"Perníková chaloupka", to se jinde nevidí

Žádný jiný český výtvarný směr není tak často prezentován v zahraničí, žádný jiný se tak úspěšně neprodává v aukčních síních.

Řeč je o kubismu. Skutečně českým fenoménem je kubistická architektura. Sloh, který neexistuje v žádné jiné zemi na světě.

Termín kubismus (od cube = krychle) poprvé použil kritik Louis Vauxelles roku 1908 v úvaze nad plátny Georgese Braqua.

Za první skutečně kubistické dílo je však považován již o rok mladší obraz Avignonské slečny od Pabla Picassa. Do Čech se radikální styl dostal právě díky kontaktům s Paříží, v níž oba umělci působili. Do Mekky moderního umění jezdili malíři Emil Filla, Bohumil Kubišta a Josef Čapek, sochař Otto Gutfreund, za prozíravými nákupy kubistických mistrů ji navštěvoval i teoretik Vincenc Kramář.

V roce 1911 se čeští kubisté sdružují do Skupiny výtvarných umělců. V následujících třech letech u nás vzniknou nejpozoruhodnější kubistická díla: obrazy, plastiky, nábytek, užité předměty - a unikátní budovy. Autor knihy Český kubismus Vojtěch Lahoda spatřuje jeho výjimečnost právě v tom, že pronikl do všech uměleckých médií. Kubismus se u nás stal před první světovou válkou zcela univerzálním stylem. Odrazil se i ve fotografii, divadle, filmu, a dokonce v literatuře (v experimentálních prózách Karla Čapka a Otokara Fischera).

Není tedy tak překvapivé, že kubismu propadli i mladí architekti. Překvapivé je, že se jim podařilo uskutečnit tolik staveb na tolika exponovaných místech. V Praze najdeme kubistické domy na takzvané Královské cestě a v malebném okolí Vyšehradu, v polabských městech pak na neméně lukrativních pozemcích. Čím to?

Vliv kubistické čtyřky

Klíčem k odpovědi je tehdejší rozhodování Klubu Za starou Prahu. Tedy spolku, jenž v Praze získal kontrolu nad vznikajícími novostavbami, aby zabránil takovým drastickým zásahům do podoby města, jakým byla asanace na přelomu století. Dominantní vliv nad usneseními klubu měla v letech 1911-1914 čtveřice kubistických architektů Pavel Janák, Josef Gočár, Vlastislav Hofman a Josef Chochol. Není náhodou, že nejviditelnější zakázky padly do rukou této "čtyřky" ze Skupiny výtvarných umělců. Chování to bylo nekorektní, leč českému umění prospěšné. Než čtveřice svou pozici v klubu ztratila, stihla vystavět několik pilířů kubistické architektury. Gočár obchodní dům U Černé Matky boží v Celetné ulici, Chochol skupinu domů pod Vyšehradem, Hofman bránu a zeď ďáblického hřbitova. Čtveřice umělců se však neomezila jen na Prahu. "Její" klub částečně rozhodoval také o nových domech v Polabí. V Pelhřimově měl i svou pobočku.

Janák v tomto městě vytvořil nejbizarnější kubistickou stavbu: dům doktora Vojtěcha Fáry. Původně barokní stavení na hlavním náměstí obohatil o kubistické průčelí s pyramidálním štítem, ale celkovou barokní tvář budovy uchoval. O kus dál pak postavil rodinný dům pro okresního hejtmana Jana Drechsela.

Gočár dal podobu lázním v Bohdanči a Bauerově vile v Libodřicích, kontakt s Polabím kubisté neztratili ani po první světové válce. "Vnímavého diváka mohly snad kubistické domy oslovovat svou schopností nenapodobivé evokace gotického, barokního nebo empírového tvarosloví, především však svým uměním vyjadřovat prostřednictvím víceméně abstraktního seskupení tvarů určité nálady, určité emoce, určité dobové duchovní obsahy," píše Rostislav Švácha v knize Od moderny k funkcionalismu.

Před vypuknutím války se však kubistická architektura dostala do krize. Stala se totiž elitní záležitostí. Byla příliš nákladná, a hlavně - její rozeklanost vyhovovala jen skutečně osvíceným investorům. Zmiňované duchovní obsahy ve stavbách nacházela také jen minimální část veřejnosti. Architekti navíc začali ztrácet podporu na nejdůležitějších místech: v komisích architektonických soutěží. Žádný z nich neuspěl například se svým návrhem pomníku Jana Žižky pro pražský Vítkov. A že to byly plány vskutku grandiózní!

