Nový Kunderův román o vztahu k domovu

V minulém roce vyšel ve francouzském originálu dosud poslední román českého autora světového věhlasu Milana Kundery NEVĚDOMOST. Touto okouzlující knihou navázal Kundera tématicky a obsahově na své zatím nejlepší filozofické a erotické dílo, velký emigračný román Nenesitelnou lehkost bytí z roku 1984. Po šestnácti letech, během nichž napsal tři další významné filozofující romány Nesmrtelnost, Pomalost a Identitu, se Kundera vrátil k základnímu tvůrčímu motivu svého života - k problematice okolo české politické emigrace, k dobrovolnému i vynucenému odchodu z vlasti a pozdějšímu návratu domů.

Centrálním tématem v Kunderově románu je neznalost bytostně obsažená v českém světě: Češi doma jsou obvikle neochotni poznat skutečné podmínky života svých krajanů v exilu, odmítají se seznámit se zkušenostmi, které exiloví Češi v cizině učinili. Emigrantů se na nic neptají, "vyprávěj" se v jejich slovníku nevyskytuje. Při setkání s krajany mluví domácí jen o sobě a svých drobných, čistě interních českých starostech, ignorují dlouholeté zkušenosti exulantů se životem v cizině. Občas budí i dojem, že nemají zapotřebí se zajímat o něvo jiného než o sebe. Mezi českou veřejností v mnoha případech vládne chybná doměnka, že se emigranti vracejí domů jen proto, že "kapitulovali", že svým návratem vlastně přiznávají svou porážku na Západě. Možná i proto se jen velmi málo exulantů vrací domů natrvalo. Raději, pokud si to mohou dovolit, pendlují mezi novou a starou vlastí, protože si nejsou jisti pomalými a mělkými změnami českého byrokratického systému, nevěří v dostatečně rychlé zlepšení všeobecných životních podmínek. Nechávají si pro jistotu své západní bydlo a občanství jako záchranný přístav, žijí schizofrenně s rozpolcenou myslí a pocity.

Z Kundery se stává velký moralista českého románu. Poukazuje na alibismus a pokrytectví jedinců, kteří kolaborovali s dřívějším režimem a nyní se snaží vtěsnat do role ublížených obětí. Eklavuje se rovněž i mezi exulanty. Panuje neznalost a nesdělitelnost motivů jedinců k opuštění vlasti a touhy po domově, nevědomost o jejich přáních a snech. Je návrat domů po tolika letech vůbec možný? Pravděpodobně jen ve výjimečných případech, je-li dotyčný exilem zklamán nebo udělá-li doma překvapivou kariéru. V ostatních případech pro něj bývá život v Česku dosebezahleděný a málo atraktivní.

Ústření osu Kunderova románu tvoří dva emigranti ve středních letech, atraktivní a trochu marnivá Francouzka Irena z Paříže a dánský zvěrolékař Josef, kteří se setkají při příletu na pražském letišti. Irena jej osloví jako starého známého z Prahy, s nímž kdysi chodila. Josef si na Irenu nevzpomíná, ale předstírá, že ví o koho jde. Irena vede v Paříži ,sice skromný, ale pro ni uspokojující nezávislý život. Je svou vlastní paní, nikdo jí do jejích záležitostí nemluví. To v Praze nebylo, silná matka určovala souřadnice jejího života a Irena se pro panující nedostatek bytů od ní nemohla odstěhovat. V Paříži je spokojená, hluboce jí vyhovuje především kulturní nabídka "hlavního města světa" i přesto, že ji Francouzi jako velcí nacionalisté pokládají za věčnou emigrantku a, ostatně jako většinu cizinců, ji nikdy mezi sebe zcela nepřijali. Zpočátku to po psychické stránce neměla lehké. Měla pravidelně špatné sny, hroznou a kolektivní noční můru: typický emigratnský sen v různých variantách o tom, jak jste najednou v Praze uzavřeni a nemůžete zpět na svobodu. Tento a podobné sny mívají a v potu se hrůzou probouzejí skoro všichni utečenci z totalitních zemí. Jedná se o "bratrství spících emigratnů", zvláštní to fenomén 20. století pro milióny exulantů po celém světě. Tyto sny snili uprchlíci před nacisty stejně jako ti, co opustili "komunistický ráj". Irena doufá v obnovu milostného poměru s Josefem, cítí se poněkud osamělá, protože její pařížský přítel, trochu chladný a méně atraktivní Švéd, ji už omrzel.Proto neváhá a s Josefem se vyspí. Ten to pokládá za pouhé zpříjemnění pražského pobytu a nemá v úmyslu se nijak trvale vázat, rád se vrátí do Dánska ke svým zvířecím pacientům. Na milostná dobrodružství je trochu morous a podle vlastního mínění je také již v letech. Irena se jím cítí být využita a ponížena, teprve nyní pozná, že má Josef ve své paměti značné mezery. Vyčte mu, že zneužil situaci a vyspal se s ní jako s neznámou děvkou. Jejich vztah končí. Oba jsou navíc frustrováni nezdařilím "návratem" do vlasti, kde se setkali jen s egoistickými, do sebe zahleděnými přáteli a příbuznými. Pro Pražany zůstávají jen navrátilci, podobně jako pro domorodce v cizině znamenají navždy jen emigranty, cizáky. Trpí typickým dilematem emigrantů: Česko již není jejich vlast, nový domov se jí nechce stát.

V dnešním promísení obyvatelstva v Západní Evropě a ve všeobecné multikulturalitě to není tak hrozné, dá se to vydržet a zvládnout. Josef "malý ubohý sobec" přijel vlastně do Prahy jen na "povinnou návštěvu" - na popud své dánské, trochu konvenční, ženy a ke staré vlasti jej už prakticky neváže žádné pouto. I pražština se mu zdá jaksi cizí a málo srozumitelná. Ani Irena se netouží po letech strávených v cizině vrátit natrvalo, má zde jen svou nepříjemnou matku, která se jí stále snaží poručníkovat. A tak oba navrátilci ztroskotávají na své neschopnosti se ještě jednou v životě přizpůsobit novým podmínkám.

Celý román je mistrnou psychologickou studií o nefunkčním, vyhaslém vlastenectví a má mírně melancholické, až beznadějné vyznění. Oba hrdinové nejsou nijak zvlášť nadaní emigratni, a pokud jde o životní cíle, jsou již trochu životem unavení a rezignují. Jsou vystaveni kritickému pohledu spisovatele, jenž ve svých sedmdesáti letech rovněž prozrazuje určitou únavu z věčně malého českého údělu.

PAVEL ŠTILLER

obsah | kultura - kultúra