Pátrání po "zmizelých sousedech"

Při pátrání po osudech "zmizelých sousedů" - Židů a Romů, kteří zmizeli v transportech do koncentračních táborů za války - narazily děti v jedné malé obci na pamětnici, která nechtěla uveřejnit své jméno nebo fotografii. Bála se. Transport a koncentrák za války přežila. A donedávna měla domek pomalovaný židovskými hvězdami a nacistickými symboly. Je to doklad smyslu celého projektu: nejde jenom o hledání zapomenutých osudů. Jde o to, jak s vlastními dějinami dnes dokážeme žít.

Jdeme po náměstí v Litomyšli se skupinou osmáků ze zdejší 1. základní školy. Zastavíme se u jedno ho domu. "Sem chodil do kuchyně jeden starší Žid na polévku v době, kdy už nesměl chodit do restaurace." O kus dál: "Při stavbě tohoto domu spadl židovský kluk do vápna a byl celý bílý. Všichni se smáli. Později se z transportu nevrátil." Jinde: "A tady měla židovská rodina továr nu na výrobu bot. V Litomyšli je skoro neprodávali, byly to drahé věci z krokodýlí kůže, na objednávku, pro bohatší lidi. Máme tu snad už jenom jediný uchovaný pár bot z téhle to várny," ukazují mi. "A teď půjdeme k synagóze." Synagóga je pamětní deska na paneláku. "Nacisté ji poničili, komunisté zlikvidovali úplně.

Po válce ji koupil jeden chlapík za stovku a odvážel si odtud stavební materiál na svůj domek. Pak tu vyrostlo tohle." Skupina žáků z 1. základní školy zmapovala předválečný život Židů ve městě v rámci projektu Zmizelí sousedé. Ten funguje čtvrtým rokem, vznikla už více než stovka prací na základních a středních školách po celé republice. V Litomyšli bylo Židů asi sto. Vlastnili většinu továren, měli řadu domů na náměstí. Žili úplně normál ně, s ostatními se snášeli. Válku pře žilo několik jednotlivců. Osmáci chodili za pamětníky, po městě s videokamerou, odchytávali zaměstnance před branami továren a ptali se jich, zda vědí, že to bývala židovská továrna. Skoro nikdo nevěděl. Sepsali příběhy do knihy, nato čili dokumentární film. Na povídání s nimi mě ale fascinovalo především něco jiného. Do detailů poznali ne dávné dějiny svého města, o těch "velkých dějinách", které se běžně učí, přitom nemají téměř ani potuchy. Ostatně téma druhá světová válka je čeká až za rok v deváté třídě. A ještě: k osudu zmizelých sou sedů přistupují zjevně bez velkých emocí. Ten absurdní zlom v životě generace jejich prarodičů je pro ně natolik nepochopitelný, že ho mohou pouze zaznamenat. "Asi je lidi nenáviděli proto, že byli bohatí. Záviděli jim majetek. Možná také proto, že Hitler sám měl nějaké židovské předky a snažil se to utajit. A navíc žil v mládí v nějaké židovské čtvrti a naučil se Židy nenávidět. A také se něco dělo už ve 14. století," odpovídali mi na otázku, proč si myslí, že k něčemu takovému, jako byl holocaust, vůbec mohlo dojít. Je to stejně přijatelné vysvětlení něčeho nepochopitelného jako jakékoliv jiné. Ale na rozdíl od ostatních, kteří znají jenom ta "velká" vysvětlení z dějepisu, tihle dnešní osmáci vždycky uvidí na pozadí temných dějin ty boty z krokodýlí kůže nebo svítící obrys židovského kluka obaleného vápnem, do něhož spadl na stavbě. Normální příběh vsazený do absurdního světa.

Balkón nad hřbitovem

Ještě před tím, než jsem jel do Litomyšle, zašel jsem pro informace do Židovského muzea v Praze za Martou Vančurovou. Je to jedna z autorek projektu. Paní Vančurová mi nabídla privilegium vyhrazené pro některé hosty: povídali jsme si na balkóně, který je přímo nad starým židovským hřbitovem. "Zmizelí sousedé jsou původně nabídkou pro české učitele. Aby mohli zajímavě připomenout nedávné dějiny a osudy především Židů a Romů. Protože na jedné straně byli učitelé, kteří nevěděli, co a jak učit o holocaustu a dějinách Židů a Romů. Na druhé straně pamětníci, co holocaust přežili a mají zájem o svých zkušenostech vyprávět. Tyhle dvě skupiny měly ze sebe vzájemně strach. Učitelé kvůli zkušenostem z nudných a nesmyslných besed s funkcionáři za minulého režimu, pamětníci zase kvůli obavám z učitelů, kteří ještě donedávna učili něco úplně jiného." Princip je jednoduchý - žákům se nenabídnou odpovědi, ale otázky.

