Festival letos možná neoslnil, ale zaujal

Inscenací Hamleta činohry z Hannoveru skončil 18.11.2001 šestý ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Během pěti let existence si vybudoval renomé, po jakém prahnou festivaly s daleko starší tradicí.

A nutno říct, že právem. Prolomil bariéru pražského publika, uzavřeného do vlastní ulity, a vystavil je konfrontaci se špičkovými inscenacemi minimálně tří evropských zemí. Seznámil s novými jmény evropské režie, jako je Marthaler, Castorf, Ostermeier, Stemann, a pozdvihl hodnotitelská kritéria režisérským perfekcionismem, odvahou k experimentu, hereckou všestranností, stylovou sjednoceností inscenace i kvalitativní odlišností projektů vznikajících na téma. Rok od roku festival překvapoval diváky něčím novým, přičemž za jistý vrchol lze považovat loňský dvanáctihodinový shakespearovský projekt Schlachten! (Do krve!) hamburského divadla. Oč více organizátoři festivalu diváky rozmazlovali, o to víc si zkomplikovali situaci. Letošní ročník, který experimentálně oželel inscenace vyhlášených souborů (až na Marthalerovu curyšskou činohru) a vsadil na inscenace Praze neznámých městských a zemských divadel. A hle, divák ikritik, který ještě před šesti lety neměl o německy mluvícím divadle ani potuchy, byl zaražen, protože se mu nedostalo kvality prvotřídní, ale pouze dobré.

Nebojí se současnosti

Letošní festival opět potvrdil, že německy mluvící (a především německé) divadlo se nebojí současné hry. Dekanovského Sud prachu, Bauersimovo Norway. Today, Winterbergova a Rukovova Oslava i svým způsobem Fassbinderova aktualizovaná Brémská svoboda ukazovaly z různých stránek současný svět, a to v jeho méně optimistické podobě. O dramatické kvalitě textů by se dalo diskutovat (velké pochybnosti mám třeba o portrétu mladých lidí v Norway.Today), ale už sám fakt, že tyto texty vznikají, mluví pro dramaturgii německy mluvících scén.

Současný pohled obsáhl i inscenace klasických textů, především obě Shakespearovy hry - Marthalerovo snově posmutnělé Cokoli chcete a hannoverského zpolitizovaného Hamleta. Obě inscenace rozdělily publikum na tábor přívrženců a odpůrců - a je dobře, že tomu tak bylo. Osobně dávám přednost Marthalerově stylizované, promyšlené a prokomponované inscenaci před Hamletem, jehož politická služebnost byla zřejmá po několika minutách a stala se zdrojem spíše citelného ochuzení než obohacení postav. Mně přišla tato hamletovská agitka chladná i nudná, ale našla idost nadšených obdivovatelů.

Opět dominovalo perfektní herectví

Řada letošních inscenací pracovala s filmem a videem. Pohříchu tři konfrontace filmových a divadelních verzí (Sud prachu, Brémská svoboda a Oslava) vyšly spíše ve prospěch filmů. Také práce s videem v rámci inscenace se omezila na poněkud mechanické využívání, nejsmysluplněji působila tam, kde byla přímo zapojena do děje (Norway.Today či Oslava), ale že by ukázala nějakou převratnou cestu v kompozici divadelní inscenace, to nikoli. Největším ziskem pro mě tedy i letos zůstává herectví, zejména stylová sjednocenost a perfektní vybavenost Marthalerovy curyšské činohry a jednotlivé herecké výkony (Valentinův Feste, Jäggiho Malvolio, Moltzenův Christian v Oslavě, Heidi Kriegesgotte jako Geeshe v Brémské svobodě).

Nutno ovšem dodat, že jsem měla možnost vidět na Theatertreffen v Berlíně to, oč letos Pražané zůstali ochuzeni - Ibsenův Rosmersholm ve vytříbené Zadekově režii vídeňského Burgtheatru a Endstation Amerika, Castorfův přepis Tramvaje do stanice Touha, jeho berlínské Volksbühne - špičky ledovce, z něhož jsme letos viděli spíše jeho korpus.

RADMILA HRDINOVÁ, PRÁVO

obsah | kultura - kultúra