Když mizí hřbitovy přistěhovlaců

Když mizí hřbitovy přistěhovlaců V kapse propustku do vojenského pásma, v ruce krabičku zápalek, na rtech krátkou modlitbu. Předevčírem zapálil deset svíček za sousedy z obce, která měla před válkou téměř čtyři stovky obyvatel. Ze hřbitova v zaniklé obci Barnov ve vojenském prostoru Libavá na Olomoucku však už dávno zmizely náhrobky a rozmístění jednotlivých hrobů ve vysoké trávě a v křovinách osmdesátiletý Edmund Jakel spíše odhaduje. "Pětačtyřicet let jsme nesměli příbuzným na hroby a teď už jen tuším, kde leží prarodiče, takže na Dušičky v Barnově vlastně zapaluji svíčky opravdu za všechny bývalé sousedy," trpně vypravuje Edmund Jakel.

Když zanikají hřbitovy, ve kterých jsou pohřbeni nebožtíci ob čtyři pět nebo více generací ve vztahu k žijícím příbuzným, nejde o nic nepřirozeného. Vesměs kolem každého farního kostela býval kdysi hřbitov, na jehož stopy už dnes náhodně narážejí jen stavební firmy, které kolem chrámu budují třeba novou izolaci. Když však zanikají hřbitovy s mrtvými, kteří mají ještě přímé příbuzné, musel být přirozený vývoj něčím náhle přerušen.

"A odsun Němců takovou násilnou přervou byl," uvažuje německý starousedlík z Budišova nad Budišovkou na Moravě Edmund Jakel. Ví,o čem mluví. Zná všechny německé hřbitovy v okolí a všude musel po desetiletí sledovat stejně neúprosnou stopu dějin. Zmar a chátrání. A když se někde po roce 1989 odsunutí rodáci přece jen pokusili obnovit alespoň některé náhrobky nejbližších příbuzných, často bylo jejich úsilí domorodci přijato jako nepřátelský akt.

V malé obci Svatoňovice nedaleko Budišova byl například jeden z nově opravených náhrobků neznámým vandalem znovu sražen. O hřbitovní zeď se rozbil na dvě půle jako němé varování nebožtíkům, že v pohraničí není dosud ani mrtvým Němcům dopřáno odpočívat v pokoji.

Na chorvatském hřbitově

Rodinu Kusmičů zaválo do Jeseníků násilí. V létě roku 1948 zorganizovali komunisté etnickou čistku na jihu Moravy a ze tří obcí odsunuli po více než čtyři století usídlenou chorvatskou menšinu, která tak dodnes v mnoha jesenických usedlostech paradoxně nahrazuje rovněž po staletí usídlené Němce. V Huzové nad Šternberkem lemuje hřbitov polorozpadlá kamenná zídka.

"Tam všude byli až do sklonku války pohřbíváni výhradně Němci," připomíná Josef Kusmič. Otvíráme těžkou bránu hřbitova v Huzové, v bývalém městysu Deutsch Hause. Část hřbitova byla přeměněna na chorvatské pohřebiště, část na české. A několik jmen prozrazuje i slovenský nebo rumunský původ. Hrob Marie Vašákové je ozdoben litinovým křížem s datem 1949, náhrobek Anny Křižaničové má letopočet 1950. "To jsou první mrtví Chorvaté po vysídlení na Huzovou," vysvětluje Marie Útli, sestra Josefa Kusmiče. Většina německých náhrobků je vytrhána z hrobů a opřena o hřbitovní zeď a jen rodině německého předválečného ředitele školy a rodině starosty obnovili místo posledního odpočinku jejich příbuzní.

"Vymíráme, na jih Moravy ke svým předkům už se nevrátíme," trpně komentuje postavení českých Chorvatů Josef Kusmič. O chorvatské hroby v obcích Frélichov, Dobré Pole a Nový Přerov na Mikulovsku se tamní noví pováleční dosídlenci pochopitelně nestarají. "A zdaleka ne všichni vyhnaní Chorvaté mají ještě sílu až z Jeseníků pečovat o rodinné hroby na jihu Moravy. Na mnoha hrobech tak ani letos nikdo svíčky nezapálí," odhaduje Josef Kusmič. Ani Chorvaté z Mikulovska, ani Němci z Jeseníků se více než po půlstoletí do svých rodných domů a symbolicky také ke hrobům svých předků, nemohou navrátit.

