Životní láska Franze Kafky

Dílo Franze Kafky známe mimo jiné proto, že spisovatel Max Brod nesplnil slovo a nespálil jeho texty. O Kafkově vztahu k Mileně Jesenské zase víme proto, že Kafkovy dopisy svěřilaWillymu Haassovi a ten je vydal. Tak se svět dověděl, jak prudký a podivný byl vztah spisovatele a úředníka Úrazové pojišťovny a mladé novinářky.

Poprvé se setkali snad začátkem nebo v polovině roku 1919 v některé z proslavených pražských kaváren. Buď to byla Unionka, Continental, nebo Arco, kam Milena Jesenská s přítelkyněmi Stašou Procházkovou-Jílovskou a Jarmilou Ambrožovou-Vondráčkovou chodila. Kafky si tehdy příliš nevšímala. Byla zamilovaná do kritika, literáta a věčného studenta Ernsta Pollaka.

Přes odpor otce se stala Pollakovou ženou a odešli do poválečné Vídně. S Kafkou si zmizeli z očí. Ovšem nikoli na dlouho.

Pollakovi se ve Vídni probíjeli všelijak. I tak, že Milena učila češtinu a nosila jako posluha kufry na nádraží. Uvítala proto návrh, aby psala do Tribuny Ferdinanda Peroutky a Národních listů (články o módě, fejetony).

Finanční tísní a neustálými manželskými krizemi vyčerpávaná Jesenská měla pocit, že je ve Vídni trochu ve vyhnanství. Přátelé zůstali v Praze. Dovídá se o zajímavých textech Franze Kafky. To by mohlo být spojení s domovem. Obrací se proto na něj s nabídkou, že přeloží do češtiny některé jeho povídky. Práce ji může trochu rozptýlit a přinést i peníze navíc. Kafka souhlasí.

Letmá setkání

V jednom z prvních dopisů Kafka Mileně píše: "Napadá mně, že si vlastně nedokážu připamatovat Váš obličej v žádné přesnější jednotlivosti. Jen jak jste odcházela mezi kavárenskými stolky, Vaši postavu, Vaše šaty, to ještě vidím."

Brzo se jejich korespondence netýká jen překladů. Kafka se svěřuje, že už je delší dobu nemocen, že měl několik chrlení krve. Vyptává se na její život ve Vídni. Přecházejí k důvěrnějšímu tónu, začínají si tykat.

Na počátku vztahu je Mileně čtyřiadvacet, Kafka je o čtrnáct let starší. Milena je živá, temperamentní, snaží se Kafku dostat z jeho ulity, dokázat mu, že skutečný život je i pro něj. Že se ho nemusí bát.

Intenzivně si píšou v roce 1920, ale ojedinělé dopisy a pohledy si vyměňují až do prosince 1923. K dispozici však máme pouze Kafkovy listy, reakci druhé strany lze rekonstruovat jen podle citací a jeho replik.

Tváří v tvář se setkali jen párkrát, strávili několik společných dnů. Zpočátku to vypadalo, že si porozuměli, že si navzájem mohou nabídnout to, co jim jiné vztahy dát nemohly. Kafka ruší zasnoubení s JuliíWohryzkovou (už dříve dvakrát zrušil zásnuby s Felicí Bauerovou), Milena vypráví o svém manželství. Uvědomuje si, že svatba s Pollakem byla omyl, ale nedokáže ho opustit. Možná by mohla žít s Franzem, starat se o něj, mluvit s ním o literatuře.

Kafka na útěku

Jak však vidíme z dopisů, situace a možná i chápání jejich setkání se pomalu mění. Franz zase začíná váhat. Výsledkem komplikovaného vztahu, ovlivněného i vědomím nemoci, bylo, že Kafka v prosinci 1920 vyslovil žádost "nepsat a zabránit tomu, abychom se setkali, jen tohle přání mi tiše splň, jen ono mi umožní jakžtakž žít dál, všechno ostatní mě bude jen dál ničit".

Jesenská nechápe, proč Kafka od jejich vztahu utíká. Měla dojem, že v něm našla spřízněnou duši. Nechápe, že některé její projevy jsou pro Franze příliš "silné". Dokonce píše i Maxu Brodovi a hledá vysvětlení. Kafkovo přání však respektuje.

Odpověď je zřejmá. Kafka, jak mnohokrát zdůraznil, potřeboval tvořit. Kdykoli však navázal nějaké přátelství nebo se chtěl zasnoubit, nedokázal se soustředit na svoje "škrabanice", jak tomu říkal. V jednom ze svých dopisů vysvětluje: "Kdykoli mi snad přineslo štěstí něco jiného než psaní a to, co s tím souvisí (nevím jistě, bylo-li to štěstí), pak jsem právě v té chvíli vůbec nebyl schopen psát, čímž se pak všechno - sotva se to rozjelo - rázem zvrtlo, neboť touha po psaní vždycky převáží."

Na vnější příliš silné podněty, jež mu bránily v tvorbě, proto reagoval váháním - či rovnou útěkem. Chtěl být jako ostatní a založit rodinu - ale zároveň trpěl, když nemohl psát.

