Když Češka vede americké právníky

Když se řekne americký právník, lidem se vybaví tvrdý hoch v dobře padnoucím obleku. V čele pražské kanceláře americké právní firmy Squire, Sanders & Dempsey, však stojí žena, navíc Češka. Vladimíra Papirnik se narodila v Kolíně, ale její rodina v roce 1970 emigrovala do USA. "Tak jsem se vyhnula osmé třídě základní školy. Řekli jsme, že jsme odešli těsně, než jsem dostala vysvědčení, a americké školství je takové, že na to nikdo nepřišel," říká.

Papirnik vystudovala nejdříve němčinu a německou literaturu a potom práva na univerzitě v Chicagu. "Říkala jsem si, že mě ty práva asi lépe uživí," konstatuje a upozorňuje: "Nejsem český právník, takže když se bavíte se mnou, je to názor cizího právníka, který se tu ale dlouho pohybuje a zákony si dokáže přečíst v originále."

Bankrot po česku, to je síla

Česko má v některých mezinárodních hodnoceních ekonomického prostředí nálepku právní džungle a poslední dobou se otevřeně mluví o korupci. Jak republiku podle vašich zkušeností vnímají zahraniční investoři a jak to jako americká právnička vidíte vy?

To záleží na tom, s kým mluvíte. Třeba Američanům se to tady zdá dost zkorumpované. Ale například klienti z Asie si zase myslí, že to tu zdaleka není tak špatné. Já se domnívám, že to bohužel špatné je. Klasickým příkladem je obchodní rejstřík. Zaměstnanci soudů sice říkají, proč jim někdo nedokáže korupci. Ale kdo? Ten, kdo uplácí, aby mu zapsali nějakou věc do zítřka? A nám se pak velmi špatně klientům vysvětluje, že firma bude v rejstříku zaregistrovaná za měsíc, když jinde to umějí do dvou dnů.

Jenže jak problém s rejstříky řešit? Žádný recept včetně jejich privatizace zatím jednoznačnou podporu nezískal a země Evropské unie také nepostupují jednotně. Jsou rejstříky jen českým problémem?

Je to spíše evropský problém. Ale pokud jde o lhůty, jak dlouho zápisy do rejstříku trvají, tak to je v Česku i z evropského hlediska na hraně. Mohlo by se to vyřešit tím, že by se za zápisy více platilo a správa rejstříků by se díky těmto vyšším příjmům posílila.

Není problém i v soudech? Jejich práci, hlavně v oblasti obchodních sporů, kritizuje i Evropské komise.

Vnímání soudů je hodně špatné. Soudci jsou sice chytří, ale pro řešení obchodních záležitostí nemají praxi. Když před ně člověk přijde s trochu náročnějším ekonomickým problémem, špatně se jim vysvětluje. Taky si myslím, že i na soudech je stále prostor pro korupci. Některá jejich rozhodnutí si totiž nedokážu jinak vysvětlit. Třeba se stává, že dáte do soudního spisu dokument, který je tajný a nikdo jiný ho nemá vidět. A najednou při jednání s druhou stranou přijde reakce, z níž je jasné, že ti lidé ten dokument viděli. Další je zdržování věcí u soudů a také chybějící konzistence rozhodnutí. Že vám třeba soud v jižních Čechách v obdobném případě vydá zcela jiný rozsudek než v Praze. Myslím, že než jdou soudci soudit, měli by mít povinně advokátní praxi, aby znali praktickou stránku různých obchodních problémů. V Americe například existuje speciální soud pro bankroty firem, což se velmi osvědčilo.

Evropská komise upozornila i na problém veřejných zakázek. Zákon se u nás často obchází a porušuje. A i tady se mluví o korupci. Jsou špatná pravidla, nebo je to v lidech?

Byrokracie při zadávání veřejných zakázek je neskutečná, takže často nelze celý ten proces podstoupit, když potřebujete něco udělat rychle. Vezměte třeba lhůty od oznámení do přijetí nabídek, možnosti odvolání, kdy se navíc často někteří odvolávají jen tak "vyděračně", aby to zdrželi nebo za to něco získali. Ale tak je to v celé unii. Pak se hledají jiné způsoby, jak zakázky zadat. Ale určitě není dobře, když zákon obcházejí instituce, jež mají být vzorem. Když vláda zadá takovou zakázku, jako je dálnice na severní Moravě, způsobem, jak to udělala.

