Kodešův Wimbledon: český tenista vyhrál před 30 lety
Energie má Kodeš stále dost. "Hergot, já když vidím dnešní tenis, pustil bych se do nich, to by koukali," nabírá Kodeš rychle tempo.
Vy máte ale elán!
Připadá mi, že u tenisu se dneska moc nemyslí, jen se mlátí do míčů.
Takže je vám líto, že tenis už nehrajete? Chybí vám?
Ale ne, věk nezastavíte. Když chci, tenis si zahraju.
Jak často?
Zkouším to třikrát týdně. Jsem spokojený. Bohatě to stačí na údržbu. Mám stálé soupeře, bývalé tenisty.
Nikdo z byznysu, kde se dneska pohybujete?
Ne, oni tenis neumí.
Pořád máte ze všeho nejlepší bekhend?
Myslím, že mi slušně jdou všechny údery. Horší je to s pohybem. Kurt je veliký, už nemám start na míč, marná sláva. U tenisu přitom rozhoduje pohyb. Jakmile nejste včas u míče, děláte chyby. Ve světové špičce jsou ti, kdo mají rychlejší nohy, reakci a myšlení.
Kdy jste jako hráč cítil, že už vám nohy "neběhají"?
Kolem třiceti. Jako mladý jsem miloval dlouhé pětisetové bitvy, kdy zdánlivě prohraný zápas najednou otáčíte. Krásně dlouhé výměny míčů, jako na pařížské antuce, kde jsem dvakrát vyhrál turnaj. Najednou jsem si říkal, hlavně nesmíš pokazit první set, aby se zápas neprotahoval. Začal jsem se držet rady Artura Asheho (první černošský vítěz Wimbledonu 1975 - pozn. red.): nesmíš se nechat honit. Starší tenista musí víc riskovat v úderech, aby byly výměny co nejkratší.
Baví vás dneska sledovat tenis?
Podle zápasů, o co jde, kdo hraje. Nezajímá mě první, druhé kolo někde na turnajích, ale finále nebo Davis Cup. Musí tam o něco jít. Tenisu jsem jinak přesycený.
I pro vás je tenis nudný? Že u chlapů rozhoduje jen tvrdý servis, že dívky jsou obstloustlé a hekají?
Nemáte úplně pravdu. Tenis je strašná dřina, fyzická i psychická. Jste na kurtu úplně sám, nemůžete se za někoho skrýt, když se vám nedaří, jako ve fotbale.
Vadí vám tedy něco na tenise?
Uspokojení dnešních hráčů. Když se někdo zabydlí na 40. místě světového žebříčku, má vystaráno. Stačí mu peníze, jezdí po světě, na ostatní věci kašle. Ale proč se nechce dostat do první pětky? Jen výjimky se chtějí stát šampiony. Obětují prázdniny, koupání, výlety. Kariéře se musí všechno podřídit.
Ve vaší generaci chtělo být víc lidí první na světě?
Mám ten pocit. Přitom nebyly zdaleka takové peníze. Dnešní hráči nemají svou osobitost. Už se neříká, jdeme na McEnroeho, tam se bude něco dít. Tenisté jsou vydřené mašiny bez vtipu, odvahy, myšlení. Nemají kuráž do toho šlápnout, hrají na jistotu.
Co by tenisu pomohlo? Navrátilová navrhuje zmenšení hlavy raket.
Dobrý nápad. To by rozdělilo hráče na dvě skupiny: kdo tenis umí a kdo moc ne. S větším výpletem rakety se jednodušeji míč trefuje, pomáhá to průměrným hráčům. Kdyby se rakety zmenšily, vidělo by se, jak je tenis těžký. Ale výrobci raket by se asi bouřili.
Proč? Vždyť by jim rostly tržby, kupovaly by se nové rakety.
Možná.
Co fotbal? Nemáte ho dnes radši než tenis, jak tomu bylo v mládí?
O tenisu nemůžu mluvit špatně. Dal mi všechno, hromadu úspěchů. Fotbal jsem miloval víc do doby, než jsem vyhrál v roce 1964 tenisovou juniorku v Pardubicích. Kopal jsem za Čechii Karlín, hráli jsme předzápasy při lize. Třeba na Dukle, kde tehdy byl Masopust.
Čím vám fotbal víc vyhovoval?
Že jste v partě. Při tenise jsem si připadal jako osamělý voják v poli, je to kočovný život s kufrem. Hotel, kurt, hotel, letadlo. Pořád sám. Po nocích si promítáte pokažené servisy, bekhendy, forhendy. Na druhou stranu mě samota naučila soběstačnosti.
