Sum: Masaryk udělal to, co Palach

Jan Masaryk nebyl zavražděn! Ocitl se v pasti, z níž neviděl jiného úniku než smrt. Tlumočník, mukl uranových dolů, čestný tankista Rudé armády, účastník procesu s Miladou Horákovou a Masarykův osobní tajemník Antonín Sum (85) pětapadesát let obhajuje teorii "sebeobětování". A stále mluví o Janu Masarykovi jako o "panu ministrovi".

Tak se vás zase budu ptát na Masaryka juniora... Nemrzí vás trochu, že jste znám hlavně jako Masarykův tajemník, ačkoliv vy sám jste prožil neuvěřitelné věci?

Masaryk je tak jedna třetina z mého života. Já mám tři takové věci - Horákovou, Masaryka a Pražské povstání.

Nicméně téma smrti Jana Masaryka se před pár dny opět otevřelo, tak se budu ptát znovu.

Mimochodem, proč to znova bouchlo právě teď?

Policie případ po 56 letech uzavřela. Nevzdává se ale Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a bude se dál pokoušet z Rusů vypáčit dokumenty, které by potvrdily, zda byl Masaryk skutečně zavražděn.

Já se velmi obávám, že žádné dokumenty nedostanou. Před třemi měsíci jsem psal prezidentu Putinovi. Já jsem si říkal, že ať už odpoví nebo ne, tak já budu mít doklad, že jsem se na něj obrátil.

"My jsme koupelnu viděli ještě před policií, protože ona se zaměřila na ložnici. V koupelně ležela rozbitá sklenice, žiletky, polštář a na klice provaz ze županu. On zřejmě uvažoval o způsobu odchodu ze světa a nevěděl jak."

Copak jste mu napsal?

Já k tomu musím připojit krátkou předmluvu. V roce 1945, když končila válka a přišli Rusové, jsem byl ve skautském a sokolském odboji a jelikož jsem jazykář, tak jsem v České národní radě dělal tlumočníka. Byl jsem tedy ve styku přímo s ruskými generály. Jako první přišel do Prahy plukovník Vaganov z 53. pluku, který patřil do tankové armády Rybalkovovy. Já jsem překládal a stal jsem se pak čestným tankistou.

Předpokládám, že jste v životě v tanku neseděl.

Samozřejmě, že ne! To se tak dělá, ono je to stejný jako teď s tím metálem. (Antonín Sum byl loni v říjnu vyznamenán Řádem T. G. Masaryka.) Já jsem dokonce dostal čestný titul i v kriminále. Jsem poslední žijící Horákovec, šel jsem do kriminálu v devětačtyřicátém. My jsme se tam neustále zabývali tím, kdy to takzvaně praskne. Chytaly se tzv. latríny, to jsou zprávy od civilů. Když jsme pracovali v dolech, já jsem tam strávil deset roků v uranových dolech, tak někteří civilové byli fajn a přinesli tu kus buřta, tu kus chleba, ale hlavně nosili informace. A ty se dávaly dohromady a já jsem měl úkol dělat shrnutí těchto zpráv, jejich analýzu. Prostě jsem měl říct, jak dlouho to ještě bude trvat, než to rupne. To bylo v kriminále dost důležitý, protože to udržovalo morálku. S námi byl v lágru pan šéfredaktor předválečných Národních listů, jednu dobu byl se mnou i na jedné cimře, a ten se taky účastnil těch našich rozborů. Jednou se mi podařilo něco zblbnout a on mě slavnostně prohlásil blbem honoris causa. S tím, že mám právo si to psát za jménem. A teď jsem zpátky u Putina. Na prvním řádku dopisu jsem napsal: obrací se na vás čestný tankista Rybalkovovy armády a tajemník ministra Masaryka a tak dále. A poprosil jsem ho, abychom, je-li to možné, dostali nějaké informace. Protože lidé od NKVD říkali, ostatně sám Putin je "enkávédista", že s případem měli něco společného.

Potvrdila to bývalá agentka NKVD Jelizaveta Paršina v dokumentu Československo ve zvláštních službách. Tomuto vysvětlení vy ale nevěříte, že?