Národní ''perníkové chaloupky''

První světová válka veškeré velké projekty na čtyři roky přerušila. Se vznikem Československa pak přichází závěrečná fáze kubistické architektury, jež té úvodní sice nestačí svou kvalitou, zato ji několikanásobně předčí svým rozsahem a popularitou. Kubisté se po roce 1918 povozili na vlně nacionalistického nadšení z nového státu. Klasické šikmé a ostré hrany nahradili ornamentálními obloučky, fasády domů zdobili barvami trikolory a hojně citovali z lidového jihočeského baroka.

Republika jejich aktuální nabídku bez výhrad přijímá. Architekti se dostávají k zakázkám, o nichž se jim zatím jen snilo: k realizacím bank, činžáků, škol či krematorií. Jejich stavby se objevují po celém Československu, Zakarpatskou Ukrajinu nevyjímaje. Obloučkovému kubismu (rondokubismu) se dostává příznačného pojmenování "národní sloh". Podle kunsthistorika Lahody kubismus "rezignoval na předválečné teorie o duchovním naplnění formy a stal se nepsaným oficiálním vyjádřením státního stylu, nepřímo vyjadřujícího národní zájmy a současně moderní duch mladé republiky".

Symbolem národního slohu je Gočárova banka Československých legií v pražské ulici Na Poříčí, jejíž průčelí ozdobily Gutfreundovy heroické válečné výjevy. A také Janákovo krematorium v Pardubicích, jakási svatyně hygienického pohřbívání podobná perníkové chaloupce, či Janákův a Zascheův palác Adria v pražské Jungmannově ulici. Zatímco národ tyto stavby zbožňoval, nová generace architektů se k nim otočila zády. "Chaos doby", "těžkopádné", "nepříjemně barokní" - takové termíny padaly v dobových kritikách. Slavný je výrok Karla Teigeho, že "moderní architekti projektují slovácké almary a barokní bedny".

"Ve světle dobové kritiky, zvláště funkcionalistické, se banka Československých legií jeví jako nejproblematičtější pražská stavba dvacátých let," uvádí v knize Od moderny k funkcionalismu Rostislav Švácha. Pozdní kubismus je nepřijatelný pro funkcionalisty i puristy a v třicátých letech se už na něj nahlíží jako na slepou uličku architektury.

Ze zapomnění do průvodců

Nacisté kubismus prohlásili za zvrhlé umění, komunisté jej odsoudili pro "formalismus". U nás je rehabilitován až koncem padesátých let, kdy s obdobnými geometrickými formami přichází populární bruselský styl. V následujících dekádách pak českou kubistickou architekturu objevuje Západ prostřednictvím několika zásadních výstav našeho kubistického umění. Obrovské přehlídky proběhly kupříkladu v Barceloně, Düsseldorfu, Salcburku, Nancy a Paříži. Pražské kubistické stavby dnes mají dokonce i svého vlastního cizojazyčného průvodce.

Někteří odborníci je vnímají jako výjimečný úkaz ve vývoji moderní architektury, jiní jako okrajovou kuriozitu, která nutně musela skončit nezdarem. "Tak zvláštní, složitý a rozporuplný jev, jakým kubistická architektura byla, v sobě zkrátka musel obsahovat leccos pochybeného. Pokud by však kubističtí architekti všechny tyto námitky znali a přijali je, nikdy by nevytvořili kubistickou architekturu - jediný český příspěvek do tisícileté historie architektonických stylů," píše Rostislav Švácha. Jedno je totiž jisté: nikdy předtím ani potom nevytvořili naši umělci nic tak specifického, jako byla kubistická architektura.

Kubistické zvláštnosti

Městské krematorium v Pardubicích - Pavelm Janák (1)
Sloup veřejného osvětlení na Jungmannově náměstí - Matěj Blecha, Emil Králíček (2)
Barokně-kubistický Fárův dům v Pelhřimově - Pavel Janák (3)
Nika barokní sochy sv. Jana Nepomuckého před pražským obchodním domem Diamant - Matěj Blecha, Emil Králíček
Jez v Předměřicích nad Labem (nezachován) Pavel Janák (4)
Synagoga v Milevsku - Oldřich Tyl
Škola architektury pražské AVU - Jan Kotěra,nástavba Josef Gočár
Silniční most přes Cidlinu u Loukonos - Gustav Bělina? (5)