Pařížský Dalimil plný překvapení
Dalimil připomíná národní a rodové tradice, vytváří ideální obraz českého panovníka, světce a šlechtice a brojí proti novým životním formám, jež do Čech pronikaly z ciziny a které vinil z úpadku českého království. Za ten mohou v jeho očích zejména Němci, kteří přišli do země jako hosté a roztahují se na úkor domácích. Poněvadž byla Dalimilova kronika složena v době, kdy šlo po zavraždění posledního mužského Přemyslovce Václava III. roku 1306 o bytí a nebytí českého státu, opisovala se a četla vždy, kdy se Češi cítili nebo skutečně byli ohroženi. To byl pravděpodobně také důvod, proč česká vláda s jindy nevídanou štědrostí věnovala l0 milionů na nákup pařížského rukopisu.
Národní knihovna ČR pohotově zpřístupnila zakoupený rukopis výstavou v Klementinu a vydala jeho faksimile pod titulem Dalimilova kronika - Pařížský zlomek latinského překladu, odborníkům pak určila jeho bibliografický popis na internetu. Tím knihovna rukopis ochraňuje a zároveň umožňuje komukoli se jím zabývat.
Východiskem pro jakoukoli práci nad novým latinským Dalimilem je třísvazkové kritické vydání kroniky, na jehož přípravě spojily síly univerzity v Praze, Brně a Olomouci s Akademií věd a které pod titulem Staročeská kronika tak řečeného Dalimila vyšlo v nakladatelství Academia. První dva svazky, přinášející vydání textu a veškerého textového materiálu, jsou dílem tří generací jazykovědců - Bohumila Havránka, jeho žáka Jiřího Daňhelky a Daňhelkových žáků Karla Hádka a Naděždy Kvítkové, třetí svazek s historickým komentářem, zasazující Dalimila do kontextu středověké historiografie a rekapitulující jeho prameny, vydala historička Marie Bláhová roku 1994. Tato pětice univerzitních učitelů tu na sedmnácti stech stránkách reaguje na vše, co kdy kdo Dalimilově kronice, jejích rukopisech, tiscích i o osobě jejího neznámého autora a jeho historické přesnosti soudil. Poněkud stranou ponechává jen literárněhistorické otázky, jimiž se po desetiletí zabýval Jan Lehár, který bohužel zemřel necelého čtvrt roku před pařížským nálezem.
Božena s dlouhým rukávem
V pařížských zlomcích čeká plno překvapení. Prvním je sám fakt, že Dalimilova kronika byla vůbec přeložena do latiny tak záhy, neboť dosud se vědělo jen o jejím latinském překladu z poloviny 18. století, který je však dnes nezvěstný. Dalším překvapením je, že jednotlivé listy byly do pařížského rukopisu svázány ve špatném pořadí. Zbytek latinského Dalimila je patrně už navždy ztracen, pokud se náhodou nevynoří v nějakém klášteře, jehož knihovna nebyla dosud zkatalogizována. Zlomky rukopisu vznikly podle iluminací i podle písma v severovýchodní Itálii v desetiletí 1330-1340. Ilustrují sice děje popisované v kronice do té míry, že lze zpravidla určit, ke kterému řádku latinského překladu se daný obrázek vztahuje, iluminace však nejsou výtvarnou replikou textu. Např. sv. Václava iluminátor zobrazuje, jak pečuje o vinnou révu, šlape v kádi hrozny a nechává ukládat víno do sudů. O tom vyprávějí snad všechny václavské legendy, avšak Dalimil právě tento motiv vynechal. Selka Božena má mít podle Dalimila při prvním setkání s knížetem Oldřichem nahé ruce, iluminátor ji však obdařil dlouhými rukávy apod. Začátky kapitol jsou zdobeny mimo textové zrcadlo nefigurálními iniciálami a písař předpokládal, že malými barevnými majuskulemi budou vyznačeny i začátky odstavců. K tomu nedošlo, rukopis zřejmě nebyl dokončen. Chybějí v něm i nadpisy kapitol, ale ty nebyly ani v originále a nejstarších opisech českého Dalimila, překladatel by je musel vymyslet sám.Dalším překvapením je, že rukopis, z něhož pařížské zlomky pocházejí, není originálem latinského překladu, ale jen jeho opisem, a že tento překlad je prozaický. Tím, že převod každého českého verše začíná na novém řádku velkým písmenem, vzniká mylný dojem, že i latinský překlad je veršovaný. Opisovač v uspořádání řádků patrně následoval svou bezprostřední předlohu. Možná ji zachovával i v grafice. Jakkoli je po středověkém zvyku nedůsledná, je nápadné, že Čechy, které jsou ve středoevropských latinských rukopisech psány převážně Bohemia, jsou tu uváděny Boemia a jednou Boehemia, obdobně Češi jsou Boemi a česká selka je Boema rustica. Touto grafikou opisovač mimovolně prozradil, že psal v Itálii, jak se konečně vzhledem k iluminacím i písmu dalo očekávat. O jeho italském původu nebo alespoň dlouhodobém pobytu svědčí i tvary pulcros místo pulchros (krásné) a ansietate místo anxietate (touhou), které ukazují na italskou grafiku latiny.
