Jazairi: Tak trochu jiný komunista

Jak ministr kultury irácké vlády studoval žurnalistiku v Praze, vzal si Češku, bojoval jako partyzán proti Saddámovi a zůstal přesvědčený o svých ideálech. S Mufídem Al Jazairim jsme si povídali na pražské vernisáži obrazů iráckého malíře Rijáda Neamy a o pár dnů později na hromadě koberců v obchodě jeho syna v Lucerně. Ministr strávil v Čechách půl života, mluví takřka bezchybnou knižní češtinou, má rád české filmy a také česká jablka. Jsou prý pěkně kyselá.

Čekala jsem, že se kolem vás bude hemžit ochranka...

Dostal jsem českou ochranku, ale poslal jsem je domů a slíbil, že se budu chovat jako řádný občan.

Narodil jste se nedaleko starého Babylonu. Pocházíte z muslimské rodiny?

Ano. Ale nikdy jsem věřící nebyl. Můj otec byl muslim, hadždž, který putoval do Mekky a snažil se mě přesvědčit, abych se modlil a držel půst. Já to ale nedodržoval. Otec nebyl rád, ale byl tolerantní a nezlobil se na mě. Irák není země fanatického islámu, tolerance je u nás tradiční. S výjimkou některých oblastí, které jsou militantní.

Monarchie byla v Iráku svržena za revoluce v roce 1958, pamatujete si ještě krále?

Když v padesátých letech vládl král Fajsal, Irák byl chudá země. Vědělo se, že je kolem nafta, ale teprve tehdy se začala těžit ve velkém, a tak příjmy stoupaly. Vláda vyhlašovala projekty, budovala přehrady, silnice... Irák byl v té době relativně stabilní. Přesto proti monarchii, která byla spjatá s Londýnem, čas od času probíhaly protestní akce. Protizápadní nálady byly v Iráku vždycky silné.

V době revoluce vám bylo 19 let, pak jste začal pracovat v novinách. Kdy jste se dostal poprvé do Česka?

V roce 1959 jsem se v Ruzyni zastavil na cestě z Číny. Tam jsem byl jako člen delegace iráckých novinářů na oslavy desátého výročí čínské revoluce. Tehdy jsem psal pro deník Al-Bilád neboli Země. Cestou jsme to vzali na pár hodin přes Prahu. Pak se otevřela pravidelná linka Praha-Bagdád, hned v prvním letu seděl vedoucí redakce arabského vysílání Československého rozhlasu, který sháněl někoho, kdo by v Praze pracoval. Vybrali si mě a zajistili mi stipendium.

Zvykl jste si tady?

Nejlepší roky jsem prožil tady. Přijel jsem, když mi bylo jedenadvacet, a zůstal tu do třiačtyřiceti, kdy jsem odjel do iráckého Kurdistánu. Pobyt tady mě hodně změnil. A myslím si, že k lepšímu. Můj vztah ke kultuře jsem vlastně rozvinul tady, taky jsem se tu oženil.

Vaše bývalá žena Pavla Jazairiová je známá zpravodajka Českého rozhlasu. Jak jste se seznámili?

Potkali jsme se na spartakiádě v roce 1965. Dělali jsme tam reportáže, chodili spolu kouřit a vykládali jsme si. V dubnu 1967 se narodil Nisan. Duben se totiž v arabštině vyslovuje nisan. O dva roky později, taky v dubnu, přišel Martin.

Myslel jste tehdy, že tu strávíte celý život?

To jsem nepředpokládal. Když jsem sem přijel, chtěl jsem se naučit novinařinu, vrátit se a zúčastnit obrození své země. Když jsem byl tady v Evropě, srovnával jsem život tady a tam, a tím víc se mi chtělo vrátit a pomoci Iráku, aby taky dosáhl takové životní a kulturní úrovně. Ale pak jsem musel zůstat, protože politická situace nebyla tak příhodná, abych se mohl vrátit s rodinou.

Nemohl jste je vzít s sebou?

Nebyl jsem si jistý, zda bych v Iráku našel práci a slušné bydlení. Evropanka a dvě evropské děti přece jen měly svůj standard. Jako komunista bych to měl proti ostatním ještě těžší. Raději jsem tu zůstal.

Pak jste se rozvedl. Bylo to kvůli kulturním rozdílům, nebo z jiných důvodů?

