Pětasedmdesátka spisovatele Pavla Kohouta

Secesní hotel Teatrino na Žižkově, sobota, pravé poledne. Pavel Kohout v doprovodu manželky Jeleny Mašínové. Pozvání na oběd s rakouským velvyslancem Klasem Daublebskym se nedalo odmítnout, i když spisovatel týdny prohlašoval: Když má člověk pětasedmdesát, není co oslavovat!

Poslední schody na galerii, pohled na bohatě zdobený interiér kongresového sálu... A šok. Nekončící potlesk dvou stovek klonů spisovatelského genofondu českého národa, kamarádi z disentu, politici, herci z časů bytového divadla... Suverén a lev pražských, vídeňských, mnichovských a bůhví ještě jakých salónů je zaskočen. V očích se zalesknou slzy dojetí.

Všichni mu krásně lhali

"Poprvé v životě jsem se odhodlal napsat nepravdivý dopis," svěřil se Lídě Rakušanové a jejímu manželovi rakouský velvyslanec, seriózní diplomat Daublebsky. "Ale bez toho mého pozvání na oběd by možná pan Kohout všechny oslavy hodil přes palubu."

"Víte co to je lhát Pavlovi celé tři měsíce a utvrzovat ho v tom, že když si myslí, že slavit třičtvrtě století by mohl být pěkný smutek, tak to odbudeme jenom malou rodinnou večeří?!" usmívala se Jelena. "A to jsem musela pečlivě skrývat i kamarády, kteří se chystali v Teatrinu na velké laudatio, třeba herečku Jitku Frantovou..."

Lhali mu všichni tajní organizátoři sobotního "předvečera" Kohoutova jubilea. Spolu s manželkou další hlavní organizátorka akce Gerda Neudeck, osobní tajemnice knížete Karla Schwarzenberga, režisér scénické části oslavy Viktor Polesný, autoři superutajené výmluvné výstavy Kohoutova léta ve fotografii Oldřich Škácha, Jan Kašpar, členové Krásné paní a prodejny Kodak Hauf v paláci Flora.

Besídka z vysoké školy

Zvláštní na ní bylo, že oslavným scénkám a písním všichni odpustili akustiku honosného sálku s okrouhlou klenbou nad jevištěm. S písní zpívanou česky a německy přispěchala Jitka Frantová. Hodně čtenou poloaktovku o léčbě špatné výslovnosti R (v hledišti se smál i Václav Havel) představili Pavel Landovský a Zdeněk Dušek.

Krásná na ní byla její jazyková struktura: doktor Dušek se v replikách i v dlouhých monolozích obešel bez jediné traumatizující hlásky, pacientovi Landovskému toužícímu po herecké kariéře se drhnoucí R pletlo do každého slova. V průběhu originální léčby se to všechno nějak obrátilo, popletlo a zašmodrchalo...

Chraplákem procedil secesní výzdobu sálu Vlasta Třešňák. Se zbojnickými veršíky, variacemi na vzdornou lidovou Cos porobil, Pavelenko, Pavle? přispěchal horňácký šuhaj Ludvík Vaculík: "Co ti lidé mají pořád za zlé,/ tušíš-li to, Pavle?// Celý život jezdím na svém koni,/ letos jako loni.// ...Chtěl bych míti napsáno na hrobě:/ Pavel Kohout sobě."

V duchu národního usmíření

Podíl Pavla Kohouta na usmíření mezi Čechy a Němci je originální, nedocenitelný. Jako celý jeho život má daleko k podlézavosti, nadbíhavosti, k trucování a oplácení, k mateníkům i kvapíkům. Vyhýbaje se vysoké politice - "už jsem v ní kdysi byl a bylo to mé největší životní osobní selhání" - vnáší do problému nadhled, klid, realismus, kulturu. Opravdu těžší to má doma, ostatně neutajilo se, že právě Teatrino bylo místem velkého uklidnění vztahů dvou největších kamarádů z disentu - Kohouta a Havla.