Jako každý kopista, i ten náš dělal opisovačské chyby: zapomněl písmeno nebo zkracovací znaménko nebo je přidal, špatně pochopil ve své předloze slovo nebo je zapomněl napsat a občas nějaké slovíčko přidal. Taková nedopatření by se mohla přihodit i písaři originálu. Rovněž nelze rozhodnout, zda chybějí vinou opisovače či překladatele latinské paralely k šesti veršům ve 40. kapitole a ke dvěma v 44. kapitole a kdo místo devadesát napsal v datu dvacet. Překladatel sám by však nenapsal místo jména Ludmilina vraha Tumna příslovce tunc a neopakoval by jméno Domažlic místo překladu s ciesařem = cum cesare.
Východiskem překladatele byl český Dalimil ve znění, jež bylo lepší než v kterémkoli dnes zachovaném rukopise či vydání a blížilo se textu v kritické edici. Na několika místech je dokonce možné, že překladatel měl před sebou lepší a původnější znění, než k jakému došli editoři kritického vydání, neboť jeho znění se lépe hodí do kontextu (např. častěji se neurozené dcery vdávaly za šlechtice, než se urození synové stávali kmány, proto pokládám za původnější znění latinské a se šlechtickými dcerami se žení chlapi než a šlechtici syny chlapy jmievají editorů). Tu a tam se latinský překlad shoduje se zněním v některém ze zachovaných českých textů, občas má paralelu v německém překladu, který vznikl mezi lety 1330-1346. To vše prokazuje, že latinský překladatel musel pracovat podle opisu, který velice věrně reprodukoval originál kroniky, a tím stoupá i mimořádný význam pařížských zlomků. Pátráme-li po tom, kdo mohl mít tak dobrý a raný opis kroniky, nabízí se "přítel českého jazyka" Vilém Zajíc z Valdeka, kterého tak označil vlastenecký a politický manifest Nota ot pana Viléma Zajiece, složený po jeho smrti roku 1319, kde je kronika citována a za jehož možného autora se pokládá sám Dalimil.
Překladatelovy znalosti češtiny nebyly bez mezer. Nedovedl přeložit domácké jméno pro bratra báťo, takže opsal jen první slabiku, a komolil vlastní jména: např. ze Spytihněva udělal Sbyhivoba, ze sluhy sv. Václava Podivena Podiviena a z jeho odpůrce Radislava Vratislava; klášter Zobor přejmenoval stejně jako někteří opisovači českého Dalimila na Zabor.
Ani svou latinou na daný úkol nestačil. Nevěděl, že Domažlice se latinsky jmenují Tusta, místní jména buď neskloňoval, skloňoval latinsky, nebo u nich ponechával českou pádovou koncovku; jen zřídkakdy napsal žádoucí lokál. Nepřekládal podle smyslu, ale slovo od slova. Slovesné časy, způsoby a rody se sice snažil převádět přesně, ale své teoretické znalosti zapomínal, měl-li je aplikovat v praxi. Ačkoliv věděl, že se v latině vyjadřuje budoucnost koncovkou významového slovesa, s oblibou ji vyjadřoval podle češtiny budoucím tvarem pomocného slovesa býti spolu s neurčitým způsobem významového slovesa. Pletl si činný a trpný rod, přechodník přítomný i minulý překládal jediným latinským tvarem, přičemž někdy měl za přechodník přítomný sloveso v jednoduchém čase minulém. Nevěděl, kdy po které spojce patří spojovací způsob a kdy oznamovací, i když se pokoušel zachovávat pravidla latinské souslednosti časů. Zvláště české předložky a předpony překládal otrocky, pletl si záporky non a ne, protože v češtině je záporka jen jedna, a už vůbec nebral na vědomí, že v latině se nemohou kupit zápory, i když si občas na toto pravidlo vzpomněl. Naprostý zmatek měl v osobních a přivlastňovacích zájmenech atd. Zkrátka překladatel psal podobně, jak mluví dnešní studenti, chtějí-li novotvary a divokou gramatikou naštvat učitele a rodiče a vysmát se prarodičům za jejich úctu k jazyku. Překladatel to ovšem nedělal z hecu, ale z nemohoucnosti.
