Zemřel ministr Dostál, plebejec na kulturním trůnu

"Já jsem založením optimista, optimismus mě udržuje při životě už dlouho. Na straně druhé, po půlnoci se člověk ocitne zcela sám." Do poslední chvíle se Pavel Dostál bránil samotě, kterou mu naordinovala nemoc. Byla však silnější. V den, kdy absolvoval první chemoterapii, už tušil, že mu nezbývá moc času. Odmítl odpočívat, nelízal si rány.

Přijel z Brna do Prahy a absolvoval dlouhé, otevřené interview pro Lidové noviny. Vypočítal, co všechno ještě musí udělat - pro film, televizi, památky, financování kultury - a co zbývá napravit, co by měl ještě pomoci prosadit. Říkal, že práce jej drží. Přiznal, že jej sice zraňují supí popisy, jež vykreslují jeho nemocné vnitřnosti, protože přitom musí myslet na děti a na ženu, ale že se nemíní takovým novinářům dát se svými pocity všanc. Bude se tvářit, že je nad věcí, a nemoci se bez boje nepoddá.

Neschoval se do kouta

Možná mají trochu pravdy ti, kdo cynicky říkali, že Pavel Dostál prožívá vinou nevyléčitelné choroby hvězdné období svého ministrování. Bylo možná nejaktivnější.

Nebylo ale hvězdné, bylo jistě strašné, a všichni, kdo mu vyčítali, že svou nemoc učinil věcí veřejnou, by si měli promyslet, jak se v jeho situaci zachovají. Zda propadnou beznaději a budou jí v koutku sužovat sebe i své okolí, nebo zda zkusí ignorovat realitu a do poslední kapky své síly věnují něčemu, co má ještě smysl.

Pavel Dostál zvolil druhou z možných cest. Svého času nechyběl na žádné premiéře, stíhal většinu vernisáží, velkých i malých, zakládal si na tom, že tam, kde se "kultura" odehrává, je jeho místo.

"Kam pospícháte," zeptal se třeba na jedné podvečerní akci. "Na představení konzervatoře," dostal odpověď. "Tak já jedu s vámi, ještě jsem to neviděl," rozhodl se v mžiku.

Studenti koukali, že na ně přišel ministr kultury, on to ale tak necítil. Zajímalo ho, jak ten kus udělali, a celý večer jejich výkon živě komentoval.

Nebyla to póza, byl v divadle jako doma a nic nedbal na to, že jej někteří zastánci "vysokého" umění považovali za plebejce, který se na ministerské křeslo dostal politickou náhodou.

Měl jednu výhodu: tím, že se od útlého mládí pohyboval mezi lidmi od divadla, mezi výtvarníky a muzikanty na výsluní i v nemilosti v kotelně, málokdo mu potom jako ministrovi něco nakukal.

Pocházel z malého města a nezapomínal, jak vypadá každodenní kultura mimo centrum. Cítil proto jako velký dluh, že se mu - tak jako ani jeho předchůdcům - nepodařilo prosadit ono v Evropě obvyklé jedno procento ze státního rozpočtu pro kulturu.

Myslel především na kulturu v menších sídlech, ne tu automaticky dotovanou. "Spravily by to upachtěné necelé dvě miliardy, které zahučí v ministerstvu obrany, ani to neslyšíte, zahučí v ministerstvu sociálních věcí, ani to není vidět," komentoval marnou snahu doplnit "svůj" rozpočet.

Neměl rozsáhlé vzdělání, nebyl kunsthistorik ani vyškolený umělec (jen učeň, průmyslovák a chemický technik, než se zhlédl v amatérském divadle), což mu ostatně kdekdo vyčítal.

Ale resort, v jehož čele stál, miloval. To zdaleka nelze říci o některých jeho erudovanějších předchůdcích. Zajímal se o vše do posledního detailu, a třebaže jeho řešení nemusela vždy být nejšťastnější, věnoval se jim upřímně a s největším nasazením.

Zvedl sluchátko a zavolal

Netaktizoval, byl spontánní. Hned po ránu se třeba nad novinami rozčílil a okamžitě psal svůj názor. Tisková mluvčí pak s takovým textem měla obvykle dost starostí.

Někdy ministra přemluvila k mírnější verzi, většinou však stál na svém. Jeho osobní komentáře byly ovšem dosti výstižné, od problémů neuhýbal a vychytrale nekličkoval.

Pavel Dostál ale také neváhal sáhnout po telefonu, když bylo třeba za něco dobrého poděkovat, nebo když slyšel, že se kdesi pro záslužnou věc nedostává pár tisíc. Nedával ze svého, ale poradil, kde jsou rezervy, na koho se obrátit. Těch, kterým pomohl realizovat potřebný (třeba ne zrovna efektní) projekt, je patrně víc než těch, které odmítl. K tomu, aby se choval slušně, měl jasný motiv: "Mí kamarádi vám řeknou, že jsem zůstal Pavlem Dostálem. Můžu přijít do kteréhokoli divadelního klubu, do své hospůdky, a nepřijde tam ministr. Ani moje žena se nikdy netvářila jako paní ministrová. Naopak, kdyby mě ta práce přestala bavit a kdybych se vytahoval, ona by se za mě styděla. Jistě, že mě ministerská funkce musela aspoň trochu ovlivnit, člověk se někdy zachová jako idiot, ale snad se to nestalo pravidlem. Určitě i díky tomu, jaké mám kamarády, a díky tomu, jakou mám manželku."

Teprve když těžce onemocněl, přesvědčil se Pavel Dostál o tom, že přátelství, jež s vehemencí léta živil, fungují. "Esemesky", které pak dostával i od svých protivníků, potvrdily, že jej lidé "od kultury" vzali za partnera.