Čtyři setkání s Hrabalem

Je tomu devadesát let, co se narodil Bohumil Hrabal. Na svá setkání se spisovatelem vzpomíná překladatelka a prozaička Monika Zgustová, autorka hrabalovské biografie V rajské zahradě trpkých plodů (1997).

Červenec, druhá polovina osmdesátých let

Poprvé jsem se setkala s Bohumilem Hrabalem v jeho domku v Kersku; přijela jsem se s ním poradit o otázkách překladu jeho knih do španělštiny a katalánštiny. Spisovatel chodil zahradou mezi břízami a žalem téměř nevěděl o světě: umírala mu žena Eliška, jeho Pipsi.

V době oběda přinesl soused Hrabalovi velký talíř se zajícem na smetaně s knedlíkem a brusinkami a pivo. Hrabal pozval ke stolu staršího pána s motýlkem, svého hosta, i španělského nakladatele, se kterým jsem přijela, a mne. Talíř koloval od jednoho stolovníka ke druhému, s jediným příborem a s jedním půllitrem piva. Hrabal nepřestával pobízet nakladatele: "Jezte, mladej, nechte si chutnat!" Eliška při rakovině slinivky břišní nejedla, ležela na posteli a z posledních sil mi dávala praktické rady týkající se překládání Hrabalova stylu a ediční práce na jeho textech. Zajíc byl vynikající, ale stěží jsme ho polykali, a přestože se Hrabal snažil, aby vše bylo normální - alespoň na povrchu, veselo nikomu nebylo.

Když jsme odjížděli, spisovatel zase chodil mezi břízami kolem domu, bez sebe žalem. "Nikdy v životě mě nepotkalo nic strašnějšího," řekl spíš pro sebe a opakoval tu větu několikrát jako tragickou litanii. "Prožil jsem dvě války a nejrůznější hrůzovlády," říkal, "ale nic nebylo horší než to, když se teď musím bezmocně dívat, jak mi umírá žena." V tu chvíli jsem si uvědomila, že kolektivní smutek - války, revoluce, diktatury - bledne proti soukromé bolesti.

O několik týdnů později

Hrabal vede mou francouzskou přítelkyni a mne uličkami na Staroměstské náměstí. Vysvětluje nám, kde je jaká pamětihodnost, která se nějak váže k jeho osobě. Směsí francouzštiny a němčiny (v hrabalovštině nejen věty, ale často i slova začínala francouzsky a končila německy, nebo naopak), říká: "Tamhle žil Kafka, tady jsem bydlel já. A víte, proč se ten dům, kde jsem bydlel, jmenuje U Zvonu? Nevíte? No přece proto, že tady z toho gotického chrámu, z té černé věže se jednou utrhl zvon a prolétl na mou půdu." A dodává tiše, jako by toho litoval: "Ale to bylo předtím, než jsem se tam nastěhoval."

V jedné uličce Hrabal vejde do domu s pozlaceným erbem tygra, otvírá dveře v chodbě; ocitáme se v zakouřeném, hlučném hostinci. Mávne na číšníka a už upíjí pivo dlouhými loky. Přitom upadá do nekonečného mlčení, nereaguje na otázky, popíjí a mlčky, zamyšleně se dívá kolem sebe. V hospodě mezitím vzrůstá hluk a houstne kouřová clona. Hrabal pomalu pije jedno pivo, potom obřadně načíná druhé. Má přítelkyně a já jsme nervózní, bojíme se, že jsme spisovatele něčím urazily. Až při třetím pivu se usměje a vysvětluje nám, že pití piva je rituál, jehož pravidla je třeba dodržovat. Z toho, co řekl i zamlčel, jsme vyrozuměly, že nejprve má člověk do sebe nasát prostředí, cítit se v něm jako v chrámu zasvěceném bohu Dionýsovi, splynout s prostředím a s jeho rituálními zvuky, vůněmi a světlem. Připomíná nám to známou Baudelairovu báseň; má přítelkyně ji načíná francouzsky, Hrabal s ní recituje duo: "Jak echa předlouhá, jež z daleka se mísí/ v jednotu hlubokou a temnou pro úkaz,/ obšírnou jako noc a jako plný jas,/ zvuk, vůně, barvy též včas odpovídají si."

