Kdo si rozdělí republiku
Abych si ujasnil vlastní pocity, objel jsem ně kolik zámků. Odhodlal jsem se k něčemu, co už jsem léta neudělal a z čeho jsem měl hrůzu - absolvoval jsem organizovanou skupinovou pro hlídku několika zámeckých interiérů. Vzpomínky na školní exkurze, nudný výklad průvodců, nesmyslně nahromaděné zbraně a zvířecí trofeje, stupidní pohledy turistů na táflování ze 17. století, to vše mě naplňovalo děsem. I před vstupem do zámku Opočno, jehož prohlídka na mě zapůsobila nejvíc. Moje dojmy byly totiž jiné, než jsem očekával. Asi proto, že soud snad už definitivně před několika dny vydal zámek dědičce rodu Colloredo-Mansfeld. A že se zámek přesto nadále tváří jako státní a sporem nedotčený. Během prohlídky nepadlo o sporu a restituci ani slovo. A paní pokladní mi pak vysvětlila, že by třeba ještě každý průvodce říkal něco jiného a že je lepší o celé věci mlčet. A to hlavně proto, že by bylo správné, kdyby zámek zůstal státu.
Soudce do mraveniště
Výklad o dějinách rodu Colloredo-Mansfeldů uťala průvodkyně začátkem druhé světové války. A když pak přešla k popisu portrétů předních představitelů rodu, začal jsem si připadat jako voyeur nebo zloděj, který si při práci v domě vyšetří trochu času a prohlédne si rodinné album fotografií. Je to divné, ne? Být u někoho na návštěvě a slovem se nezmínit o tom, že nějaký domácí pán existuje, a okukovat obrázky jeho předků.Pak jsem si začal víc všímat skupiny a dospěl k závěru, že se účastním vlastně jakési skupinové terapie podobné pořadu Prásk! Většině těch lidí přece nejde o to, aby se něco dozvěděli o historii - oni se pohybují v soukromí celebrit. Někoho, kdo byl slavný a bohatý, a má dokonce vlastní portrét. Nahlédnou do koupelny, zhodnotí postel. A snáze se pak vyrovnají s tím, že jejich dům či byt je menší. Ale samozřejmě, má to své meze.
"Pověsit takového soudce za jednu nohu do mraveniště," odvětil sympatický a překvapivě informovaný padesátník ze skupiny na moji otázku, co si myslí o vydání zámku dědicům. "V žádném případě. Je to cizinka. A navíc, ten zámek je krásně opravený, přijde k hotovému. Ještě tak kdyby to bylo nějaké zbořeniště a hlásili se o ně původní majitelé před Bílou horou, čeští Trčkové. Ale takhle." Jeho kolega mě upozornil, že v restauraci proti zámku je na stěně namalovaná pamětní kniha, kde se dědička před nedávnem slavnostně podepsala, ale její podpis už zamazali. "Nemají ji tady rádi," potvrdil zasvěceně. Šel jsem se na tu knihu podívat. Podpis tam je. A vrchní z restaurace mi řekl: "Paní hraběnku máme rádi. Chodí sem. Není důvod si myslet, že až zámek převezme, bude to horší než teď." Podle opočenského starosty Zdeňka Filipa je ale většina místních lidí restituci nakloněna. "Vnímají to jako nápravu křivdy. Rod Colloredo-Mansfeldů prostě za války s okupanty nespolupracoval. To je evidentní," tvrdí starosta. Přesto se spor vlekl deset let a ještě úplně neskončil. To je také evidentní.
