Ego se svíjelo blahem

Vřelé divácké přijetí zaplašilo i trému, která ostřílenou herečku zachvátí, kdykoliv musí sledovat svůj výkon na plátně. Z ovací se radovali i filmový milenec Geislerové Josef Abrhám nebo její "matka" Jana Brejchová.

Na premiéře Krásky v nesnázích se v Karlových Varech hodně tleskalo. To není úplně běžná situace. Jak jste ten večer prožívala?

Byl to velkej zážitek. Vím, že na festivalu jsou emoce mnohem větší, normální diváci takhle nevyvádějí. Ale tohle jsem si nedokázala představit ani ve snu, bylo to fakt nádherný. Ego se svíjelo blahem.

Na druhou stranu, když se na festivalu film nelíbí, tak se diváci nemilosrdně seberou a odejdou...

Nám neodešel nikdo... Bylo to úžasný, až jsem si říkala, že se taková chvíle třeba už nikdy nebude opakovat. Vlastně jsem na tu projekci ani nechtěla jít. Nerada se na sebe na plátně dívám, navíc když je to největší plátno v republice, a já mám strašnou trému, která se s věkem zhoršuje. Přitom si říkám, že bych určitý věci už měla mít pod kontrolou, ale stejně pořád vidím jen to, jaký dělám chyby.

Vaši filmovou matku hraje Jana Brejchová, přítele Josef Abrhám, otčíma Jiří Schmitzer, tchyni Emília Vášáryová. To jsou samé velké herecké osobnosti. Jak jste se v jejich společnosti cítila?

Když ta jména řeknete takhle v řadě, tak je za nimi cítit ten velkej kus práce a úžasný životy. Budí to respekt. Ale oni jsou všichni nesmírně introvertní, skromní a tiší. Nervou ze sebe kostýmy a nevyprávějí žádné křečovité divadelní historky. Kvůli karavanu jsem prudila jen já, jinak byla práce hodně soustředěná. To mám ráda. Řádit se může potom, nebo ani nemusí, ale koncentrace na práci musí být. A oni byli všichni strašní slušňáci, nezlobili, nevyrušovali. Kromě Schmitzera, který je sám o sobě vtipný a občas za to ani nemůže. Dokáže člověka rozesmát, i když vůbec nic nedělá. Taky zapomíná text a strašně nadává, když to splete. S Janou Brejchovou cítím vnitřní poutko, který snad potrvá dál.

Poprvé jste se setkala s režisérem Janem Hřebejkem.

Ne tak docela. On napsal scénář k Pějme píseň dohola, to byl můj úplně první film a nic moc si z natáčení nepamatuju. Kromě pár omakand ve stanu... Pak jsem prošla úděsným konkurzem na roli v Šakalích letech, kde jsem se - tuším - pokoušela i nějak tančit. Doufám, že ta nahrávka už neexistuje. Nakonec jsem tu postavu jen namluvila, protože herečka, která ji hrála, měla moravský přízvuk.

Režisér Hřebejk na vás prý hodně spoléhal a do značné míry počítal s tím, že Marcelu, hlavní postavu Krásky v nesnázích, sama dotvoříte.

On myslím hodně počítá s potenciálem každého herce, kterého obsadí. Honza dává hercům velkej prostor, šanci zabydlet se v postavě, vymyslet si takový ty drobnosti, jako že Marcela pije víno s colou a bere dětem gameboye... To jsou drobnosti, který divák jednotlivě nijak nerozluští, ale všechno se to skládá dohromady a dává to postavě další třecí plošky. Honza se nebojí přijít třeba s úplnou pitomostí a tím vyprovokovat herce, aby našel lepší řešení, které najednou zafunguje. Je to takový hravý režisér.

Prý jste trvala na tom, že Marcela musí být docela jednoduchá holka, intelektuálně mnohem hůře vybavená, než tvůrci původně zamýšleli. Jak jste k tomu došla?

