Cesky a slovensky svet

Běla Kolářová dlouho stála ve stínu svého muže Jiřího Koláře, ale i vedle tak silné osobnosti si dokázala najít vlastní svět a příznačný výraz. Retrospektivní výstava, kterou nyní uspořádala Národní galerie, o tom podává jasné svědectví.

Kolářová nejprve svébytným způsobem experimentovala s fotografií. Motivy si vybírala na městské periferii - pozoruhodný je cyklus Dětských her (2. pol. 50. let), v nichž objevila zvláštní poezii, připomínající až lhotákovskou atmosféru romantických zákoutí.

Hned na přelomu padesátých a šedesátých let začala přicházet na různé vlastní technické postupy, dodnes přesvědčující o její původnosti. Šlo o fotografie bez aparátu, o pokusy s různými materiály, s přírodními i technickými prvky. V tzv. umělých negativech užívala celofán, parafin, textilie, části rostlin či rozmanité struktury. Řazením a střídáním pruhů "rozřezané" reality se principy své práce přece jen přiblížila rolážím svého muže, kterého však někdy zase naopak sama inspirovala. Její fotografie se pohybují mezi dvěma póly, mezi náhodou a řádem, mezi informelními strukturami a přesným a vyváženým uspořádáním jednoduchých geometrických tvarů.

Pramen matčiných vlasů

Pozoruhodné jsou například série tzv. rentgenogramů (poč. 60. let), které vznikaly krouživým záznamem pohybu. Šlo o jedinečnou souhru mezi konceptuálním vznikáním tvarů a hrou světel. V některých případech se objevují reálné tvary překrývané abstraktními motivy, konečná kompozice vzniká složitým překrýváním rozmanitých vrstev. Za zmínku rozhodně stojí i derealizované portréty, v nichž se opět spojují reálné tvary s experimentálními postupy. Některé nápady rozvíjené ve fotografii se později uplatnily také v asamblážích a kolážích. Například motiv vlasů se po několika letech znovu vrací v cyklu, v němž se uplatnil i pramen vlasů její vlastní maminky. Často se fotografické postupy také kombinují, někdy se spojují i s reliéfním řešením.

V asamblážích se plně rozvinul ženský svět. Autorka uplatnila opět v celých sériích sponky, patentky či korálky. Někdy jsou asambláže velmi hravé (Životopis jedné patentky), jindy dosahují až minimalisticky sevřené a od všech podružností oproštěné formy (Negativ -pozitiv, 1965, Velké spínadlo, 1971). Přesvědčivá je série asambláží, v nichž Běla Kolářová použila kancelářské svorky (Ve svorce svorka, 1969 ad.). Půvabné, možná někdy až příliš hravé jsou kresby líčidly (Vzorník barev, 1986), které jsou někdy doplněny koláží (Co chvíli se opakuje týden, 1979).

Plné uznání až po roce 1989

V pozdějším období 80. a 90. let se kompozice často komplikuje a uplatňují se v ní různorodé předměty (pérka, kolíčky na prádlo, jehly) spolu s různě uspořádanými časopiseckými fotografiemi.

Běla Kolářová se sice představila již v šedesátých letech, ale plně byla doceněna teprve po návratu z Paříže do Prahy po skončení komunistického režimu. Od té doby měla řadu větších či menších výstav u nás (Litoměřice, Pardubice, Praha...) i v zahraničí (Helsinky) a zaznamenala řadu úspěchů. Například v Helsinkách měla její tvorba, představovaná zároveň s Jiřím Kolářem, značný ohlas a byla pro mnohé velkým překvapením.

Velmi krásná a zřejmě nejúplnější byla retrospektiva v Centru Egona Schieleho v Českém Krumlově. Současná výstava v Národní galerii je velmi dobře vybraná z několika sbírek. Působí kvalitativně vyrovnaně. Kurátor Jiří Valoch autorčinu tvorbu dobře zná, setkal se s ní poprvé v polovině šedesátých let. Vnímá ji v celkových souvislostech, v působivých souborech představil nejdůležitější vývojové fáze. Expozice má jen jednu vadu, kterou však nikdo nemohl ovlivnit. Instalovat v souvislé dlouhé řadě na stěně jdoucí podél ochozu je velmi složité a svým způsobem nevděčné. Linie neustále ubíhá, nelze naznačit určité vztahy, které by jinak bylo možné snadněji vyjádřit. Výstavu doprovází zdařilý katalog s kvalitním textem a bohatým a přesně voleným výběrem reprodukcí se zastoupením všech důležitých vývojových momentů.