Restituce legální, ale nepřijatelné
Mnohá šlechtická panství byla přitom v restitucích vrácena dávno. Bez problémů. Třeba v Hradeckém kraji mají restituenti třetinu bývalých státních zámků. Dědička Sternbergů je v Častolovicích, Kinští v Kostelci a Chlumci, Bubnové a Kolowratové v Doudlebech a v Rychnově. Nikde se nenaplnily obavy, že by noví zámečtí páni své budovy zavřeli před veřejností. Byli by ostatně blázni - tak velké domy se musí taky nějak živit a turismus je k tomu jednou z mála cest. A ve výčtu velkých restitucí je možno pokračovat - Karel Schwarzenberk na Orlíku, Belcrediové v Líšni, Mensdorffové v Boskovicích. O jiné majetky za desítky miliard korun se vedou nadále vášnivé spory. A to spory, do nichž vstupují nejenom soudy, ale i politici, občanští aktivisté, petiční výbory i prostí občané, mající strach z Němců a z Evropy. Proč? Jako by se v těchto kauzách zauzlovaly některé typické problémy českých dějin i české politiky. Relikty Bílé hory, národního obrození, strachu z Němců, populismus. A ostatně i proslulé tempo práce tuzemských soudů.
Strach je nesmysl
Ve většině velkých restitučních kauz vystupuje jako obhájce šlechtických dědiců advokát Felix Nevřela. Panu doktorovi je osmdesát let, má za sebou devět let v komunistickém lágru za "velezradu", od devadesátých let znovu dělá, co ho baví. Rozhodně nezvažuje každé slovo a nestará se o to, zda by mu text mohl nějak uškodit. "Existuje tu určitá skupina lidí, která si restituce nepřeje. Zatáhla do nich politiku, využívá média, strach lidí z Němců a neznalost dějin," shrnuje svoje dojmy Felix Ne vřela. "Pak to někdy vypadá, že nemá ty kauzy soudit soud, nýbrž nějaký Výbor veřejného blaha." S konfiskacemi podle Benešových dekretů to totiž zdaleka není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát: Kolaboroval jsi? Hlásil ses k německé národnosti? Tak konfiskujeme a tečka. Ale ono není tak jednoznačné, co znamenalo hlásit se k německé národnosti, není tak snadné určit po desítkách let, zda někdo kolaboroval. A navíc - proti konfiskaci bylo možno se odvolat. A taková odvolací řízení se třeba nestihla vyřídit do roku 1948 a pak se pochopitelně už nevyřídila. Nebo v jejich průběhu majitel panství zemřel. Co s tím? "Pře zkoumání konfiskací podle Benešových dekretů umožnil zákon 243 z roku 1992. Tak je zákonem daná možnost prolomení restituční hranice v roce 1948, a všechno strašení o prolomení dekretů je tedy jenom hloupý blábol," dodává Felix Nevřela.Konkrétní příklady podle Nevřely? Jednomu z dědiců Colloredů zapsali jako nezletilému do archu při sčítání lidu dávno před válkou do příslušné kolonky národnost německou - to stačilo, aby mu jako Němci byl majetek zkonfiskován. Spravedlivě? Spor se vlekl dlouhá léta. S jiným colloredovským panstvím se táhla politika už od roku 1945 - konfiskace zámku Dobříš byla zjevně nespravedlivá, majitel se odvolal, ale neměl téměř šanci, neboť tehdejší ministerský předseda mezitím slavnostně a veřejně slíbil Dobříš Svazu spisovatelů. Takže šlechtic se nápravy do roku 1948 nedomohl. A pak už vůbec ne. A trvalo to skoro celá devadesátá léta, než získali dědicové Dobříš zpátky. Karlu des Four Walderode několikrát občanství český stát vrátil, několikrát odňal, vydal dokonce speciální zákon pro tuto věc a nyní se spor točí kolem toho, zda byl šlechtic členem Henleinovy strany, či nikoliv. Ústavní soud ostatní námitky odmítl. Kauza trvá jedenáct let. A podle Nevřely nelze členství ve straně prokázat, protože německé orgány, podobně jako to známe z praxe StB, hlásily na příslušných místech jako členy významné osobnosti, aniž by to ti nahlášení vůbec museli vědět. Znepokojení s průběhem kauzy Walderode vyjádřil i Výbor pro lidská práva OSN.