Je tam něco nelogického. Ve všech věcech je pořád něco nelogického. Největší švanda, ovšem negativní, je v tom ta, že když všem říkám, že jim to vysvětlím, když budou chtít poslouchat, tak nikdo nechce.

My teď posloucháme. Pojďme si ty události celé zrekapitulovat z pohledu osobního tajemníka Jana Masaryka.

My všichni, kteří jsme do toho byli zamotáni, jsme si dali dohromady, jak to asi bylo. My říkáme, že to bylo osobní obětování. Já nemám rád slovo sebevražda. No, jak to bylo s Palachem?!

Pokud to skutečně byla sebevražda míněná tak, jak vy tvrdíte, tak ta paralela je dokonalá.

Přesně totéž. A já znám Palachův případ detailně. Ale zpět do roku 1948. V prvé řadě je zapotřebí si uvědomovat tu dobu. Děly se určité věci, které nebyly varováním, nýbrž důsledkem komunistického nátlaku, který rostl od Marshallova plánu, a ten byl pokračováním pomoci UNRRA. Víte, co to byl fialovej hnus?

Netuším.

V balíčcích UNRRA byly sáčky a v nich fialovej prášek. Ten když se dal do vody, tak to byl vitamín C a ve vodě byl úplně fialový.

Díky, že jste mi to objasnil.

Komunistický tlak se stupňoval a bylo vidět, že komunisti jsou přesvědčeni, že v nepříliš dlouhé době budou mít vliv. Pan ministr byl v té době na Spojených národech v Americe a jeho američtí přátelé mu radili, aby se nevracel, že tady dřív nebo později dojde k převratu. On tehdy říkal, že se musí vrátit, protože slíbil svému otci, že vždy bude po boku Benešovi a bude mu pomáhat. Masaryk upozorňoval demokratické ministry ve vládě, že k něčemu dojde, a ti se mu vysmáli. To bylo v lednu a všude bylo takové napětí, všechno bylo nervózní. A pak přišel únor a začalo to. Jeden z momentů, který byl rozhodující, a to že si našeho února na Západě nevšimli. V novinách se vůbec nic nepsalo, nikoho to nevzrušilo. A to Masaryka ohromně štvalo. Podle něj si to Západ mohl uvědomit. On si někdo uvědomoval, například Churchil se svojí železnou oponou. Najednou bylo potřeba reagovat na vzrůstající napětí a Gottwald sám na to reagoval velmi chytře, přitom on sám nebyl chytrý, ale měl chytré rádce. Prezident Beneš byl velmi nemocný a Masaryk ho chtěl podpořit. Takže se už před tím dohodli, že společně podají demisi, odejdou.

Proč to neudělali?

Přišel únor v Praze to vřelo a situace byla o to nebezpečnější, že se do města stáhl pluk SNB, který byl připraven zasáhnout. A Beneš řekl, že nemůže rezignovat, protože nechtěl lidi vystavit nebezpečí. V této náladě Beneš podepsal rezignaci ministrů a Masaryk byl k němu povolán. Když pan ministr přišel, Gottwald vyšel ven a říká: oni se před námi ohnuli a my jsme je kopli do.... Tehdy Masaryk svoji demisi na Hradě roztrhal, kvůli Benešovi. Nebylo to politické rozhodnutí, ale osobní. V té chvíli začaly odtikávat jeho poslední hodiny.

Masaryk přece musel zažívat těžký vnitřní boj, když dělal něco proti svému přesvědčení.

Jistě. To bylo proti všemu, co chtěl. Několik dní před smrtí jsem s ním seděl sám v kanceláři a on mluvil o té těžké situaci. Já jsem mu připomínal přátele na Západě, ale on na to, že to bude moc dlouho trvat a že se toho nedožije. To říkal kategoricky. Když pak pan ministr zemřel, všichni jsme dávali dohromady, co jsme věděli, a vyšel nám z toho jasný závěr. Odpovídal mu i jeden z důležitých důkazů, že svoji přítelkyni Marcii Davenportovou donutil 6. března, aby odjela do Londýna. Další důkazy jsme našli v bytě. My jsme koupelnu viděli ještě před policií, protože ona se zaměřila na ložnici. V koupelně ležela rozbitá sklenice, žiletky, polštář a na klice provaz ze županu. On zřejmě uvažoval o způsobu odchodu ze světa a nevěděl jak.