Došli jsme k tomu všichni tři s Jarchovským, protože kdyby to tak nebylo, tak by to byla už moc velká mrcha. Takhle není bezcharakterní, je jen, řekněme, pitomá. Někdo mi pak po premiéře říkal: Takovouhle krávu už jsem kolikrát potkal. Ona je taková uvěřitelná. Promítly se do ní detaily, které mi jako herečce dost pomohly, i když jsem je třeba nijak konkrétně nepoužila. Třeba jsem si řekla, že ona je takový ten typ matky, která dětem neobjedná v restauraci jídlo, protože si přece vezmou něco od ní a je zbytečný vyhazovat prachy za tři večeře. Pak jsem měla několik konkrétních vzorů, které ale samozřejmě nebudu jmenovat.

Třeba i v tom, jak chodí oblečená a namalovaná?

Taky. V tom jsme se s Katarínou Hollou, která měla na starosti kostýmy, úplně vyžívaly. Řekla bych, že velmi, opravdu velmi pomohly Marcele ty moje kojící prsa. Ty jsou tam hodně dominantní a na nich jsme to vlastně postavily. Ona je Marcelka celkem laciná holka a umí tu svou přednost prodat. Takže nemít Bruna, máme tam o detail míň. Tedy o dva.

O Janu Hřebejkovi říkáte, že je hravý. Točila jste s Janem Švankmajerem, Bohdanem Slámou, Ondřejem Trojanem, Sašou Gedeonem, Janem Svěrákem, Filipem Renčem... To jsou naprosto rozdílné režisérské osobnosti. Jak se to promítá do práce?

S každým je ta práce úplně jiná. A vlastně se to ani nemusí tahat do práce. S každým tím člověkem si u stolu řeknete něco jinýho. Každý má jiný životní témata a humor. A jak jsou lidi různí, tak i jinak pracují. Asi čím je člověk starší, tím víc tíhne k režisérům, se kterými si lidsky rozumí. Všechno je snazší, nemusí se nic dlouho vysvětlovat, protože se na věci díváte stejně. Ale mám takový tajný, mírně zvrácený sen pracovat s nějakým opravdu despotickým režisérem. Takový setkání by mě dost zajímalo. Co by z toho asi vzniklo. Nějaký pedant jako byl Bergman, který trval na tom, aby šla herečka zleva doprava, zastavila se na značce a zvedla ruku o pět centimetrů... Nebo s Krejčíkem, o kterém se vypráví, že prý i mlátil herečky. Nebo s Larsem von Trierem; toho herečky po natáčení veřejně nenávidí. Zajímalo by mě jednak, jestli bych spolupráci s despotou ustála, protože jsem poměrně konfliktní huba, a pak, co bych ze sebe dostala. Respektive, co by ze mě vytřískal.

Jdete s režisérem do sporu, když s ním nesouhlasíte?

Ale jo, jdu. Ovšem dost věcí se dá vyřešit kompromisem: zkusíme to po tvým, zkusíme to po mým. Hlavně vím, že když s něčím sama vnitřně nesouhlasím, tak to nejsem schopná udělat dobře. Není to naschvál, ale prostě to nefunguje. Třeba s Ondřejem Trojanem jsme se při natáčení Želar navzájem dohádali k pláči. A to je na týhle práci krásný, to, jak ji člověk prožívá. Za chvíli si už nikdo nepamatuje, čeho se ten spor týkal. Ale jsou v tom velký emoce. Nezapomenutelný.

Velké emoce jsou i v odvážných erotických scénách v Krásce v nesnázích.

Za to může můj filmový partner Roman Luknár. On je takový zvířátko. Původně byl ve scénáři sex jen v náznaku, pak to ale dopadlo, jak to dopadlo. Já s tím problém nemám, když to má být vztah založený na sexu, tak to tam musí být vidět. Hodně to o obou postavách vypovídá. Oni to prostě dělají takhle. Luknár byl jednoznačně tahoun, když se točila postelová scéna, chodil už od rána nahatej. Ale Honza Hřebejk z toho byl podle mě dost nervózní. Celý den měl na stole lahev vína... Ale já myslím, že to dopadlo dobře. Můj muž mi dokonce v kině řekl, že to vypadalo dost přesvědčivě. A to je od vlastního muže unikátní kompliment.