Nejenom lidem v Teatrinu, ale nejspíš na adresu kohokoli, kdo nezná stěžejní Kohoutův esej Selhání intelektu (v Česku vyšel poprvé v ROK - Revui otevřené kultury 2/1991), pro mne dodnes jediný příklad nemilosrdně otevřené kritické sebereflexe, vyslal Kohout své poděkování za překvapivé velkolepou oslavu: "Lidé mají buď umřít brzy, aby si nestačili uvědomit vlastní chyby, a nebo mají žít déle, aby ty chyby stačili napravit. V mém případě ale nemohu vyloučit, že to stihnu ještě pokazit."

Kde je zakopán pes?

"Kohout je krásným příkladem životní cesty od jinošství až k těm jeho nedělním pětasedmdesátinám," řekl mi u sklenky Frankovky spisovatel Arnošt Lustig. "Je to cesta od nezralosti ke zkušenosti, od poblouznění k rozumu. Kdybych přeháněl, je to život budoucího světce, který začal hříchem. Je to cesta od hřešení k čistotě. Příslušník mé odcházející generace - Kundera, Nesvadba, Škvorecký, snad tedy i my dva s Pavlem."

"K umělecké práci potřebuje člověk nadání, energii, štěstí a odvahu - nic víc, než těchto čtvero kvalit. Pavel je ze šťastných lidí, kterým ten čtyřlístek byl dán snad opravdu už do kolébky." "Jsem asi o půlgeneraci mladší, ale Pavla Kohouta snad smím pokládat za osobního přítele," svěřil se ministr Pavel Dostál. "Pro mne je příkladem člověka, který se nikdy nevyhnul osobním životním peripetiím. Stejně podivuhodné je na něm i to, že ze všech vždycky našel správnou cestu. Je mu dána odvaha - a poznání."

Na kompliment, že se vší neuhasitelnou vitalitou na oslavu čísla v jubileu nevypadá, mi Pavel Kohout překvapivě posmutněle řekl: "Možná na ten věk nevypadám, ale musím se přiznat, že se na něj cítím. Ono je toho zkrátka opravdu hodně, co mne v životě provázelo. Asi se se vším svěřím ve vlastním životopise, který již raději píšu. Bude se jmenovat Můj pravděpodobný život. Ať je to všechno jakkoli složité a často neveselé, těší mne aspoň nepopíratelný společenský happy end."

Sex o českém národě

V Teatrinu i na výstavě v Kodaku-Hauf ve Floře se hodně vzpomínalo. Ze slavného sexteta českých partyzánů, neschopných pro rozdílnost lidských a intelektuálních povah připravit, natož uskutečnit uprostřed normalizace imaginární diverzní akci, žije už jenom pětice (Havel, Klíma, Kliment, Kohout, Vaculík). Karel Kosík, šestý z hořkosměšných hrdinů po mém soudu nejlepšího Kohoutova dramatu - Sex: Disentní dramoleta o jednom (posledním) jednání - které zatím marně čeká na uvedení v divadle, umřel před pár měsíci.

Z odbojné šestice paradoxně vždy znovu s novou vlnou společenských proměn zazáří jméno Kohoutovo. Možná i proto, že nejzřejměji naplnil zásadu, již kdysi vyslovil naplno Jan Skácel: "Vyžaduje to nejen pracovitost, ale i odvahu nebýt jenom s někým a některými proti někomu a některým, ale snažit se přebrodit k pravdě."

Ještě týž večer skončily tajné, dobře zakonspirované akce na oslavu spisovatelových pětasedmdesátin na lodi plující po Vltavě. Ohňostroj vykouzlil na pražském nebi nápis - PAVEL KOHOUT. Byl to nápis sice pomíjivý, ale ten parník se nejmenoval Titanik.

JIŘÍ P. KŘÍŽ

obsah | kultura - kultúra