Patos delší než dvě minuty je k nepřežití

V pátek večer měla v prestižní Opera Bastille v Paříži premiéru obnovená inscenace opery Bohuslava Martinů Juliette. Dirigentem je Jiří Bělohlávek, režie se ujal Richard Jones.

Autorem nové edice veškerého materiálu k Juliettě je muzikolog a skladatel Aleš Březina, ředitel Institutu Bohuslava Martinů.

Zasloužil jste se o to, že se opera Bohuslava Martinů z roku 1937 bude poprvé hrát v původním francouzském originálu. Proč tomu tak nebylo dřív?

Dosud se uváděl francouzský překlad českého překladu původní francouzské divadelní hry. Ztrácela se tím poetičnost původního textu. Pro Bohuslava Martinů byla Julietta srdeční záležitostí - napsal ji česky, ale zachovaly se i tři fragmenty jeho textu ve francouzštině a ví se, že ještě na smrtelném loži měl u sebe klavírní výtah a stihl libreto francouzsky dopsat.

Harry Halbreichovi se podařilo se nakonec z rukopisů poskládat 99 procent textu, udělat edici tohoto francouzského originálu a přimět Operu Bastille, aby při obnovené inscenaci z roku 2002, která měla velký ohlas, použila tento nový text. V nakladatelství Dilia teď vyšla kompletní partitura, klavírní výtahy, provozovací materiál, vokální partitury a výklad v češtině a angličtině - a hlavně nejen český, ale také tento původní francouzský originál.

Do Paříže se chystáte zanedlouho znovu, tentokrát ale budete přítomen vítání alba nejznámější izraelské písničkářky Chavy Albestein, které jste aranžoval a produkoval. Jak k tomu došlo?

Chavu, která je v Izraeli už od 60. let opravdu legendární postavou - v našich podmínkách si ji můžeme představit jako kombinaci autorské tvorby Navarové, náklonnosti k šansonu Hegerové a politického apelu Kubišové, to vše v naprosto originální interpretaci - jsme poznali s Janem Hřebejkem při filmu Musíme si pomáhat.

Ona právě vydala své už asi šestačtyřicáté album, tehdy s Klezmatics a mělo světový úspěch. Honza ji požádal o písničku do filmu. Ona okamžitě souhlasila, a protože komunikace s firmou, která desku vydala, nebyla snadná, sedla Chava do studia a natočila ji znovu, takže jsme měli originální nahrávku.

Film se jí strašně líbil, čas od času jsme se pak potkávali ve světě a najednou mě oslovila, jestli bych jí nezaranžoval a nezprodukoval novou desku. Tak jsem řekl, že šíleně rád, poslala mi demo nahrávku nejkrásnějších básní v jidiš, které zhudebnila... Zdálo se mi, že by to mohlo vyjít tak, jak to poslala, ale to ona rozhodně nechtěla.

Co od vás čekala?

Chtěla, abych si s tím pohrál, dala mi volnou ruku pro výběr těch konečných dvanácti písní i muzikantů a studia. Protože jsem muzikolog a ti jdou na všechno hlavou, poslal jsem jí několikastránkový rozbor svých představ o jednotlivých písničkách, ona přidala své a přinejmenším emocionálně jsme se většinou shodli.

Něco jsem zrychloval, něco zpomalil, některou píseň transponoval, někde měnil akordy, do některých připsal mezihry a dohry, jinde zvolil duet, v jedné písničce jsem Chavu navrstvil, takže sama se sebou vede takový tichý dialog.

Měli jsme dost času a skvělé muzikanty, které jsem dovezl, myslím, že se to povedlo. Premiéra CD by měla být v Paříži kolem židovského svátku pesachu a my s Chavou už sbíráme materiál na druhé album.

Zmínil jste režiséra Jana Hřebejka. Jste autorem hudby k několika jeho filmům - chystáte se i na jeho nový snímek Kráska v nesnázích?