A ty otázky se v tuzemsku nabízejí poměrně snadno - na každém kroku člověk narazí na poničený židovský hřbitov. Nebo na dům, kde žila před transportem židovská rodina. "Sestavili jsme okruh námětů, otázek pro inspiraci a vyzvali školy ke spolupráci. Výsledek po všech stránkách přesáhl naše očekávání." K námětům patřilo například zeptat se prarodičů, jak prožívali válku, zda ztratili ve válce přátele, kde žila místní židovská (romská) komunita, jaké po ní zbyly památky, najít pamětníky a významné osobnosti místní židovské (romské) komunity. "A ukázalo se, že místo hledání přijatelné formy výuky dějepisu začaly ty děti hledat sebe samy."

Mesiáš je pocit

Do Sokolova za Michalem Vesselem jsem jel s velkým očekáváním. Marta Vančurová se sice důsledně brání hodnotit úroveň jednotlivých prací v rámci projektu, protože to opravdu není soutěž. Na Michala mě přesto upozornila jako na mimořádnou osobnost. Navíc se Michal Vessel programově stává Židem už od svých dvanácti let a práce na projektu byla tak pro něj docela přirozená. A neortodoxnost své víry hned doložil svým pojetím Mesiáše: "Na rozdíl od ortodoxního pojetí nemohu Mesiáše vnímat jako nějakého chlapíka, který se náhle objeví a řekne: kosti, zvedejte se, jdeme domů. Mesiáš, to je pocit, je to stav, v němž budou lidé vědět, co je dobré. Něco podobného, co někteří moderní filozofové označují jako existenciální revoluci." Seděli jsme v kavárně na starém sokolovském náměstí. Michal má tmavé vlasy a oči, vysoké čelo, mluví někdy až přerývaně, stěží srozumitelně. Když ho chvíli posloucháte, tak nabudete dojmu, že je to tím, že toho chce sdělit víc, než stihne vyslovit.

V deváté třídě napsal v rámci projektu studii o dějinách Židů na Sokolovsku, nyní ji upravuje a rozšiřuje - bude základem pro knihu i studentskou práci na gymnáziu. Podílel se i na přípravě scénáře zatím nenatočeného dokumentárního filmu. "Všichni mi říkali, že to, co jsem napsal, je dobré, ale to bylo přede dvěma lety, bylo v tom i hodně emocí. Teď je mi šestnáct a musí to mít samozřejmě zase vyšší úroveň." V tom, co Michal dělá, se zvláštním způsobem prolíná upřímný zájem, nasazení, cílevědomost a pragmatičnost. Židé ostatně podle něj jsou právě takoví: "Je samozřejmě velmi problematické mluvit o Židech jako o nějakém svébytném typu. Ale kdybych chtěl vyabstrahovat určité základní rysy, jak je chápu na základě judaismu, tak bych řekl, že Židé jsou lidé, kteří jsou si dobře vědomi svého místa ve světě, dokážou si stanovit jasný cíl a jasné metody, jak ho dosáhnout. A dokážou tvrdě pracovat. A když se ukáže, že první zvolená cesta k cíli nevede, zvolí si cestu druhou a pak třeba i třetí. Nevydařený pokus není důvodem k zoufalství." Ve své studii zpracoval dostupné údaje o židovských rodinách na Sokolovsku, o židovských synagógách, hřbitovech a modlitebnách, o koncentračním táboře ve Svatavě, o němž ostatně málokdo vůbec ví. Říká: "Zajímalo mě to kvůli tomu, že to bylo svým způsobem volné místo na trhu. Komplexně dějiny Židů na Sokolovsku ještě nikdo nezpracoval.

A taky jsem nemohl přenést přes srdce, že by se na ty lidi a na ty osudy opravdu zapomnělo." Proč směřuje k židovství od svých dvanácti let, přesně neví. Rodiče ho neovlivňovali, mezi příbuznými našel jen desetiprocentní příměs židovské krve. Nicméně dnes dospěl k tomu, že judaismus vyhovuje jeho představám o světě a životě, chodí pravidelně do synagógy, snaží se dodržovat příslušné zákony, chce konvertovat i oficiálně. "Judaismus chápu jako praktický program, jak rozumět sobě, světu a jak být užitečný. Určitě mi nepře káží v normálním běžném životě. Nejsem žádný extremista. Vždycky se snažím promyslet, co je správné, co je v souladu se zákony i se životem. Například: byli jsme v sobotu na nějaké exkurzi, důsledně vzato bych se měl věnovat modlitbám, rozjímání. Tak jsem se modlil, ale zároveň jsem se nechtěl izolovat od ostatních, tak jsem jim vysvětloval, co dělám a proč to dělám. A nakonec to bylo přece ještě užitečnější, než kdybych si ty věci probíral sám." Ve své práci Michal mimo jiné zjistil, že na Sokolovsku žilo před druhou světovou válkou přibližně šest set Židů, po válce se z nich nevrátil natrvalo už nikdo, byť někteří přežili.

Zjistil, že tu nebylo nikde židovské ghetto, že tolerance k Židům byla poměrně velká, že nejvýznamnější budovy v Sokolově postavil ve dvacátých letech židovský architekt. A že se přesto pak všechno rychle změnilo. Nicméně nespojuje s dějinami Židů pocit ohrožení. Ani se svým životem. "Jistě. Každý by se měl bát. Příliš jednoznačného a jednoduchého názoru. Toho, že druhý nepřemýšlí a odsuzuje."

MICHAL KOMÁREK, REFLEX

obsah | Česká republika