Jak jste řešil samotu?
Lítal jsem často domů. Třeba jen na dva dny. Ostatní se divili, já ale potřeboval svou postel. Dva dny mě dokonale zregenerovaly a daly novou chuť.
V sobotu letíte do Wimbledonu. Čeká vás turnaj veteránů, setkání se známými. Na co se těšíte víc?
Na obojí. Čekají mě těžké zápasy, jsem v kategorii nad 45 let a v ní budu patřit k nejstarším.
Myslíte, že jednou přijedete do Wimbledonu a už tam nebude tráva?
Kdepak, mě tráva přežije. Tradice Wimbledonu je neporazitelná, to není Forest Hills nebo Melbourne, kde ji zrušili. Angličané ví, že kdyby trávu strhli, tak se stanou běžným turnajem. Takhle mají výjimečnost.
Co vás napadne, když někdo řekne Wimbledon 1973?
Semifinále s Taylorem. Byl o tři roky starší, hrál doma, tlačilo ho prostředí. Věděl jsem, že když ho porazím, vyhraju celý turnaj.
Považujete si něčeho víc, než wimbledonského triumfu?
To je vrcholná cena, po níž každý touží. Jako tenista jsem ale vždy měl blažený pocit ze zápasů, kdy všichni ode mě čekali vítězství, které nebylo vůbec jisté. S hráčem, který byl stejný kvalitou jako já. Třeba bitva s Nastasem ve finále Paříže. Nebo když se v Davis Cupu čekalo, že udělám dva body, protože jinak by se nepostoupilo. Prostě splněná tíha zodpovědnosti.
Tenis vám pomohl k penězům, vybudovat si postavení. Co ještě?
Poznat svět, pomoci rodině. Můj otec byl soukromý právník a začátkem 50. let ho odstavili na dělníka do ČKD. Svařoval příruby. Já měl třetí nejlepší prospěch na základce a stejně mě nepustili na střední školu. Jako syn živnostníka jsem nemohl. Vstával jsem v pět ráno a jezdil přes půl Prahy učit se frézařem. Jednou jsem řekl, že už končím s tenisem, nemám na něj čas. Sparta mi nabídla přestup. Dal jsem si podmínku, že táta musí být opět právníkem. Zařídili mi i gymnázium.
V tenisové éře vás ale po ramenou plácali komunističtí předáci - Štrougal, Himl. Nebylo vám trapně?
Oni stáli při sportu, proti nim bylo Bilakovo křídlo, které volalo: Kodeš a další, ti nám kazí mládež, hrají za peníze. Pamatuju, co udělal Himl (šéf tělovýchovy - pozn. red.) v roce 1970 na kongresu socialistickým států v Berlíně, kde se jednalo o sportu. NDR přišla s návrhem, že bude podporovat jen olympijské sporty, ostatní ne. Tenis dali na vedlejší kolej. Himl se postavil proti a řekl: my budeme podporovat i tenis. Na tu dobu to bylo hrdinství a mě zachránilo kariéru. Kdyby to neudělal, asi bych emigroval. Francouzi mi to tehdy nabízeli.
Pracujete u firmy Hugo Boss. Jak vypadá váš pracovní život?
Zodpovídám za běh dvou obchodů. Jezdím do Německa, každý čtvrtrok se tam vybírá kolekce pro jaro, léto, podzim a zimu. Podle vzorků se pak šijí obleky.
Nemrzí vás, že stojíte stranou tenisu, ani třeba netrénujete?
(Odmlčí se, přemýšlí). Jo i ne. Cítím za tím nevděk některých lidí, na druhou stranu úlevu, že se nemusím handrkovat s maločeským myšlením.
Jak to myslíte?
My Češi se pořád hádáme o věcech nepodstatných, v politice i jinde. Ztrácíme tím čas. Vemte si referendum kolem vstupu do EU: nakonec lidi řeknou ano, ale co všechno tomu předcházelo.
A nevděk?
Připadá vám normální, když Suková, Hřebec, Mandlíková, Šmíd i já nejsme v tenisu? Provinční funkcionáři, kteří ho u nás vedou, jsou rádi. Jinak by totiž padli do stínu lidí, kteří pro tento sport skutečně něco udělali.
Jan Kodeš
* 57 let* Tenisová legenda. Jeho triumf ve Wimbledonu 1973 pomohl k sejmutí nálepky nechtěného buržoazního sportu před tehdejší komunistickou mocí v Československu.