Nevím. Možná to byly kulturní rozdíly. My jsme se rozešli, protože jsme zjistili, že nemůžeme žít spolu. Udělali jsme to klidně a přátelsky. Vzpomínám si, že jsme šli spolu Spálenou ulicí k soudu a potkali jsme kamarádku Marisu. Bylo to před obchodem, kde prodávali takové legrační akvarijní rybky, smáli jsme se tomu. Ptala se, co tam děláme, tak jsme jí říkali, že se jdeme rozvést. Povídala: "Neblbněte, to tu takhle stojíte a smějete se?" Rozvod ale neznamenal konec našeho vztahu. Dělili jsme se o výchovu dětí, a když jsem byl v Kurdistánu, tak byla Pavla na mojí straně, lidsky i jako matka. Vychovala syny, aby byli pyšní na otce, který šel dělat to, co považoval za správné.

Za správné jste považoval bojovat jako partyzán v iráckém Kurdistánu?

Nejdříve jsem tam z Československa odjel v roce 1982. Celých šest let jsem pracoval v partyzánských jednotkách Komunistické strany Iráku. To byla jediná strana, která zahrnovala muslimy i křesťany, šíity i sunnity, Araby, Kurdy či Turkmeny, lidi z jihu i severu. Strana, která působí všude, byla a do dnešního dne je jen komunistická strana. Tak jsme bojovali na severu země v iráckém Kurdistánu spolu s kurdskými stranami a jejich pešmarga, to jsou oddíly partyzánů, nejen za národní práva Kurdů, ale také za demokracii pro celý Irák, za svržení diktatury. V roce 1988 jsme všichni museli irácký Kurdistán opustit, protože proti nám Saddámova armáda po skončení války s Íránem provedla útok chemickými zbraněmi.

A tak jste se vrátil do Prahy?

Vrátil. Pracoval jsem jako překladatel a později jako zpravodaj celoarabského listu Al-Hajád, který vychází v Londýně. Taky jsem byl korespondentem pro servisní televizní společnost WTN ze střední Evropy. Do Bosny a Hercegoviny jsem jednou s sebou vzal svého syna Martina, jemu bylo tehdy třiadvacet. A on se do téhle práce zamiloval. V roce 1991 bylo v Iráku povstání, které Saddám potlačil po celé zemi, kromě onoho kurdského severu. Takže Kurdistán zůstal součástí Iráku, ale mimo nadvládu Saddáma Husajna, a navíc jej chránilo mezinárodní společenství. Od roku 1993 jsem žil tam, v sídle komunistické strany. Na rozdíl od mého prvního pobytu, kdy jsme partyzánštili v neobydlených horských oblastech mimo dostřel irácké armády, jsme teď mohli mezi místní lidi. V horském městečku Šaklava poblíž Erbilu se konal pátý sjezd naší komunistické strany, kde jsem byl zvolen do ústředního výboru. Tak jsem tam celých dalších deset let zůstal až do pádu Husajna.

Jaký byl váš kontakt s ostatním Irákem?

Byl těsný, ale pochopitelně tajný. Měli jsme ovšem veškerý oficiální tisk. Všechno, co vyšlo v Bagdádu, bylo hned ten den v Kurdistánu, ačkoli opačným směrem nic jít nesmělo. Sledovali jsme veškeré dění, naše organizace po celé zemi pro nás tajně pracovaly. Koho saddámovci chytili, s tím byl amen. Po pádu Husajna jsem hned jel do Bagdádu, a tam jsme vydali vůbec první svobodný irácký list.

Za Saddámova režimu jste přišel o bratra, co se stalo?

To byl můj nejmladší bratr, novopečený inženýr. V roce 1981 ho zatkli a popravili. Domnívali se, že patřil ke straně dahwa, to je islámská šíitská strana. On byl nábožensky založený, ale my jsme věděli, že v té straně nebyl. Tehdy ale likvidovali lidi jen na základě domněnek.

Když jste se vrátil do Bagdádu, kde byli Husajnovi lidé?

Zmizeli. Saddám zmizel, armáda, policie, jejich stranické organizace, všechno zmizelo. Bylo tu najednou politické vakuum a mnoho obyčejných, dlouho ponižovaných lidí a sebranka, začali na všechno útočit a devastovat. Lidi byli tak plní nenávisti k režimu, že když už nechytili Saddáma, hodlali aspoň zbourat vše, co nějak souviselo s bývalým režimem. Když zjistili, že tím jen ublížili sami sobě, bylo už pozdě.

Co se stalo se Saddámovou stranou Baas?

Baasisti se rozdělili. Ne všichni, co byli v Baasu, byli skutečně přesvědčení baasisti. Tahle část se snaží vytvořit novou stranu, která by nebyla extrémní, s jiným názvem. Od nich se oddělilo diktátorské jádro Baasu, takzvaní saddámovci. To jsou ti, kteří dnes bojujou se zbraněmi pod rouškou boje proti okupantům. Ve skutečnosti usilují o obnovení saddámovské diktatury bez Saddáma, to je podstata jejich programu.

Vzniká teď v Iráku hodně nových politických stran?

