Nejtemnější den sportovní historie

12. květen 1984, nejtemnější den v dějinách českého sportu. Už je to dvacet let. Tehdy plénum Československého olympijského výboru podlehlo nátlaku z Moskvy a odhlasovalo neúčast na olympiádě v Los Angeles. "Jde nám o ochranu sportovců. V Americe pro ně není bezpečno," deklarovali komunističtí funkcionáři.

Prázdnými slovy maskovali jiné cíle. Šlo o politickou mstu podle hesla "oko za oko". O odvetu východního bloku za to, že některé západní země bojkotovaly hry v Moskvě 1980. Pátrání v odkrytých archivech odhalují nové skutečnosti.

Samaranch ustupoval

Dvacátého března 1984 byl předvolán Rudolf Dušek, místopředseda Československého svazu tělesné výchovy, na ústřední výbor KSČ. Informoval zde o plánu získat z her v Los Angeles rekordních dvacet medailí. Současně však řekl: "Nic se nemění na protisocialistických tendencích v místě uspořádání her."

Československý olympijský výbor (ČSOV) dál postupoval dvojace. Přípravy na hry pokračovaly. Dokonce bylo určeno, že 19. července složí olympijský slib atletka Jarmila Kratochvílová a fotbalista Josef Chovanec.

Zároveň v prohlášení z 13. dubna 1984 funkcionáři argumentovali proti účasti: "Vůči výpravám ze socialistických zemí je již dnes v Los Angeles vyvolávána atmosféra podezírání a nenávisti," psali. Obdobný scénář se odehrál i v dalších zemích východního bloku.

Aby zabránil bojkotu, prezident Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch dokonce uznal "opodstatněnost vyslovených upozornění a kritik".

Bylo však pozdě.

Pokyn z Moskvy

8. května 1984 ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu oznámil, že "pokládá za neúčelné, aby se sovětští sportovci zúčastnili her v Los Angeles". Zároveň oslovil své spojence s požadavkem, aby zaujali obdobné stanovisko.

Pro jistotu si Sověti na 11. května pozvali do Moskvy také vedoucí oddělení komunistických stran pro oblast sportu. Schůzku řídil Boris Stukalin, šéf propagandy ÚV KSSS. Jeho závěr zněl: "Nejet na hry je jediné možné řešení." Podpořili ho všichni přítomní, jen Rumuni a Maďaři si vzali čas na rozmyšlenou.

"Himl (v roce 1984 předseda Československého olympijského výboru - pozn. red.) přijel z Moskvy a byl smutný. Brzy se rozkřiklo, že na žádnou olympiádu nepojedeme," vzpomíná Eman Řehoř, tehdy zástupce vedoucího oddělení vrcholového sportu.

Na 12. května nechal Antonín Himl svolat plenární zasedání ČSOV, kde po argumentaci o "nepřátelské psychóze v USA" doporučil schválit usnesení, aby "Československo nevyslalo své sportovce do Los Angeles". Návrh jednomyslně přijalo 57 přítomných delegátů. Pouze jedinci na zasedání nedorazili. Jiří Kynos, před dvaceti lety předseda Klubu olympioniků, vzpomíná: "Raději jsem se omluvil a nepřišel. Věděl jsem, o čem se bude hlasovat, a nechtěl pro to zvedat ruku."

Bojkot? Zakázané slovo

Samaranch stále bojoval. 24. května přicestoval do Prahy a setkal se s předsedy sportovních organizací socialistických států. "Zvažte znovu svá rozhodnutí.MOV převezme záruky za splnění vašich požadavků," apeloval. Pouze Rumun Haralambia Alexa poté vystoupil a oznámil: "Zúčastníme se her."

Zůstal sám. Šestnáct dalších zemí podpořilo bojkot Sovětského svazu. Slovo bojkot však komunistická terminologie zakázala použít.

Nahradil ho směšný výraz: vynucená neúčast.

FRANTIŠEK KOLÁŘ, TOMÁŠ MACEK

obsah | Česká republika