Konkurzy jsou dalším bolavým místem české ekonomiky, ač se zákon o konkurzu a vyrovnání mnohokrát předělával. Kde je chyba?

Ten zákon se předělával tolikrát, že je dobře, že se připravuje zcela nový. My jsme se třeba účastnili procesu vyrovnání ve společnosti Vítkovice. Když se to dělá podle českého práva, tak to je síla. Už ani nevím, o co konkrétně šlo, ale někdy jsem myslela, že si ze mě kolegové dělají legraci. V novém zákoně je klíčové dobře napsat článek o restrukturalizaci firem, ta je nejdůležitější. Například je třeba umožnit, aby banky mohly financovat podnik, který chce restrukturalizací projít. To teď nejde a je to velký problém.

Když mluvíme o restrukturalizaci, co říkáte způsobu, který se v poslední době rozmohl? Že si firmy zprostředkovaně kupují za zlomek ceny vlastní dluhy, které skončily ve státní České konsolidační agentuře.

Je to problém, ale nevím, jestli má konsolidační agentura nějaké alternativy. Objem pohledávek, který spravuje, je takový, že to nemůže sama zvládnout. Vymáhání trvá strašně dlouho a má obrovské náklady. Takže ten prodej je efektivní a nelze říct, že si pohledávky kupují jen dlužníci, může to koupit kdokoli, v tomto trh docela funguje.

Jsou oprávněné stesky středních a malých firem, že proti zahraniční konkurenci nemají přístup k penězům?

Všeobecně je kapitálu málo a firmy mají k němu skutečně špatný přístup. Banky nejdřív půjčovaly úplně každému a pak raději nepůjčovaly nikomu. Noví vlastníci bank se ještě úplně neprojevili, ale určitě se to zlepší. Vidíme to už u České spořitelny, která se po vstupu Erste Bank hodně otvírá pro malé a střední podniky. Ačkoli jako svůj cíl deklarují malé a střední firmy téměř všechny banky… Horší je to s kapitálovým trhem jako druhým zdrojem financí. To nefunguje, protože na to, aby podnik vydal akcie, a získal tak poměrně levné a dlouhodobé peníze, tu nejsou podmínky. A ještě dlouho se to nezlepší.

Proč? Také si myslíte, že v malém Česku nebude kapitálový trh fungovat nikdy?

Proč by nemohl fungovat? Nikdy nebudeme druhým Londýnem, ale fungovat to může. Teď je sice v mezinárodním měřítku problém s nedůvěrou investorů, ale v Česku je hlavně problém ve špatných zákonech. Někdy to vypadá, jako když ty zákony píší lidé, kteří nevědí, co to vůbec je. Když jsme například vydávali akcie pro České Radiokomunikace, zjistili jsme, že je strašně obtížné dát stávajícím akcionářům zcela běžné předkupní právo. Potom opět narazíte na časové prodlevy na obchodních rejstřících a nakonec jsme řešili i problém, jak vyhovět rozdílným požadavkům tady a v Londýně, kde se současně akcie vydávaly.

Se soudy to v USA přeháníme

Amerika je známa tím, že se soudí snad každý s každým. Proč se Češi tolik nesoudí?

V Americe je to opravdu šílené. Tady se lidé opravdu asi soudí málo. Nevěří, že jim soud v dohledné době pomůže. A že to bude stát za to. Často tu slyšíme obavy, že i když někdo něco vysoudí, tak stejně nic nedostane.

To v Americe už soudy stojí za to. Nedávno byl odsouzen Philip Morris, aby vyplatil ženě, jež se cítí cigaretami poškozena, 28 miliard dolarů…

To tak ale neskončí! To bylo jen jedno kolo. V konečném rozsudku musí být nějaká vazba mezi možným poškozením a hodnotou odškodnění. A škoda na zdraví za 28 miliard dolarů? Tyto spory jen zvyšují cenu služeb a toho zboží. Výsledek je pak i to, že si koupíte mikrovlnnou troubu a v návodu máte napsáno, že v ní nesmíte sušit děti a zvířata.

Je pro průměrného Američana právní služba také tak drahá jako v Česku?