"Komunistickou zvůli bohužel nenapravil ani polistopadový režim, a to můj bratr Petr za návrat Chorvatů na jih Moravy marně bojoval až ve Štrasburku," odevzdaně vypráví Josef Kusmič. Bratr Petr zemřel letos na sklonku léta. Byla to další chorvatská smrt ve vyhnanství.

Tři příběhy opuštěných pohřebišť

Osudy německých hřbitovů v pohraničí se dají shrnout zhruba do tří příběhů. Asi k nejsmutnějším z nich patří ty, kdy byly hřbitovy v pohraničí podrobeny totální "očistě" od německých hrobů. Dříve či později se pro takové řešení rozhodl nejeden ambiciózní předseda místního národního výboru, který nechal německé náhrobky obvykle složit v komunálním kamenictví a ze hřbitova udělal louku, jež se dodnes jen zvolna zaplňuje hroby dosídlenců. Jiné jsou příběhy hřbitovů, ve kterých hrál hlavní roli pověstný zub času či občasné nájezdy vandalů. Z vůle státní moci však klid nebožtíků rušen nebyl.

Třetí typ příběhů se začal odvíjet až po roce 1989, kdy za pomoci německých rodáků byly v některých obcích původní hřbitovy pietně zrekonstruovány. "V Nové Olešce se odehrává ten druhý příběh. Německý hřbitov chátrá po desetiletí, ale nikdy ve vsi neproběhla jeho organizovaná devastace," shrnuje osudy hřbitova v Nové Olešce na Děčínsku tamní starosta Stanislav Zahradník. Nepamatuje si však, že by kdy viděl na Dušičky na hřbitově v Nové Olešce rozsvícenou byť jedinou svíčku.

"Obec zatím neoslovil ani jediný odsunutý Němec s žádostí o pomoc při obnově rodinného hrobu, nebo dokonce s finanční nabídkou na rekonstrukci celého hřbitova," vysvětluje starosta někdejší německé obce Neue Olisch. Na rekonstrukci hřbitova z obecních prostředků však ve vsi určitě nepomýšlejí. "Mám pocit, že je to přirozený vývoj. Němci museli vzhledem k historickému vývoji z našeho území odejít a jejich hřbitovy logicky chátrají," usuzuje starosta Zahradník.

Ruské intermezzo

Lesník Sotiris Joanidis z Jeseníků je jediný, kdo chodí na Dušičky zapálit svíčky i na malý lesní ruský hřbitov na severním úpatí jesenického vrcholu Orlík. "Ale nedělám to každý rok, někdy si na hřbitov vzpomenu úplně jiný den než na Dušičky a vezmu svíčky s sebou do lesa," přiznává Joanidis. Když lesní hřbitov ruských válečných zajatců z utajeného zajateckého tábora vysoko v horách začínal na sklonku devadesátých let pomalu splývat s okolními hlubokými jesenickými hvozdy, přemítal Joanidis, jak polozapomenutý kus místní historie zachránit.

"O lesní hřbitov neměli totiž nikdy velký zájem ani Rusové. Byl to hřbitov zajatců a podle Stalina se měl ruský voják raději zabít než se nechat zajmout," vzpomíná Joanidis, jak na slavnostní odhalení zrekonstruovaného hřbitova odmítla přijet sovětská delegace. To bylo v roce 1975 a hřbitov byl ještě opečováván místními komunisty. Od konce osmdesátých let však náhrobky postupně pohlcovala divoká jesenická příroda a teprve v roce 1999 si Joanidis vymohl pomoc na místní lesní správě a hřbitov dostal novou tvář, když náhrobky s rozpadajícími se pěticípými hvězdami nahradili přírodní valouny.