Předjaří, druhá polovina 80. let

S Hrabalem jsem se čirou náhodou setkala i na jedné americké univerzitě nedaleko Chicaga, kde jsem vystudovala. Spisovatel přijel se svou německou překladatelkou a dlouholetou spolupracovnicí Susannou Rothovou. Susanna litovala sebe i Hrabala: přednášková cesta po Spojených státech je tak zhuštěná, že spisovatel nemá čas si vydechnout, bývá nervózní, moc pije, aby zahnal trému a nesmělost, další den mívá kocovinu a depresi a vyžaduje, aby mu Susanna stále měnila přelety letadlem na nesnesitelně dlouhé cesty autobusem napříč Amerikou, po vzoru spisovatele-cestovatele Kerouaka.

Před slavnostní večeří, kterou pro Hrabala a vybrané hosty univerzita připravila v 21. poschodí jednoho hotelu a během níž se spisovatel při pohledu na illinoiskou pláň rozezpíval Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině, Hrabal okouzlil studenty i profesory svou přednáškou. Hovořil svým obvyklým způsobem: s pohledem upřeným kamsi mimo svět, s širokými, ale pomalými a měkkými gesty, hlasem, který věty neodříkával, ale vyprávěl jako příběhy a recitoval jako báseň. "Celý ten posun hrdinů světové prózy, a tedy i prostředí, je potřebou učené nevědomosti najít si místo, kde je míň přetvářky a zcizování, kde žije ještě člověk, který dovede dát víru, že ještě ne vše je ztraceno. Je to stále postupující demokratizace všech pratémat, a paradox, že první budou posledními a poslední prvními. Je to i v jistém smyslu potřebou inteligence tlumit svůj lesk a rovnati se svému prášku. To je ta romance zahraná na struně napjaté mezi kolébkou a rakví..."

Hrabalovu americkou cestu připravila April Giffordová, kterou Hrabal nazval Dubenka a o několik let později jí adresoval své mezižánrové dopisy a napsal o ní, že pro něho znamenala to, co pro starého Goetha sedmnáctiletá Ulrika von Levetzow.

Seznámila jsem se s April daleko později než s Hrabalem. Je to citlivá a hluboká mladá žena. Při jednom z našich setkání ve Washingtonu, kde žije a pracuje, mi vyprávěla, že koncem osmdesátých let navštěvovala Hrabala v pražských hospodách i v domku v Kersku, obdivovala ho, i ona jemu se líbila. Dostala od něho několik dárků, mezi nimi i knihu s věnováním: Mé múze Dubence. "Přestože jsme si po jazykové stránce nerozuměli, protože moje čeština je naprosto nedostačující, Hrabal mi odhalil ty nejdůležitější a nejhlubší věci v životě," svěřila se mi April. A jako mnoho intelektuálů v Evropě i v Americe je přesvědčena, že Hrabal je geniální spisovatel.

Podzim, polovina 90. let

Při Hrabalově první návštěvě Barcelony si českého spisovatele přál poznat světoznámý katalánský malíř Antoni Tapies. Při setkání v Tapiesově nadaci hovořil především Hrabal, Tapies se zájmem a pobaveně naslouchal. Hrabal si potom dlouho prohlížel vystavené umělecké kusy. Na Tapiesových obrazech se setkal se zvláštní krásou plísní a skvrn na vlhkých, dávno neomítnutých stěnách starých čtvrtí, ale i s kolážemi, na kterých se s rozpáranými matracemi, vykuchanými slamníky, děravými ponožkami mísí symboly kříže a nekonečna, znaky, které mají podtext i vyšší smysl a spojují ty staré a používané předměty s nebem a nekonečnem, se vším přetrvávajícím a věčným. Hrabal viděl, že Tapiesova estetika je i jeho estetika, že Tapiesova filozofie je i jeho filozofie, a pro sebe si říkal to, co už dřív vyslovil a co zde, při pohledu na Tapiesovy obrazy inspirované staročínskou filozofií opaků, které se dotýkají, nabylo nového významu: "Prohra je moje vítězství, slabost je moje síla, být ustrašen je moje zdatnost, být opuštěn je moje zalidněnost, nedodržení slova je moje věrnost."

