHALICKÁ, LIDOVÉ NOVINY

obsah | kultura - kultúra