Sudety se bojí
Jenže co se strachem lidí z bývalých Sudet, kteří se bojí, že když padnou dekrety, vrátí se se svými požadavky vysídlení Němci a vyženou Čechy z jejich domků a políček? "Celkem jsou tři zá kladní skupiny lidí. Ti nejstarší už jsou takoví nostalgičtí a spíš vzpomínají na to, jak jako malí potkali vrchnost, a pláčou u toho. Střední a starší generace je ostře proti restituci a bojí se následků prolomení dekretů. A ti mladší jsou spíš nakloněni restitucím a nějaká dějinná rizika si moc nepřipouštějí," říká kastelán zámku Hrubý Rohozec Jindřich Zeman. O zámek se soudí se státem dědička rodu Des Four Walderode. A sám Zeman patří mezi ty, kteří restituci odmítají. "Tady, kousek od hranice Sudet, je to hrozně živé. Lidé se opravdu bojí, že prolomení dekretů je vydá všanc další vlně restitucí."
Místní občanský aktivista a patrně jeden z největších tuzemských znalců restitučních kauz, Josef Kunetka, který proti restituci bojuje od samého počátku, argumenty ještě přitvrzuje. "Tady ne jde zdaleka jen o Sudety, po celé zemi i ve vnitrozemí jsou desítky velkých panství, která byla konfiskována podle dekretů. Jakmile hranice padne, přijde další vlna restitucí a tomuhle státu nezbude vůbec nic. Navíc se to bude dít proti logice dějin a spravedlnosti. Republiku si rozdělí mezi sebe dědicové jejích bývalých nepřátel." Kruh se uzavírá. Vysídlení Němců po druhé světové válce jedni považují za výraz spravedlnosti a rozhodně zákonný akt, jiní za nespravedlnost a zvůli. Podobně konfiskace. A na základě této směsi pocitu historické křivdy a spravedlnosti vzniká strach z další dějinné křivdy a zároveň ten pocit vstupuje do snahy napravit jiné dějinné křivdy. Připadá vám to složité? Tak k tomu připočtěte Bílou horu, problém kolektivní viny, závist a vstup do EU a nedivte se, že se s tím potýká i právní stát, mezinárodní soud a OSN. P. S.: Oslovil jsem pochopitelně politiky, kteří se údajně do sporů vměšovali. Prezident Klaus vzkázal, že je nyní příliš zaneprázdněn na to, aby se mohl otázkami zabývat. Hana Orgoníková a Stanislav Gross nereagovali. Zdeněk Koudelka poslal svůj názor po uzávěrce a můžete si ho přečíst na webové stránce Reflexu.
Od Habsburka k Benešovi
Vztah našince ke šlechtě je komplikovaný - česká šlechta si nejprve svobodně zvolila v roce 1526 Habsburka a ten ji pak po Bílé hoře nahradil šlechtou německou a italskou a jinou, prostě nečeskou. Za Rakouska národovci šlechtu většinou odůvodněně podezřívali z toho, že, mluví-li německy nebo francouzsky, nemůže hájit české zájmy. Vytvářel se zajímavý historický paradox: tuzemská šlechta mohla být způsobem života mnohem lidovější než třeba šlechta polská nebo maďarská, mohla být dokonce státotvorná, přesto ji národ vnímal jako cizí, zatímco u sousedů jako svoji. První republika zrušila užívání šlechtických titulů a majetků šlechty se dotkla pozemková re forma. A pak druhá světová válka a znovu Němci a znovu otázka, jestli byla šlechta dost česká, nebo zda byla především německá a kolaborovala se soukmenovci. Pak Benešovy dekrety - podle nich proběhla konfiskace majetku kolaborantů a lidí hlásících se k německé a maďarské národnosti. Zjednodušeně řečeno: podporovali okupanty, budou potrestáni, ztratí výsady i majetek. Tuhle zásadu převzal stát po roce 1990 - napravíme křivdy spáchané po roce 1948 komunisty, konfiskace podle Benešových dekretů žádnou křivdou nebyly. Z toho vyplynula restituční hranice daná rokem 1948. Jenomže pak stát tuhle podmínku dalším zákonem sám zmírnil a otevřel možnost přezkoumat, zda byla konfiskace podle Benešových dekretů spravedlivá. A tím otevřel pole pro vášnivé spory.
obsah | Česká republika