Po návštěvě nadace sedíme u večeře, svíčka na bílém ubruse matně osvětluje Tapiesův obraz na stěně i Hrabalovu přemýšlivou, oživenou tvář, stydnoucí jídlo před ním a pivo rychle ubývající z jeho sklenice, ozařuje i bledý a soustředěný ovál obličeje Susanny Rothové a Hrabalova španělského nakladatele, do jehož domu jsme přišli povečeřet. Hrabal se dívá do plamene svíčky, za níž visí původní obraz Antoniho Tapiese, a tiše se s námi dělí o myšlenky nové i ty, které ho navštívily už dřív a které nyní parafrázuje a v novém osvícení vztahuje na novou situaci a dává jim nový život a nový význam: "Jako Schopenhauer," říká Hrabal, jako by odhaloval tajemství, "který učí, že je týž, kdo trápí a kdo je trápen.

Tapies ví, že všichni lidé mají společného jmenovatele, že každý je i ten otcovrah, o kterém se píše v novinách, i ten zavražděný otec, Tapies ví, že každý člověk je on, a že každý namalovaný předmět je on, a že každá kultura je on. Tapies ví, že malování je kruté, stejně jako to ví každý, kdo se věnuje literatuře a jakékoli tvůrčí činnosti, že umění je nesmírně kruté a nezná slitování. Tapies přitom ale dávno poznal, že jen útěkem od jednoho plátna k druhému se může dotknout paprsků skutečnostia vln nekonečnosti, že jen v neustálém malování je jeho život, jeho hořké štěstí."

Vnímám ticho, které nastalo po Hrabalových slovech, po jeho potoku řeči, pronášené v jakémsi transu, to posvátné ticho, které se nikdo neodvažuje přerušit. Hlavou mi táhne dlouhá věta, kterou odpoledne řekl Hrabal Tapiesovi v jeho nadaci, ve francouzštině smíšené s němčinou a češtinou, slova, která kdysi Hrabal podobně napsal o sobě a dnes je vztáhl na Tapiese, s nímž ho pojila nejen duchovní příbuznost, ale i to, že oba, každý ve svém žánru, vytvářeli umělecká svědectví epochy, v níž byli nuceni žít: umělecké komentáře své společenské a politické současnosti, tvůrčí protesty proti té nepříznivé době. A tvořili je neohroženě navzdory všemu, i svému strachu.

To odpoledne řekl Hrabal Tapiesovi: "Vy i já jsme se vždycky snažili, abychom ukradli ten oheň, abychom přestoupili zákazy a vytvořili sami sebe a svoje dílo, a naše nebesa byla vždycky usmířena... i když Prometheus ví, že bude potrestán, i když vy a já víme, že budeme potrestáni, že přiletí orel, aby mu kloval játra, Prometheus ten oheň ukradl bohům, a tím přestoupil příkazy, zákazy, přestoupil tabu a na svoje útraty posunul něco o trošku dál."

Velký inovátor literatury

Při vernisáži Tapiesovy monumentální retrospektivy v Barceloně, koncem února tohoto roku, jsem viděla, že slavný malíř na spisovatele nezapomněl. Tapies se mě na Hrabala vyptával a řekl, že Hrabal byl geniální autor. S tím názorem se setkávám často v Evropě i ve Spojených státech. Na univerzitách i při kulturních debatách se čtenáři zajímají především o okolnosti jeho smrti a o to, jak Hrabala inspirovalo lidové prostředí hospod; odpovídám jim, že pivo a pivní folklor byla dvířka, kterými k němu přicházela inspirace, ale že Hrabal byl vysoce kultivovaný člověk, který dovedl okouzlit jemného a sofistikovaného maďarského spisovatele Petera Esterházyho i číšníky v hotelu Ritz v Paříži, esejistku Susan Sontagovou v New Yorku i štamgasty pražských hospod.

Často, čím dál častěji se v Americe i v Evropě setkávám s názorem, že Hrabal byl nejen největší osobnost české literatury všech dob a jeden z velkých světových klasiků, ale i jeden z velkých inovátorů literatury 20. století.

MONIKA ZGUSTOVÁ,

obsah | kultura - kultúra