Čtyři tajné služby české republiky

Českou zpravodajskou komunitou otřásá jedna aféra za druhou. Causou Srba se do problémů dostala i dosud "nedotčená" Vojenská zpravodajská služba. Podívejme se proto na polistopadový vývoj čtyř českých zpravodajských služeb i na to, jakou reformu by nyní potřebovaly.

Česká, potažmo československá zpravodajská komunita v mnoha směrech navazovala na zpravodajskou činnost jednotlivých komunistických služeb. Nejde pouze o klasickou politickou policii sovětského typu, tedy nechvalně známou Státní bezpečnost, ale také o armádní rozvědku - zpravodajskou správu generálního štábu, zpravodajskou správu Pohraniční stráže a ochrany státní hranice, odbor vnitřní ochrany řídící agenty ve věznicích, zčásti i Veřejnou bezpečnost a některé další složky, které po určitou dobu vykonávaly tajnou operativní činnost (například Lidové milice počátkem padesátých let). Odhadem se mohlo "profesionální" zpravodajskou činností ve pro spěch komunistického režimu zabývat v roce 1989 přes dvacet tisíc lidí. Nepočítaje v to samozřejmě agenty, důvěrníky a další informátory.

Když se tento rozsáhlý bezpečnostní aparát na přelomu let 1989 a 1990 dostal do područí nastupující nové moci, vyvstala otázka, co s ním. Zrušit pouze sledování takzvaného vnitřního nepřítele a spoléhat na profesionalitu komunistické zpravodajské komunity? Vyhodit je všechny? Rychle nabrat nové, mladé lidi, třeba z undergroundu či disentu? Reaktivovat příslušníky vyhozené po potlačení Pražského jara? Co udělat, aby nebyla narušena národní bezpečnost demokratizujícího se Československa? Jak nadále využívat některé prostředky a metody zkompromitované Státní bezpečností? A co s agenturní sítí?

Česká střední cesta, tedy kompromis

Jak už to v českých dějinách bývá, zvolila se střední, kompromisní cesta. Nejprve zrušil poslední šéf Státní bezpečnosti generál Alojz Lorenc sledování vnitřního nepřítele. Uvolněné příslušníky navrhl pře vést proti nepříteli "vnějšímu" (tedy proti Západu) a do oblasti ochrany ekonomiky. Dalším krokem bylo zdánlivě logické převedení Vojenské kontrarozvědky ze Státní bezpečnosti do resortu ministerstva obrany, které prosadil generál Miroslav Vacek. Zpozdila se tak potřebná očista jedné z nejdůležitějších opor komunistického režimu a v neposlední řadě bylo úspěšně zaděláno na budoucí lustrační aféry, během nichž vyplulo na povrch, že některé armádní špičky se mohly vyhnout lustračnímu zákonu.