Řada hereček se po narození dítěte erotickým scénám vyhýbá.

Můj první natáčecí den dva měsíce po porodu vypadal tak, že jsem běhala nahá po nádvoří. Točilo se Švankmajerovo Šílení. Takže u mě se opravdu žádná násilná změna neodehrála, připadá mi jako nesmysl hrát před dítětem, že jsem najednou někdo jiný. Jsem bohatší o dítě a lásku, co k němu cítím, ale jinak jsem stejná. Militantní "matkovství" se mi příčí.

Nicméně říkáte, že teď už si na natáčení jen odskakujete od Bruna, že už pro vás není film tím prvním a posledním. Znamená to, že jste změnila přístup k tomu, jakou práci vezmete?

Ono to s tím vybíráním není tak horké. Teď jsem skoro rok netočila. Bylo docela krušno, ale teď už to zase vypadá líp. Moje velká výhra je, že mě moje práce strašně baví a baví mě čím dál víc. Nicméně musím vědět, že tomu projektu věřím nebo že se tím pobavím nebo že to bude zážitek... Udělala jsem i blbou zkušenost, kdy jsem vzala práci jen proto, abych vydělala nějaké peníze. Pak je to opravdu utrpení a litujete každé hodiny, kdy jste mohla být s dítětem a místo toho jste jinde. Takže doufám, že se mi podaří to udržet v rovině, kdy dělám opravdu jen to, co mě baví. Teď jsem třeba vzala seriál. To mi přijde strašně vtipný. Asi to je sitcom, protože se mi zdá, že to má hodně dílů. Letiště se to jmenuje. Nabídli mi, ať si vyberu jakoukoli roli. Je tam menší role prostitutky, tak jsem si řekla: když do seriálu, tak jedině jako luxusní prostitutka. Takže se strašně těším, že konečně uvidím, jak se něco takovýho točí. I na ty svý seriálový zákazníky jsem zvědavá. Na tu dlouhou dobu v kolektivu, protože já od základky nikde dýl než půl roku nevydržela.

Rýsuje se vám teď nějaký film v zahraničí?

Konečně se našly peníze na projekt Noční rybář, který se táhne už pět let. Původně to měl být krátký český animovaný film, pak se z toho stal celovečerák a já jsem povýšila z vedlejší role na hlavní. Pak se z toho stala dvojrole a já se stala koproducentkou. Pak jsem z toho zase vypadla, stala se matkou. Nakonec se všechny peníze sehnaly v Americe, režisér Joseph Cahill za tím šel dost zabejčile. Na podzim se začne točit u nás, ale je to americká produkce. Přirovnávám to zjednodušeně k Dvanácti opicím. Bude to hodně výtvarný film s anarchistickým nábojem. Strašně se těším. A v Německu mi "hrozí" role country zpěvačky -emigrantky. Doufám, že to dopadne, protože můj zpěv unese snad jedině country.

Co rozhoduje o tom, jestli nějaký film vezmete, nebo ne?

Jde to těžko oddělit. V první řadě scénář. Ačkoli nejdřív obvykle přijde režisér. Když ovšem přinese blbej scénář, je to ztracený. A taky je strašně důležitý herecký obsazení. Když vidím, že do něj nezapadám, že nenajdeme společnou řeč, tak nabídku odmítám.

Kdy se jako herečka cítíte spokojená?

To jsme probíraly s Janou Brejchovou a shodly jsme se na tom, že bychom byly schopný pořád pracovat. Okamžiky, kdy se zkouší a pak jede kamera a točí se, že ty jsou nejúžasnější. Pak už bych třeba ten film ani nemusela vidět... Ale když to vypadá jako na premiéře Krásky, tak to je jedinečnej zážitek.

Co děláte nejradši, když nepracujete?

Co tak ženy s dětmi dělávají. Teď jsme objevovali hřišťata, dětský koutky, koupaliště. Brunovi jsou dva roky, už je to parťák. Když sedíme u stolu a pijeme kafe, tak se dožaduje taky něčeho do hrníčku. Bude to nejspíš stejný kavárenský povaleč jako my.