Ano. Čekají mě letos dvě velké filmové hudby - pro Krásku v nesnázích a pro film Obsluhoval jsem anglického krále Jiřího Menzela. Zatímco při práci s Hřebejkem se už pohybuji na známém terénu - jsme vrstevníci, máme stejné zážitky a zkušenosti, psal jsem hudbu už pro jeho absolventský film Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se zeptat, za který pak dostal studentského Maxima -, s Jiřím Menzelem dělám poprvé. A protože ho obdivuji už od té doby, co vnímám, pochopitelně mě jeho pozvání nadchlo.

Co vlastně filmoví režiséři od skladatele čekají - že se strefí do jejich obrazů?

Naštěstí toho čekají čím dál tím víc. Teď už dokonce Petr Jarchovský ve scénáři píše v určitých místech "hudba" - počítá s ní jako se samostatným formotvorným prvkem. Každý na to ale jde jinak. Při našem způsobu filmové tvorby se autoři musí opravdu dobře znát. Není to stroj na výrobu filmů jako třeba v Americe, kde se jednotliví tvůrci ani nemusejí potkat, skladatel napíše během pár týdnů hudbu k filmu, o kterém, do té doby nic nevěděl - já je sice uznávám, ale myslím, že naše kritéria jsou jiná, víc v osobitosti, individuálnosti.

Jak tedy půjdete na Hrabala a Menzela?

Snažím se s Jiřím Menzelem hodně potkávat a povídat si, protože on má náskok těch svých zkušeností a zážitků, u kterých jsem já ještě nebyl. Ale má přesnou představu, kde hudba bude a co má hrát. Protože Menzel je mistr v používání mála slov, jeho filmy nejsou konverzačky (jako většina českých filmů, které působí trochu jako rozhlasové hry s obrázky) je pro něj hudba hodně významná. Jeho filmy jsou obrazové, výtvarné a hudební. A umí dát přesné zadání, což mi vyhovuje.

Stalo se vám, že jste se do představ režiséra netrefil?

Nedávno. Německá režisérka Dagmar Knüpfel, která točila film o Boženě Němcové, si v konkursu vybrala tři české skladatele a z nich nakonec zvolila mě. Znala film Musíme si pomáhat, já ale neznal ani ji ani její filmy. Poslal jsem jí tedy takový soubor různých motivů, a uvedl ji do naprostého zoufalství.

Bylo tam něco s nádechem folklorním - a ona nemá ráda folklor. Říkal jsem si, režiséři mají rádi minimalismus, šoupl jsem tam tedy pět minimalistických témátek - a ona nesnáší minimalismus.

Seděla zoufalá ve střižně a říkala si, že teď už narychlo nikoho nesežene. Tak jsem vzal housle, zajel za ní, improvizoval jsem a zkoušel zjistit, co vlastně chce. Na světě snad neexistuje filmař, který by uměl s hudebníkem mluvit v hudebních termínech. Oni uvažují v termínech rychlý - pomalý, veselý - smutný. Aby mi řekli třeba - už je to dlouho v A dur, chtělo by to změnit tóninu - to nedokážou. Musím splnit, nebo ještě lépe překonat jejich těžko identifikovatelnou představu.

A jak to dopadlo s Němcovou?

Myslím, že dobře. Přišli jsme na to, že atmosféře měšťanské společnosti první poloviny 19. století odpovídá intimita klavírního tria. Tak jsem to kompletně napsal pro klavírní trio, jen v závěrečných titulcích jsem hudbu rozvinul do velkého zvuku.

Mimochodem, je to velmi silný film ani ne tak o spisovatelce, jako o vyčerpané ženě. Ukazuje poslední dva měsíce života, poslední tři dopisy, vlastně tři verze jednoho dopisu, který Němcová píše jednomu ze svých dobrodinců. Hrdinou je vlastně proces psaní, v němž spisovatelka v různých stádiích zoufalství vidí a vytváří realitu. Je to dost depresivní, ale v mnoha ohledech výborně udělaný film.