"Jo, letos tam určitě zajdu," slibuje trochu v rozpacích Sotirios Joanidis, když se pár dnů před Dušičkami zajímáme o zapomenutý hřbitov uprostřed hor. Navždy tam odpočívá čtyřiadvacet mladých zajatců, z nichž někteří možná mají v Rusku ještě žijící sourozence nebo děti.

Dva zpustlé krchovy na hranicích

Polsky Pielgrzymów, česky Pelhřimovy. Dvě obce, do poloviny osmnáctého století spojené v jedinou, než je slezské války rozdělily mezi Prusko a Rakousko. Nepatrný potůček dnes obě obce rozděluje na část ležící v České republice a na část polskou. Obě mají své hřbitovy, obě pohřebiště jsou žalostně zpustlá a od války se na nich nepohřbívá. Hřbitov na české straně je jen o něco méně zarostlý nešlechtěným lesem, ale zato tu na Dušičky nikdy nevzplane jediná svíčka od příbuzných.

To na polské straně se přece jen každým rokem někdo úzkou cestičkou na hřbitov vydává. Mamince tu na hrobě rozsvěcuje svíčku jediná pamětnice předválečných časů z obou částí obce Helena Serwetnická. Jako jediná nemusela do odsunu. Ostatní asi z osmdesáti obyvatel polských Pielgrzymów zamíří na Dušičky do blízkého Dobieszówa, kam už vypravují na poslední cestu své blízké dlouhá desetiletí.

"Tady? Kdo by chtěl být pohřben na zarostlém hřbitově a mezi ruinami kostela. Vždyť je jim to navíc jedno, nemají ke zdejšímu kraji žádný osobitý vztah," komentuje Serwetnická počínání svých své sousedů, kteří vesměs přišli po válce do Pielgrzymów z východního Polska, z oblastí kolem dnešního ukrajinského Lvova. Na péči o hroby svých dávných sousedů však už Serwetnická nemá sil. Tu prorůstá hrob letitá zplanělá třešeň, tu kámen klesl k zemi pod tíhou mohutné břízy.

Dušičky ve vojenském prostoru

Ortel nad obcemi byl vynesen 18. ledna 1949. Pětadvacet vsí z dnešních okresů Nový Jičín, Opava a Olomouc pohltil Vojenský výcvikový prostor Libavá. Keprtovice, Eliščiná, Kyjanice, Haňovice... citujeme namátkou ze seznamu zaniklých vsí. A také Barnov, německy Bernhau. Mezi nepatrnými zbytky barnovského hřbitova však předevčírem Edmund Jakel necítil jen zmar.

"Skauti se při jedné z výprav do pásma pokusili nad některými hroby vztyčit březové kříže, díky alespoň za takové gesto. I když já tu změť toho, co zbylo ze hřbitova, stejně beru jen jako hromadné pohřebiště," uvažuje Jakel. Na Libavé se proháněly nejprve československé a od roku 1968 ruské tanky a ani po odchodu okupační sovětské armády v roce 1991 střelba v pásmu neutichla. Jednou dvakrát ročně však vojáci alespoň umožňují rodákům podívat se do míst dětství. To dříve byla cesta do Barnova nemyslitelná, a když se poprvé po roce 1989 Jakel podíval domů, nenašel už po rodné vesnici v prudkých svazích nad údolím dravé řeky Odry žádnou stopu. Jen nízké ruiny kostela.

"Několik rodáků z Barnova přijíždí sice jednou za rok se zájezdem, ale většinou na jaře. Na Dušičky bývám na hřbitově sám," vysvětluje Jakel. Vojnovice, Zigartice, Varhošť, Smilov... pokračuje seznam zaniklých obcí z Libavé. Nebo chcete-li: Kriegsdorf, Siegertsau, Haslicht, Schmeil... Tam všude jsou opuštěné ruiny hřbitovů, na nichž letos na Dušičky stěží zazáří plameny svíček. Na rozdíl od Barnova ty obce už nemají žádného svého rodáka, kterého po válce minul odsun, a jenž by svíčky za mrtvé sousedy zapálil.

IVAN MOTÝL

obsah | Česká republika