Veteráni RAF přijeli domů

Vrtule dopravního letounu naposled zavířily. Jeho pilot neodolal zvědavosti, protáhl hlavu malinkým okénkem a sledoval, jak Češi přijímají své krajany z Velké Británie či Austrálie. Na letištní plochu totiž vystoupili veteráni, kteří odešli bojovat proti hitlerovskému Německu a pak už za mořem zůstali. Třeba proto, že tam našli životní lásku, a často i proto, že jejich rodiny poslalo gestapo do plynu a oni se neměli kam vrátit.

Ta "invaze" několika desítek staříků, z nich někteří se narodili ještě před první světovou válkou v Rakousku-Uhersku, udělala radost i veliteli vzdušných sil Janu Vachkovi. Zapomíná na problémy s dosluhujícími stíhačkami, za něž nemá náhradu, a mluví o vděku k lidem, kteří se dokázali ve chvíli smrtelné hrozby správně rozhodnout. "Většině Čechů jejich jména nic neříkají. Když ale bylo republice opravdu zle, tak oni - na rozdíl od politiků - věděli dobře, co mají dělat. Pět set jich uhořelo, utopilo se v moři anebo zemřelo ve strašlivých mukách v opuštění na záchranných člunech. Těžko vyjádřit, jak si jich vážím," vyznává se Vachek.

"Mladý muži, jsem už hluchý jako poleno, musíte křičet," říká stíhač 313. perutě RAF František Elston (81). Málem uhořel v zaklíněné kabině letounu Master a jen zázrakem se mu podařilo na poslední chvíli vyskočit. Dnes už není příliš znát, že měl obličej seškvařený na uhel. Místo demobilizace se vrátil do stíhačky a doprovázel bombardovací svazy nad Německo. V Elstonovi stále doznívá křivda, že musel před komunisty utéci stejně jako před nacisty. "Němci měli alespoň nějaké principy a smysl pro čest. Bolševikům to nic neříkalo."

A proč přes vysoký věk přijíždí domů na pozvání české armády? "Asi to nepochopíte, protože nevnímáte tradice a zkušenosti, v nichž vyrůstáte. Ale jsou to ony, které nás tak přitahují. "