Potřeba psát

Literární vášni ostatně podřídil i své zaměstnání. Když zjistil, že ani post výpomocné síly u pojišťovny Assicurazioni Generali, kam přišel s nadějí, "že bude sedat i na židlích velice vzdálených zemí, dívat se z okna kanceláře na třtinová pole nebo mohamedánské hřbitovy", jak říká v jednom z dopisů, mu nedává dost času na psaní, nastoupil jako právník do Úrazové pojišťovny dělnické. Zůstal až do roku 1922 a stále zkoušel sladit zaměstnání a literaturu. V dopisech to nazývá "život na manévrech". Úřadoval od osmi do dvou. Pak od tří do půl osmé spal, následovala procházka a rodinná večeře. Na tu navazovalo psaní do dvou do tří v noci.

Nutkání psát dokumentují i pocity, které si Kafka zaznamenal do svého deníku poté, co v noci z 22. na 23. září 1922 napsal slavný Ortel: "Strašlivé vypětí a radost z toho, jak se přede mnou ten příběh rozvíjel, jak jsem postupoval vodou kupředu. Nejednou tu noc jsem nesl na hřbetě svou vlastní váhu. Jak se všechno dá říci, jak pro všechny, i ty nejpodivnější nápady je přichystán velký oheň, v němž hynou a vstávají z mrtvých... Jedině takhle se dá psát, jedině takto v jednom tahu, s takovým naprostým rozevřením těla a duše."

Přesto na sebe s Jesenskou nezapomněli a korespondence úplně neustala. Jesenská několikrát Franka (jak mu říkala) navštívila. Jak byl jejich vztah silný, pochopíme z toho, že jí předal všechny své deníky a některé rukopisy. Při jeho nedůvěřivosti a neustálém pochybování to byl velký projev důvěry.

Když v červnu 1924 Kafka umřel, napsala Milena pro Národní listy nekrolog, kde říká: "Byl člověkem a umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni." Po jeho smrti předala rukopisy Maxi Brodovi a požádala ho, aby její dopisy Frankovi spálil.

Milena bez Franze

Po Kafkově smrti se Jesenská rozvedla s prvním mužem a vrátila se do Prahy. Tady dostala na starost ženskou rubriku Národních listů. Psala o cestování do sborníku Šťastnou cestu, se Stašou Jílovskou vydávala umělecký magazín Pestrý týden. Pro Topičovo nakladatelství redigovala knihovnu Žena, publikovala i v Lidových novinách. Podruhé se vdala za architekta Jaromíra Krejcara. S ním měla dceru Janu (Honzu), autorku knihy Adresát Milena Jesenská.

Milena psala do různých novin a časopisů, hledala i politické zakotvení. Na chvíli vstoupila do KSČ, ale protože kritizovala moskevské procesy jako vykonstruované, vyloučili ji. Před druhou světovou válkou obnovila spolupráci s Ferdinandem Peroutkou. V Přítomnosti tiskla například fejetony a reportáže ze Sudet. Po okupaci byla zatčena kvůli spolupráci s ilegálními skupinami i za pomoc židovským přátelům. Zemřela v Ravensbrücku. V koncentračních táborech zemřely i všechny Kafkovy sestry a většina jeho příbuzných.

Dopisy Mileně

Dochovaných "Dopisů Mileně", pohlednic a někdy i telegramů je 134. Dodnes mají neuvěřitelnou živost: jsou tu Kafkovy pochyby, jeho nemoc, meziválečná společnost a v odrazu i zvláštní osobnost Jesenské jako představitelky nového ženského typu: vzdělané, samostatné, citlivé, nekonvenční a inspirující.


Kavkův dopis Mileně

Musel bych být lhář, kdybych neřekl ještě víc než dnes v ranním dopise, zejména vůči Tobě, před kterou mohu mluvit tak volně jako před nikým, protože ještě nikdo nestál tak na mé straně vědomím i vůlí jako Ty, vzdor všemu, vzdor všemu. Nejkrásnější z tvých dopisů (a to znamená mnoho, neboť jsou přece v celku v každé řádce to nejkrásnější, čeho se mi v životě dostalo) jsou ty, v kterých dáváš mému strachu za pravdu a zároveň se snažíš vysvětlit, že ho nemusím mít. Neboť také já, ačkoliv snad někdy vypadám jako podplacený obhájce svého strachu, mu dávám v nejhlubší hloubce pravděpodobně za pravdu, ano sestávám z něho a je možná to, co je na mně nejlepší... Protože co by se jinak dalo na mně nalézt tak hodného lásky. Toto ale je hodno lásky. A že ses jednou ptala, jak jsem mohl sobotu nazvat "dobrou" s tím strachem v srdci, není to těžké vysvětlit. Jelikož Tě miluji (a já tě miluji, Ty těžko chápavá, tak jako moře miluje nepatrný oblázek na svém dně, přesně tak Tě zaplavuje mé milování - a nechť jsem u tebe zase já oblázkem, dopustí-li to nebesa), miluji celý svět a k tomu patří i Tvé levé rameno, ne, nejdříve to bylo pravé, a proto je líbám, zachce-li se mi (a když budeš tak hodná a stáhneš si odtamtud bluzu) a k tomu patří i levé rameno a Tvůj obličej nade mnou v lese a Tvůj obličej pode mnou v lese a odpočívání na Tvých skoro obnažených prsou. A proto máš pravdu, když říkáš, že jsme už byli jedno, a já před tím nemám vůbec strach, ale je to mé jediné štěstí a má jediná pýcha a vůbec to neomezuji na les.

Praha, 9. srpna 1920

BARBORA OSVALDOVÁ

obsah | Česká republika