Iniciativa Elišky Přemyslovny?
Překladatel úmyslně nahradil verš za bóh jmajě výra ušatého překladem uctívaje místo boha jakéhosi ptáka, snad aby nezesměšňoval pohanství nejstarších Přemyslovců. Zvlášť výmluvné jsou jeho úpravy v proslovu knížete Oldřicha k pánům, proč si raději vezme za ženu českou selku než cizí princeznu. Dalimil mluví výslovně o Němkyni, překladatel však o cizorodé dceři královské. Tyto jeho zásahy vedou k hypotéze, že v pozadí latinského překladu mohla být královna Eliška Přemyslovna. Ta se nedobře snášela se svou nevlastní matkou Alžbětou Rejčkou z rodu Piastovců, jejíž matka byla Italka, i se svou švagrovou, dcerou slezského knížete Měška, Violou Těšínskou, jejichž rodná území nebyla integrální součástí římské říše. Proto překladatel, aby se Elišce zalíbil, je mohl vydávat za cizozemkyně. Německé princezny, s nimiž se Přemyslovci ženili nejčastěji, pocházely stejně jako Eliščina vlastní matka, Habsburkovna Guta-Jitka, z kmenového říšského území. Komické je, že těmito změnami překladatel zasáhl samu podstatu Dalimilovy kroniky, která bez invektiv vůči Němcům ztrácí smysl existence.Eliščin nejstarší syn Václav (pozdější král a císař Karel IV.), od něhož očekávala obnovení slávy a moci Přemyslovců, byl od ní jako tříletý svým otcem navždy odloučen a v sedmi letech byl převezen na francouzský dvůr. Nedalo se tedy předpokládat, že by si někdy mohl přečíst tehdy novou českou veršovanou kroniku, která Přemyslovce oslavovala. Její latinský překlad proto nejspíše podnítil - ať už na Eliščino přání, nebo z vlastní vůle - některý z jejích důvěrníků. Buď to byl někdo z dominikánů od sv. Klimenta, s nimiž byla v kontaktu od dětství, nebo její nevlastní bratr Jan Volek, při jehož vyšehradské kapitule dožívala své nemocné stáří, či kronikář Petr Žitavský, který jí oddaně stál celý život po boku a u něhož v cisterciáckém klášteře Aula regia na Zbraslavi byla pochována.
V Tridentsku, Lombardii i Piemontu vstupovali občas do klášterů synové bývalých českých vojáků. Rozuměli z domova česky a uměli latinsky, i když ne všichni dokonale. Jedním z nich byl patrně překladatel Dalimila do latiny. Pracovat začal nejspíše po odchodu Eliščina syna Václava do Paříže roku 1323. Snad mu překlad zadal a na jeho postup dohlížel Jan Volek. Jako levoboček krále Václava II., s nímž se na nějakou kariéru nepočítalo, měl Volek jen základní vzdělání a nebyl s to poznat, že pověřený překladatel má mezery ve znalosti češtiny i latiny, což by nemohl nepoznat žádný z pražských dominikánů, ani Petr Žitavský, který je naším nejlepším latinským stylistou.
V letech 1331-1333 byl kralevic Karel zástupcem svého otce Jana Lucemburského v italské signorii. V té době nejspíše začali v některém severoitalském klášteře připravovat jako dar pro Karla iluminovaný rukopis latinské Dalimilovy kroniky. Dříve než ji však písař a iluminátoři dokončili, odešel Karel IV. na Moravu, představitelé kláštera přestali doufat v jeho podporu nebo ji už nepotřebovali, a tak rukopis nebyl dodělán a přežilo z něho neznámo kde jen dvanáct listů, které se vynořily na aukci v Paříži a nyní jsou opatrovány v Praze.
obsah | kultura - kultúra