S depresivními látkami zdaleka nekončíte. Pokud vím, komponujete cosi na téma procesu s Miladou Horákovou. Jak vás to napadlo?

Neúnavná objednavatelka nových děl Soňa Červená si u mě objednala melodram. Napsal jsem ho na slova "balady na a" jednoho z autorů Červené sedmy. Mělo to návaznost na kabaret jejího otce a na mou oblibu pokleslých žánrů (šraml je pro mě stejně důležitý jako vrcholy symfonické tvorby) a v Sonině provedení i hezký ohlas.

Dlouho se spolu domlouváme na opeře, ve které by nemusela zpívat, ale dostala by podobnou roli, jakou jí vymyslel Wilson v té slavné inscenaci Osudu v Národním divadle. Připsal pro ni postavu, kterou tam Janáček neměl. Bylo mi jasné, že to musí být téma nějaké silné ženy. A napadla nás ta nejobtížnější možnost - Milada Horáková.

Já ovšem neumím napsat patetickou operu o hrdinství ve smyslu Julius Fučíka před popravou. Dokonce si myslím, že v dnešní postmoderní době to naštěstí ani není možné. Jakýkoli patos delší než dvě minuty je k nepřežití.

Jaký klíč jste tedy k tak neobvyklé kombinaci našel?

Měla by to být groteska, hra na institucionální vraždu - protože celý ten proces přece byla zrůdná hra na právo. Nastudovali jsme a shromáždili veškerý tištěný, filmový i rozhlasový materiál, všechny přepisy výslechů, řeči, dopisy, hodnocení prokurátorů, jak se jim proces podařil - byla to fraška, ve které hlavní byla právě divadelnost a v níž vůbec nešlo o to, že tady zabijí jednu konkrétní ženu (a další odsouzené).

Výsledek byl daný předem, zajímalo je, jestli se během výslechu měla nebo neměla nosit voda a že to nevypadá dobře, když si prokurátoři vpadají do řeči. Třeba to vyhlášení rozsudku - jako by četli jídelní lístek!

Komponujete, pohybujete se v rozmanitých žánrech, hlavním povoláním jste ale muzikolog specializovaný na Bohuslava Martinů. Vraťme se k němu - je ještě co objevovat?

Strašně moc. Před nedávnem našla Eva Velická v dánské královské knihovně rukopis smyčcového tria, o kterém se vědělo, že existuje, ale od roku 1925 ho nikdo neviděl.

Nebo si vezměte Řecké pašije, to byla věc, o které nikdo netušil, že existuje kompletní první verze, kterou Martinů nabídl v Covent Garden, poslal ji do Curychu a Karajanovi, ale když ho všichni odmítli (Karajan proto, že ji Martinů nabízel i jinde), dva roky Pašije přepisoval. Já ji rekonstruoval a v roce 1999 se podařilo uvést Řecké pašije v rakouské Bregenzi v koprodukci s Covent Garden - a to bylo jako úder kotlů, stovky kritik po celém světě, dílo se dostalo do oběhu.

Ale je ještě spousta dluhů, neexistuje skoro žádná literatura o Martinů, což se snad trochu napraví v roce 2009, to bude 50 let od jeho smrti a_chystáme doma i ve světě velký martinůovský nápor. Spousta lidí také pracuje na tom, aby se prosadilo jeho operní dílo - jen v letošním prvním pololetí budou jeho opery uvedeny v Paříži, Münsteru, Kolíně na Rýnem, Plzni, Ostravě, Praze a také v Americe.

Ale pořád je toho víc před námi: V roce 2009 vyjde první svazek souborného kritického vydání děl Bohuslava Martinů, které bude vycházet až do roku 2059. Nemyslím, že bych se nudil.

MARTA ŠVAGROVÁ

obsah | kultura - kultúra