Proč podle vás nezanechal žádný vzkaz?

Zanechal. V ložnici jsme našli zavřeného Švejka a otevřenou Bibli. Pak tam byl ten citát Lao c. Spousta lidí se pak ptala, stejně jako vy. Dokonce se objevil sedmistránkový dopis, který měl napsat Stalinovi. Masaryk ho napsat nemohl, protože byl velmi pěkně psán na stroji, takže ho napsala nějaká písařka. Žádná naše písařka, dvě z nich dosud žijí, tam tehdy samozřejmě nebyla. Masaryk sám stroj neměl. Všechno nasvědčovalo jen tomu, že učinil osobní rozhodnutí. Na jeho těle jsem neviděl žádné modřiny nebo škrábance po zápase. My jsme si s kriminalisty, kteří přijeli ještě před estébáky, udělali představu, jak to mohlo být. Přelezl okno po břiše, otočil se a pozadu skočil. Já jsem našel na okně jeho otisky prstů! Okno bylo špinavé a Masarykovy otisky na něm byly jasně vidět. A ten prach z oken měl za nehty! Navíc on měl krásný výraz v obličeji. Viděl jsem ho bezprostředně, co ho našli.

Vy spolu s ostatními spolupracovníky jste si prý vyčítali, že jste s Masarykem nezůstali.

Ano, naprosto seriózně jsme si to vytýkali. Vytýkala nám to i Alice Masaryková, že jsme ho neměli nechat o samotě. Jsou věci, které si uvědomíte až potom...

Říkáte, že jste na 99 procent přesvědčen, že Masaryk si vzal život sám. Proč ne na sto procent? Je v tom zbylém procentu obsažena pochybnost?

Já nechávám ono jedno procento, protože jsem u toho nebyl. Ona to není pochybnost. Nikdo ale nemůže říci, ani vy jako žurnalistka, že se něco stalo tak a tak, když jste to sama přímo neviděla. Bez osobní zkušenosti nemůžete něco tvrdit na sto procent. Já se svými osobními zkušenostmi z kriminálu bych byl ochoten přiznat, že tenkrát Rusové dovedli dělat svoji práci tak, aby se to nepoznalo. Jako třeba Američané. Proto jsem psal Putinovi.

Myslíte, že vám bývalý agent KGB, který teď sedí v Kremlu, odpoví, případně vyhoví?

Já jsem si myslel, že neodpoví, ale vzhledem k faktu, že česká policie případ uzavřela, tak možná že ano. Podle mých zkušeností minidiplomata by mělo zamini (hantýrkou užívanou v politice ministerstvo zahraničí - pozn.red.) protestovat. To by možná pomohlo. Já být na jejich místě, tak bych to udělal. Rusům je podávána přátelská ruka a snad si uvědomí, že zbytečné mlčení by bylo hloupé. A konečně by to ujasnilo situaci.

Myslím, že Putinovi se do otevírání archívů chtít nebude. Co říkáte dalším argumentům pro vraždu?

U policajtů, u těch je to jasný. Oni mají trochu jiný způsob myšlení. Dám vám příklad. Pan vyšetřovatel Pravda pořád píše o Masarykově pyžamu. Že by si Masaryk přece nebral na sebevraždu pyžamo. Asi si měl vzít frak, když chtěl vyskočit z okna! Pan ministr přijel ze Sezimova Ústí a nebylo mu dobře. Tak šel nahoru do svého bytu a lehnul si do postele. Pak za ním byl Špaček a Kavan, otec Jana Kavana, a ten byl jeden z posledních, který byl u pana ministra. Takže celé odpoledne byl v posteli a potom v noci, když se začala situace pro něj vyjasňovat, on musel hrozně psychicky trpět, tak neměl myšlenky na převlékání. Vždyť je to absurdní! Nebo ta teorie o partyzánech. Skupina, o kterou mělo údajně jít, byla z Moravy. Já jsem s jedním z dosud žijících členů mluvil, a ten všechno vyvrátil.