My právníci jsme drazí všude. Ale v USA je asi více rozšířeno poskytování bezplatných služeb pro ty, kteří si je nemohou dovolit. Je to určitá forma charity, která je součástí tamní kultury. Právníků je také tolik, že menší firmy nebo lidé pracující sólo nejsou tak drazí. To v Česku začíná už také.

Platí se v USA za právníka určitým procentem z toho, jakou sumu klientovi vysoudí?

Ano a je to asi i důvod, proč se pořád soudíme. Představte si, že vysoudíte těch 28 miliard dolarů! Je to ale eticky trochu pochybné. Tady se to nesmí.

Jaká je odpovědnost právníků a šance klientů bránit se proti jejich špatné práci?

V USA je to jeden z populárních sportů - - žalovat právníky. Takže my tu odpovědnost rozhodně bereme vážně. Tady se to také bere vážně, i když nevím, zda už byli v Česku právníci úspěšně souzeni. V Americe také musíme být vždy pojištěni na plnou hodnotu, o niž v našich kauzách jde. Já třeba ručím svým osobním majetkem za všechny případy, které má naše kancelář tady v Praze.

Když mě podcení, využiji toho

Proč jste přijela pracovat do Prahy, když je pro právníka Amerika takový ráj?

Když to tady padlo, říkali jsme si s manželem, který je také Čech, že bychom sem jeli. Pomohli bychom a děti by se naučily česky. Jenže to bylo rozhodování mezi tímto a třetím dítětem. Dítě nakonec vyhrálo. Ale firma mě pořád volala, jestli se už v Chicagu nenudím, tak jsem nakonec řekla ano. Do Prahy jsme přijeli v pětadevadesátém na tři až pět let. Jsme tady sedmý rok a uvidíme.

Existují v USA velké rozdíly v možnostech uplatnění žen a mužů?

V Americe taky ještě pořád říkáme, že pro ženy existuje ten skleněný strop. Ale více se tam o tom mluví a ženy si více pomáhají. Ale sám fakt, že žena je ve vysoké pozici, je tam mnohem přijatelnější. Otázka je, co pro to žena udělá, zda je ochotna se něčeho vzdát a jaké má zázemí. Obecně se rodinné zázemí samozřejmě stále vyžaduje od žen.

Máte tři děti (17, 15 a 9 let). Jak se dá zvládnout vysoká pozice ve firmě a rodina?

Hodně záleží na manželovi, to je všude. V Americe jsou ale ti kluci k tomu mnohem otevřenější. My konkrétně jsme měli klasicky k dispozici babičku a manžel měl pevný konec pracovní doby, takže se to dalo zvládnout. Ale chce to silnou osobnost.

Má žena v USA lepší právní jistoty, když jde na mateřskou dovolenou, než v Česku?

Ne, to je tady daleko lepší. Já jsem šla do práce po každém dítěti po třech měsících. Zákon nijak neurčuje, jak dlouho žena může být doma, bere se to jako každá jiná pracovní neschopnost. Takže většinou je to těch šest týdnů po porodu. Tři měsíce, které jsem měla, to byla politika firmy. Ale třeba sekretářka měla jen šest týdnů. Pak si to můžete ještě nastavit dovolenou, ale jinak nic. Buď se žena musí sama nějak dohodnout s firmou, nebo přijde o místo. Tady je však té ochrany až moc. Když mi žena odejde na mateřskou, tak jí musím rok držet její pozici. Ale musím na to vzít někoho jiného, a co po roce s ním?

Je v USA podporován systém péče o děti?

Ne, řeší se to babičkami, pomocnicemi. Ale když v Americe žena pracuje, má rodina takovou životní úroveň, že si hlídání dětí může dovolit.

Ženy na vysokých pozicích jsou v USA poměrně často. Jak to vidíte v Česku?

Tady je žen v řídicích pozicích málo. Je to hlavně jiným přístupem společnosti. Ta je k ženám, které mají rodinu a zároveň dělají kariéru, dost krutá. Lidé to vidí tak, že děti nebo manžel musí její prací strašně trpět.

Stává se vám, že cítíte rozdíl v jednání s vámi a mužskými kolegy?

Ano, ale já toho využiji. Když mě podceňují, tak si říkám fajn, to je váš problém. Hlavně mladší lidé se ale už daleko více dívají, co umíte, a ne jestli jste chlap, nebo ženská.

JANA KLÍMOVÁ, MARTIN JAŠMINSKÝ

obsah | Česká republika