* Z českých hráčů vyhrál Wimbledon jen Kodeš a Jana Novotná (1998). Dále Martina Navrátilová (celkem 9x, ale až po emigraci do USA) a Jaroslav Drobný (1954 jako Egypťan).
* Vítěz Roland Garros 1970 a 1971, člen vítězného týmu Davis Cupu 1980, nejlepší sportovec Československa 1973.
* V roce 1990 přijat do tenisové Síně slávy v americkém Newportu.
* Pod jeho patronátem vyrostl nový tenisový areál v Praze na Štvanici, 12 let zde dělal ředitele turnaje ATP a šéfa tenisového svazu (1994-98).
* Rozvedený, syn Jan (31), dcery Tereza (27) a Anička (7)
* Jednatel Hugo Boss v Česku
Jak vypadala v roce 1973 cesta na tenisový Olymp
Někomu mohlo připadat, že léto 1973 přinese smutný a bezcenný Wimbledon. Sedmdesát hráčů ho bojkotovalo. Protestovali proti trestu, který dostal Jugoslávec Nikola Pilič, když vynechal zápas Davisova poháru.Ale kdeže. Z elitní světové patnáctky chyběli jen Smith, Newcombe a Panatta. A diváků přišlo jako do té doby nikdy v historii. Řada z nich čekala triumf domácího Taylora. S ním se Kodeš potkává v semifinále. Velký zápas, tři a půl hodiny se přetahují o vítězství. V pátém, rozhodujícím setu začíná pršet. "Pokračujte, hrajte," dává pokyn hlavní rozhodčí turnaje. Taylor tvrdě servíruje svou levačkou, Kodeš odolává, seč může. Nejnapínavější game ze všech, vodou nasáklý míček padesátkrát přeletěl síť, je čím dál těžší. Taylor zvyšuje na 5:4, je krůček od finále. Tráva klouže. Rozhodčí Mike Gibson ji jde omrknout, pohladí ji rukou a nakonec pokyne sběračům: natáhnout plachtu.
Přestávka probouzí Kodeše. V šatně dává ulevit zraněnému kotníku, svaly si nechává protřít hřejivou emulzí, aby je udržel v ideální teplotě. Ví, že teď má podávat, což po pauze není výhoda - koordinace pohybů se tím rozhodí. Po třičtvrtěhodině míří zpátky na kurt, je po osmé večer a šero houstne. Světe div se - Kodeš vítězí. Finále!
Zápas s Taylorem ho fyzicky vysál. Kodeš rychle mizí v hotelu, potřebuje si odpočinout. Naloží se do vany a relaxuje. Ve dvě v noci mu telefonistka konečně přepojí hovor do Prahy. Povídá si s manželkou Lenkou. Před pár hodinami promovala, je inženýrkou. On měl dělat totéž, kdyby mu v cestě nestál Wimbledon. Teď ale školu rád oželí.
Druhý den, v pátek, ho bolí kotník. Zastaví se s ním v nemocnici na ozařování. Venku leje, to není dobré. Od večera nebere telefony. Poručí recepčním v hotelu, aby ho v sobotu vzbudili až v půl jedenácté. Bere si prášek na spaní a vatu do uší. Je sobota, vstává. Lehce se rozcvičí v hotelu, nechá se odvézt autem ke kurtům a naobědvá se. Kuře a jahody se šlehačkou, nijak své tělo nešetří. Zvolna se roztrénuje a jde na životní zápas.
Zápas s Gruzíncem Metrevelim mu jde, nemusí po míčích skákat robinzonádami jako ve čtvrtfinále s Indem Amritrajem. Hůř je Kodešovi až ve třetím, posledním setu za stavu 4:2. Najednou se mu roztřesou ruce, ztuhnou nohy. Celý národ mu fandí, všichni sedí u televize. Musí to přece natřít "tomu Rusákovi", přejí si všichni.
Přichází závěrečný míč. Kodeš posílá křížný volej a Metreveli kazí - lehký míč letí do sítě. Je konec, po 107 minutách vítězí 6:1, 9:8, 6:3.
Přeskakuje síť, jde podat ruku Metrevelimu a radostí ho plácne po tváři. Sobota 7. července 1973. Kodeš dosáhl tenisového Olympu. Zlatý pohár pro wimbledonského vítěze stojí na stolku pokrytém britskou vlajkou. Vévoda z Kentu kráčí po rudém koberci, aby jej předal. Kodeš přemýšlí, co mu řekne a jak sehnat smoking na party, kde tančí vítězové. "Děkuji, pane vévodo. Tohle je nejkrásnější chvíle mé kariéry," zdvořile říká.
obsah | Česká republika