Jako hub po dešti. Jsou to "takzvané" politické strany. Pět šest lidí se sejde, vydá prohlášení, tisknou si třeba týden noviny a zase zmizí. Takových stran mohou být desítky, většinou jsou to ale politické krámy. Teprve volby, které se budou konat v lednu 2005, něco ukážou. U nás zatím neexistují ani předvolební výzkumy preferencí.

Lze popsat poslední čtvrtstoletí v Iráku?

Byla to nepředstavitelně krutá doba a despotický režim ničil jakýkoli projev, který se od režimu lišil. Člověka zlikvidovali už jen pro nařčení, že by mohl mít jiné názory, a to se týkalo i lidí, kteří byli uvnitř Saddámovy strany.

Jak třeba tehdy fungovaly školy?

Učitelé už odmalička vychovávali děti k lásce k vůdci Husajnovi. Naučili je, aby udávaly svoje rodiče. Mnoho lidí saddámovci zatkli a popravili jen na základě informací dětí, třeba že jejich rodiče doma u televize nadávali na Husajna. Na vysokých školách mohli studovat především členové Saddámovy strany a třeba pedagogiku nebo umění studovali výhradně baasisti. Úroveň vysokých škol byla slabá, tedy kromě oborů, které byly důležité pro vojenský průmysl.

Jak se žije obyčejným lidem v Iráku dnes?

Hodně problematicky. Statisíce lidí nemají práci. Dříve pracovali za žebráckou mzdu, ale aspoň něco měli. Dneska nemají nic. Třeba úředníkům nebo učitelům se plat zvýšil, ale většina lidí ztratila i to málo, co za Husajna měla. To by se dalo změnit, kdybychom už s rekonstrukcí Iráku mohli začít. Bezpečnostní situace to ale nedovoluje. Saddámovci dnes ve jménu boje proti okupantům útočí nejen na Američany, ale i na Iráčany, na místní policii, na kohokoli. Do země přes nestřežené hranice přišly bandy Al-Káidy z Afghánistánu a všichni fundamentalisté nalezli v Iráku obrovský prostor.

K jaké zemi byste svou představu budoucího Iráku přirovnal?

Demokratický Irák by mohl vypadat jako většina evropských zemí, nebo třeba Indie.

Mluvíte o evropské demokracii, ale v našem povědomí to s komunistickou stranou nejde dost dobře dohromady. Vaše strana je podle vás pro pluralitní demokracii. Jak to vysvětlujete?

Komunistická strana Iráku nazírá objektivně celou zkušenost onoho socialistického experimentu a uvědomuje si, že jednou z hlavních příčin krachu bylo nerespektování práva lidí na svobodu, na demokracii. Socialismus je v jeho humanistickém jádru nemyslitelný bez demokracie, ať už sociální, ekonomické, ale i politické.

Proč jste si vybral zrovna komunistickou stranu?

Začátek byl náhodný. Můj bratranec byl v téhle straně a od něj jsem začal číst tajné letáky a bavil jsem se s ním o tom. Komunisti byli známí svým odbojem proti cizí nadvládě a bojem za nezávislost a svobodu. Vůdci strany byli popravováni a prohlašováni mučedníky lidu. Komunistická strana byla od začátku chápána jako síla, co usiluje o dobro země, o pokrok a lepší život.

Když jste pak ale přijel sem, musel jste vycítit, že si Češi o místní komunistické straně nemyslí jen to nejlepší.

Když jsem vstoupil do Komunistické strany Iráku, tak jsme bojovali proti Britům a Američanům za skutečnou nezávislost. Když jsem přijel sem, tak tu také probíhal zápas s Američany a celým Západem, i když tady to byla ideologická záležitost. Trvalo mi dlouho, než jsem začal vidět věci tak, jak jsou. Ani tak to nebylo jednoduché. Když přišla sovětská invaze v roce 1968, začal jsem sám před sebou hledat zdůvodnění a obhajoby. Později jsem ale zjistil, že jsou věci opravdu jinak, a navíc sílily tlaky, abych se zapojil do tajné služby. Tak jsem raději obrátil pozornost k Iráku, tehdy naše strana žádala, abychom se vrátili domů a účastnili se boje proti diktátorskému režimu. Taky musím říci, že jsem nemohl řešit rozpory mezi představami a realitou v Československu. V Iráku jsme pak vedli jiný boj.

(Přisedá si k nám syn Nisan). Jak často se se syny vídáte?

Párkrát do roka. Je to lepší než za dob mého partyzánštění v Kurdistánu, to jsem je šest let neviděl. Nisan: To jsme hlavně ani nevěděli, jestli vůbec žiješ.

NORA GRUNDOVÁ

obsah | Česká republika