Oproti tomu z nástupnických útvarů Státní bezpečnosti na federálním ministerstvu vnitra byly - zejména díky činnosti prověrkových komisí - propuštěny tisíce příslušníků StB. Nová kontrarozvědka (dnes Bezpečnostní informační služba - BIS) se postupně vymanila z podřízenosti ministerstva vnitra a v jejích útrobách vypukl ostrý souboj mezi zbývajícími příslušníky StB, jejich reaktivovanými kolegy (osmašedesátníky) a mladými, mocí ještě netknutými adepty zpravodajského řemesla. Po určité době prohráli osmašedesátníci svůj boj o koncepci, moc i vliv. Ofenzívní rozvědnou službu ministerstva vnitra (dnes Úřad pro zahraniční styky a informace - ÚZSI) se naopak někdejším rozvědčíkům podařilo v podstatě ovládnout. S určitým zpožděním se částečná personální očista prosadila i u Vojenského obranného zpravodajství. A znovu: zcela stranou stála vojenská rozvědka (dnes Vojenská zpravodajská služba). Díky benevolentnímu přístupu politických elit k armádě nedošlo ani zde k personálním změnám, změně metodiky či obměně agenturní sítě. Pod politickým tlakem došlo nakonec jen ke "sjednocení" armádních tajných služeb, kdy jako oslí můstek, zastřešující defenzívní Vojenské obranné zpravodajství, podřízené ministrovi obrany, a ofenzívní Vojenskou zpravodajskou službu, vzniklo "jednotné" Vojenské zpravodajství. Nicméně příslušníci komunistické vojenské rozvědky - a dokonce ani její agenti či spolupracovníci - nepodléhali lustračnímu zákonu ze října 1991! Po dlouhou dobu tak zůstávala tato tajná služba zakonzervována ve stavu, v jakém ji opustil sovětský poradce. Není proto divu, že se její vedení opakovaně s despektem vyjadřovalo k činnosti ostatních složek české zpravodajské komunity. A to až do doby, kdy na ně plnou silou dolehla vlastní aféra Srba. Kromě již naznačených personálních problémů (veřejně se například diskutovalo o příslušnících StB v protiteroristickém odboru) se jednotlivé tajné služby nebyly dlouho schopny dohodnout na vymezení teritoria, v jehož rámci mají působit. Zákon upravoval oblasti jejich činnosti pouze v obecné rovině. Špatné vymezení vlastních úkolů tak vedlo až k rozprášení odboru BIS, který se zabýval extremisty. Podobně došlo k tomu, že se střetly zájmy civilní a armádní kontrarozvědné služby a ty pak působily proti sobě.

Ohrožení národní bezpečnosti

České tajné služby, bez ohledu na to, zda byly vnitřně očištěny, či nikoliv, se zhruba od poloviny devadesátých let staly retardačním faktorem procesu vyrovnání s minulostí. Náhle všechny pocítily potřebu bránit zaběhnuté metody práce, případně zbytky agenturních sítí, které Petr Cibulka neodhalil. Postavily se dokonce - nutno říci, že neúspěšně - proti novele rozšiřující otevírání svazků Státní bezpečnosti. Při obhajobě neobhajitelného se pak pro valilo jedno velké tajemství - české zpravodajské služby znají svazkovou a administrativní agendu komunistických tajných složek pouze z několika málo procent! Jednoduše si ji nestihly prostudovat! Marně se pak vymlouvaly na nedostatek finančních prostředků či lidí. Tento fakt se totiž stále ještě vážným způsobem dotýká národní bezpečnosti České republiky.

K vývoji zpravodajské komunity v posledních měsících lze pak říci: místo toho, aby bylo celosvětové tažení proti terorismu (podstatnou část tohoto boje vedou různé zpravodajské orgány) využito k prosazení tolik potřebné reorganizace a zefektivnění zbytnělých českých tajných služeb, hledají se jen cesty, jak posílit jejich pravomoci. Přitom úvahy o možné reorganizaci by se měly ubírat třemi směry:

1. Lze uvažovat o zpětném podřízení civilní kontrarozvědky (BIS) ministerstvu vnitra (nyní je v pravomoci premiéra Špidly), naopak přesunu civilní rozvědky z pravomoci ministra vnitra pod ministerstvo zahraničních věcí, zvláštní orgán vlády, či dokonce její spojení s armádní rozvědkou.

2. Nikdo zatím neuvažuje o tom, jaký efekt by přineslo spojení kontrarozvědek, případně i rozvědek do jedné struktury, takže by naše malá země nadále neměla hned čtyři zpravodajské služby.

3. Určitou cestou by bylo faktické, a nikoli jen formální sjednocení vojenského obranného zpravodajství s vojenskou rozvědkou v jednu službu, tak jako tomu bylo před druhou světovou válkou (ministr obrany by se musel v takovém případě rozloučit s vojenskou kontrarozvědkou).

V případě spojení vojenských, ale také civilních služeb samozřejmě zůstává otázkou, komu by pak byly podřízeny. S tajnou službou přicházejí informace a s informacemi přichází moc. A ta musí být systémově vyvážena a kontrolována. To je však již další problém celého příběhu.

PAVEL ŽÁČEK, REFLEX

obsah | Česká republika