Český film 2004: U konce s dechem

Letos se v kinech promítalo dvacet, respektive jedenadvacet českých filmů. Urodily se hlavně debuty viděli jsme jich dvanáct. V kinech se našel prostor i pro dokumenty. Slabší už to ale bylo se skutečně kvalitními tituly.

Když sečteme všechny české filmy, které se letos dostaly do kin, musíme nutně dojít k závěru, že naše kinematografie kvete. Dvacítka titulů na desetimilionové teritorium, v němž navíc neexistuje státní podpora filmu - to zní jako z říše snů. Bohužel jen zlomek z kvantitativně bohaté kolekce si skutečně zasloužil pozornost. Takřka polovina filmů pak vůbec vzniknout nemusela.

Třeba hned první premiéra letošního roku - Kameňák 2 - si poctivě udržela hladinu Nejpokleslejšího humoru a nemátla své příznivce zbytečnými (byť jen filmařskými) ambicemi. Po všech stránkách šmírácké dílko se vdychtilo do desítky nejnavštěvovanějších filmů roku a nechalo za sebou třeba i pokračování SpiderMana.

Ze zkušených tvůrců se nedařilo Juraji Jakubiskovi. Jeho pokus naladit se na sexuální frustrace mladé generace prostřednictvím filmu Post coitum byl zoufalým omylem. Divákům se nezavděčil ani efektním způsobem vyprávění.

To Jan Němec natočil film-báseň Krajina mého srdce způsobem, jímž se důsledně nechtěl zavděčit vůbec nikomu. Zůstal svůj, tvrdošíjný a zarputilý. Dušan Klein se popáté - a prý i naposledy - vrátil ke Štěpánovi a Kendymu. Komedie Jak básníci neztrácejí naději nenadchla, ale ani neublížila a svým umístěním mezi deseti komerčně nejúspěšnějšími tituly roku nejspíš splnila očekávání producentů. Oživit žánr kriminálního filmu se pokusil F. A. Brabec titulem Bolero. Kříšení to nebylo příliš povedené a nesešlo se s režisérovou přebujelou imaginativností. Milan Cieslar balancoval mezi komedií a psychologizováním ve filmu Duše jako kaviár. Jeho obraz prázdných vztahů byl sice věrohodnější než ten prezentovaný v Post coitum, ale k dokonalosti mu chybělo ještě hodně - třeba výrazný zásah dramaturga.

Debutanti překvapovali lecčíms

Král zlodějů Ivana Fíly se nakonec stal slovenským snímkem s nevelkým českým podílem. Křehký film evropského střihu bohužel příliš pochopení u českého publika nenašel. Debutanti překvapovali lecčíms, mimo jiné se objevily pokusy, které nelze ani při nejlepší vůli označit za podařené: kameraman Martin Duba se měl držet svého řemesla a nepokoušet režisérské štěstí se Správcem statku, Martin Kotík si zas měl do solidně zprodukovaného projektu Pánská jízda přizvat skutečného režiséra, výsledek pak mohl být lepší než jen slabý, a Marek Dobeš mohl zvážit, zda by si jeho zombie komedie Choking hazard nezasloužila méně diletantství.

Mnohé se slibovalo od přepisu Páralovy knihy Milenci a vrazi, zkušený televizní tvůrce Viktor Polesný ale vstupem na velké plátno neoslnil. Především se mu nepodařilo najít pro předlohu adekvátní filmové prostředky, o kvalitně zpracovaném scénáři ani nemluvě. Na půli cesty zůstal stát projekt Jakuba Sluky Non plus ultras. Dobré nápady, řemeslnou zručnost a solidní obsazení bohužel nijak nepodpořil řídký scénář.

V Praze žijící Islanďan Börkur Gunarsson zase příliš velkou filmařskou zručností neoplývá, zato dokáže psát velice trefné a vtipné dialogy a dobře pracuje s herci. Tak to alespoň předvedl v tragikomickém filmu o tom, jak to funguje a nefunguje mezi muži a ženami, nazvaném Silný kafe.

David Jařab přišel s filmem, který se nepodobal ničemu, co u nás kdy bylo natočeno. Na jeho surrealisticky laděný experiment plný podivuhodných bizarností a dobrých herců nazvaný Vaterland - Lovecký deník se ale diváci příliš nehrnuli.

Naopak Snowboarďáci Karla Janáka zaznamenali návštěvnost, kterou si producenti nepředstavovali ani v nejbáječnějších snech. Teenagerovská komedie se výtečně trefila do vkusu nedospělých návštěvníků kin, kteří jí nějaké ty vady na kráse rádi odpustili, a postarala se o překvapení roku na domácí scéně.

O docela jiné překvapení se zasloužil Marek Najbrt se svou prvotinou Mistři. Výtečný scénář, skvělí herci, zralá režie... Přesto se film nedočkal takového přijetí, jaké by si zasloužil. Nad touto záhadou už si leckdo lámal hlavu, nicméně zůstala stále nerozluštěna.

Tým Hřebejk - Jarchovský - Trojan přišel poprvé se současnou látkou a neskrýval obavy o diváka. Zbytečně, Horem pádem se líbilo, nepřipsalo si sice milion diváků jako jeho předchůdci, ale na žebříčku českých filmů se vyšplhalo nejvýše. Zaslouženě - žádný jiný film nenabídl přijatelnou kombinaci ambicí a vstřícnosti vůči divákovi.

Spektrum nabídky kin rozšířily dokumenty. Letos jsme mohli vidět čtyři: Český sen Víta Klusáka a Filipa Remundy, Ničeho nelituji Theodory Remundové, Tatínka Jana Svěráka a Martina Dostála a Ženy pro měny Eriky Hníkové. Díky za ně. Také tyto filmy mají podíl na klamném obrazu české kinematografie: na první pohled to nevypadá zle, ve skutečnosti je však náš film u konce s dechem. S menším počtem, zato kvalitnějších titulů by se o novelu zákona o kinematografii usilovalo snáze.

DARINA KŘIVÁNKOVÁ

obsah | kultura - kultúra