Jan Neruda

Dne 22. srpna uplynulo právě stodeset let od smrti Jana Nerudy (1834 - 1891), básníka, spisovatele a novináře z nejznámějších, psát o jeho životě a díle je jistě tak trochu nošení dříví do lesa. Jeho rodný dům U Dvou slunců v ulici pojmenované po něm i jeho básně jsou stále známé českému čtenáři všude na světě. Na omezeném prostoru se tedy pokusíme podat střípky z jeho života.

Neruda byl pražské dítě, syn posluhovačky a starého vysloužilce, který vlastnil trafiku. Bída s nouzí seděla s rodinou u stolu. Když matka vyhrála terno v oblíbené Lotynce a zařídila si hokynářství, poměry se trochu zlepšily. Proto mohl Jan studovat zprvu na německém gymnáziu malostranském, později na českém gymnáziu akademickém. Ale neměl školu příliš v oblibě a také profesoři k němu nechovali zrovna láskyplný vztah, hlavně pro jeho provokující otázky. V sextě přišlo něco nového: taneční hodiny. Seznámil se tam se slečnou Holinovou, s níž se pak často procházel po Karlově mostě a pravidelně ji v neděli doprovázel ke Křížovníkům. Po maturitě před Nerudou vyvstala otázka, co bude dál. Maminka z něho chtěla mít kněze. Oblékl tedy kleriku a šel na Strahov. Vydržel to tam jen několik měsíců, potom zkusil právnictví. Když se mu to nelíbilo, přijal místo v účetním úřadě, ale v kanceláři dlouho neposeděl. Vrátil se opět na univerzitu, tentokrát na fakultu filozofickou, a zůstal tam tři roky. Protloukal se všelijak, zejména hodinami a psaním do novin. Mezníkem jeho života byl rok 1858, kdy začal spolu s Hálkem vydávat almanach Máj, který měl být programem celé tvůrčí generace. Byla to doba schůzek, povídání a plánů. Mládenci se často scházeli u Nerudových, kde v malé světničce ozdobené svatými obrázky nejednou v nadšení snědli hodné mamince celou zásobu čerstvě napečených vdolků. A když vyšel Máj, sebrala se celá družina a šla se jím pochlubit do Litoměřic k hrobu Karla Hynka Máchy, jemuž bylo dílo věnováno. Postáli u místa básníkova posledního odpočinku a přísahali věrnost literatuře. Potom vyhledali zamilované Máchovo místečko nedaleko města, kde probděli celou noc při ohni a vzpomínkách. V témže roce vyšla Nerudovi sbírka Hřbitovní kvítí, jejíž básně skládal nad hrobem přítele z chlapeckých let. Veřejnost ji však smetla. Jediná Němcová Nerudu pochopila, pro ostatní to byl nepodařený výplod fantazie. I rodinný přítel geolog Barrande mu radil, aby nechal veršování a chytil se raději něčeho kloudného. A tak si Neruda přestal věřit. Tento nedostatek sebedůvěry a nejistotu jeho budoucí existence nakonec vedly k rozchodu s Annou Holinovou, kterou měl upřímně rád. Zkrátka neměl štěstí v lásce. Do ztracena rovněž vyzněl i jeho vztah s Karolínou Světlou. Rozešli se a žili vedle sebe téměř 30 let aniž by se setkali. Pro Světlou to byl dobrovolně zapuzený sen lásky, zatím co Neruda se pokusil o štěstí ještě potřetí. Roku 1863, po návratu z Paříže, se zahleděl do Terezy Macháčkové, kterou spatřil v lóži divadla. Psal jí verše, ona mu posílala květiny. Byl to však kratičký románek. Tuberkulóza ji skosila dříve než se uskutečnilo jejich první setkání. Když se Nerudovi finanční poměry zlepšily, chtěl navázat přetržené styky s Annou Holinovou. Bylo to o Silvestru v konviktě roku 1865. Když tam Holinová přišla a spatřila Nerudu, který se jí dlouho vyhýbal, bavila se celý večer s pro ni bezvýznamným mužem. Neruda stál celý večer opřen o sloup, pozoroval ji a zároveň pochovával svou první lásku.

Zbýval mu život žurnalisty a spisovatele. Když mu zemřela matka, zůstal sám. Sedával ve svém mládeneckém pokoji a rozmlouval se svými zlatými rybičkami. Každý den přesně o 11. hodině chodíval na Příkopy a odtud na Václavské náměstí do redakce Národních listů zjistit, co je zapotřebí udělat a přečíst si noviny. K večeru po odpočinku chodil do hospůdky, kde se scházel s přáteli. K jeho nejbližším patřil zejména Bedřich Smetana. Začátek sedmdesátých let ho zastihl na cestách v Egyptě, Palestině a Cařihradu. Po návratu se stal úplným samotářem, postižen zánětem žil už téměř nevycházel a rychle stárnul. Roku 1888 si na omrzlé dlažbě zranil nohu a tato rána se mu nikdy nezahojila. Spolu s rakovinou ztrpčovala poslední léta jeho života. Zemřel 22.8. 1891. Bylo mu 57 let.

Erika Schmidtová - Česká Beseda

obsah | kultura-kultúra