Další z argumentů zpochybňující teorii sebevraždy, byl ten, že doktor Hájek, který provedl pitvu, mohl její závěry pod nátlakem StB pozměnit. Byl prý vydíratelný, protože za války spolupracoval s nacisty.

Hájek byl ředitelem anatomického ústavu, kde se prováděly pitvy. On byl v Katyni, kde byli vyvražděni polští důstojníci. Podle jedné verze to udělali Němci, podle druhé Rusové. Hájek byl v komisi, která se Katyní zabývala. Co mohl dělat jiného, když ho tam nadelegovali jako ředitele ústavu univerzity, která už neexistovala. Oni ho pak napadali, že poslouchal a že závěry komise měnil. Takto někoho snižovat není fér a není to ani správné, protože to neodpovídá skutečnosti.

Teorie zní nicméně poměrně pravděpodobně. Vy jste u té pitvy byl...

My jsme tři žijící, kteří byli u pitvy pana ministra. Já, doktor Vlček, světoznámý antropolog, který kuchal nevím koho všeho, svatou Ludmilu třeba, tam byl jako študák, a pak profesor Tesař. Já jsem nula, protože jsem laik. S oběma lékaři jsem ve styku. Pan profesor Tesař, nyní dvaadevadesátiletý, žije v Karlových Varech a já jsem si za ním před rokem zajel a celé jsme to probrali. Neřekl mi nic jiného než stojí v dokumentu o pitvě, který je v mojí knize. Mimochodem připravuji novou knihu, a tam chci aktualizovat dokumenty.

Znamená to, že zveřejníte dosud nepublikované dokumenty o smrti Jana Masaryka?

Jistě. Dokumenty i fotografie. Kniha by měla vyjít zhruba v březnu, tedy k výročí. Potřebuju prostor, abych to ještě více vysvětlil. Když se někdo mýlí, tak je buď s prominutím vůl a nenechá si to vysvětlit a je zbytečné se s ním bavit, anebo je to člověk rozumný, který přizná chybu.

Měla Masarykova smrt ten význam, v jaký podle vás doufal?

Bylo to jeho rozhodnutí a mělo svůj obrovský politický význam. Tenkrát to znamenalo začátek Severoatlantického paktu. Po jeho smrti se teprve začaly objevovat v západním tisku komentáře, které si uvědomovaly, co celý únor znamená. Sám Churchill založil Společnost Jana Masaryka, pomníček mu udělali, založili školu. A za rok vznikl pakt.

Šeptanda mezi lidmi, že ho měli na svědomí komunisté, se nicméně rozšířila rychle.

Řekla jste správně slovo šeptanda. Jak říkal Jirka Špaček, náš kolega, později žijící ve Švýcarsku, v té době nikdo nevěřil jiné verzi než že Masaryka dali zavraždit komunisté, protože lidé věděli, co oni dovedou. Lidi jen reagovali na to, co se dělo.

Nemáte tedy pocit, že syn "prezidenta Osvoboditele" zemřel zbytečně? I za předpokladu, že to byla vražda.

Ne. Jeho smrt má pro nás obrovský přínos, i když je smutné to říci, protože Západu otevřela oči.

Takže se dá říci, že ovlivňoval jako politik dění i svou smrtí.

Jen taková maličkost - on přece klidně mohl odjet ven. Belgický premiér ho dva dny před smrtí volal, aby přijel kvůli něčemu do Bruselu. A když volá ministerský předseda, tak se obyčejně neodmítá, že. Ale pan ministr řekl: řekněte mu, že tam nepojedu, že nemůžu. A neodjel. Nechtěl opustit Beneše. Ocitl se v pasti, z níž neviděl jiného úniku než smrt.

SILVIE BLECHOVÁ

obsah | Česká republika