Zrkadlenie mladých dám

VÝLET DO BRATISLAVY

"Jaj, kopretina, verila by si, že pred tridsiatimi rokmi boli na druhej strane Dunaja iba samé domčeky?"

Stočila k němu rozostřený pohled, kterým dosud dlouze a němě otlapkávala stěží uvěřitelný urbanistický útvar s poetickým jménem Petržalka. Toužila zachytit umakartovou ozvěnu zrychleného dechu všech, co se právě vysvlékali z podzimních svršků, z lásky, nudy nebo jen v zoufale mrouskavých představách.

"Ulítávám si na industriální architektuře," řekla po větru. "Nejspíš se to dá rozklíčovat dost snadno, jako ta moje záliba v komínech myslim, ta fascinace větrnejma elektrárnama." Rozmáchla se rukou po obzoru a dalším pohybem odlepila pramen vlasů z koutku rtů a složila ho za ucho. "Krásné město."

"Tie sú už na rakúskej strane. Postavili ich toľko, lebo tak protestujú proti našej jadrovej elektrárni. V posledných rokoch z Blavy zmizli stovky vtákov, veterné lopatky ich rozštvrtili." Usmála se, vypadalo to, že ze slušnosti. "Teším sa, že sa ti páčia aj naše komíny, niekedy vypúšťajú pestrofarebné obláčiky. Mnohí ľudia z ich okolia už sa z toho zadusili od blaha." Spolkla vzpomínku na hřbitovního anděla, pod jehož tušenýma očima umlkají i švitořivé kulhající abonentky, když musí kolem s konví ke kohoutku. "To teda nastal čas myslet na sebe," oznámila domorodému průvodci a zapálila si gauloisku.

Po krátké obhlídce hradního nádvoří, inspirativně snoubícího četné styly s mohutnými akordy normalizace a tísnivého jak vězeňský dvorek, vstoupili do přilehlého parčíku. Bíle a v tuto roční dobu i celkem spoře oděná nymfa tu tančila v závějích zlatého listí pro mladistvého Huga Bosse. Milostnou gymnastikou a povlávajícími kudrnami zmámený sameček vztahoval k unikající a přece se přibližující krasavici střídavě obě ruce - v jedné držel taktovku ve tvaru mobilu, ve druhé digitál, který v ucházejícím rozlišení zachytí třebas odraz labutě na jezeře. Mihotavý výjev náhle podťal zcela neimpresionistický zvuk. Překvapený Hugo ztratil vládu nad médii i nad prostorem, zavrávoral a klouzavě se rozplácl na zahnědlých zbytcích trávníku. Maďarsky zasakroval cosi, co si škodolibá cizinka hbitě přeložila do Kurva, za ty džíny sem dal včera kilo v eurech, a víla se rozesmála jak věžní zvonkohra. Grófův telefon naposledy zaječel, pak, konečně ochočen, ztichnul.

Paměť jí nabídla poučku, že civět je sice lidské, ale v podobných situacích nevhodné. "Škoda, že jsme v tý hospodě Lúčnica nepotkali žádnou tanečnici. Chce se mi čůrat, je tu kde?" Kývl a zamířil o trochu výš, k terase obtékající roh restaurace. Varené víno 60 SK, sděloval nápis křídou u vchodu. Předala mu batoh a pár schodů vyběhla se špičkami od sebe. V intimitě potvrzené piktogramovou uvaděčkou se odevzdala úlevné slasti. Ááááách. Po procitnutí z extatické vteřiny se zájmem prozkoumala zahraniční kachlíčkový komiks, utřela se a s rozepnutými kalhotami vyšla dveřmi, aby po tisícíprvé dlouze a nespokojeně ukázala břicho (tentokrát kvazibaroknímu) zrcadlu. Poté se nahnula nad umyvadlo, ze zvyku sáhla nahoru nalevo, otočila kohoutkem a přála si, aby bodavá svěžest za krkem nikdy neskončila.

Osamocen a s režným popruhem přes rameno si připadal nemístně turisticky a trošku militantně. Přemýšlel, jestli jí improvizovaná meadovská přednáška o symbolice psů v soudobé poezii a pár poznámek k závěrům terénních výzkumů prováděných v okolí Trnavy jeho studenty nezněly příliš lacině. Dumal, zda by nebylo lepší pokračovat v rozhovoru o katolických démonech sužujících slovenskou politickou scénu. O krátké historii Židů v bratislavském podhradí. O demonstracích vysokoškolských učitelů; za kašpara byl tehdy aspoň explicite, s rolničkami za kloboukem a s cedulí na krku. A proč ne taky o nechtěném dědictví v podobě jabloňového sadu, kam musí každý podzim vláčet známé, aby mu pomohli těch pár metráků očesat. O Lessingovi. A o literatuře. Nejlíp na navinulé lavičce poblíž prezidentského zámku, již spolu se sousoším hranatých žen skotačících s kamenným míčem shledala tak půvabnou. U skupinky nahých sportovkyň stáli dlouho, pod pevnými a malými prsy - ona je odhadovala ani ne na jedničky - měla každá mísu pečlivě vytvarovaných lívanců s malinou uprostřed a ještě níž nehorázně široké boky, ze kterých trčela stehna diskařů olympioniků.

"Tyvago! Ta Hugova holka lítá nejen po parku! Myla jsem si obličej, když přišla na záchod, vysypala kabelku do umyvadla a pak si úplně, ale úplně nevzrušeně švihla dvě lajny. Přede mnou. Tak to je fakt hustý. Ve dvě vodpoledne. To sem neviděla ani na večírcích, kde měly bejt vyhlášený smažky." "Kto je Hugo? Si v poriadku, kopretina?" "No, já jo," řekla zaraženě. "Vlastně," vlastně vůbec nejsem v pořádku, všude osamocená a navíc nucená sdílet ten pocit zas jen sama se sebou. Ale co bych komu vyprávěla. "Vlastně jsem tě chtěla poprosit, jestli bychom se nemohli jít mrknout na tu výstavu, kde má bejt nekonečná knihovna. Ráda bych si zahrála na Alenku, než odjedu."

Narazil na velmi zajimavou knihu La vita di Davido Beckham. Nechceš? "Kolega mi píše z konference ve Florencii. Narazil prej na zajímavou knihu. Ukázkovej příklad synchronicity, co?" Vymazala zprávu a konečně se rozhlédla. Stáli uprostřed úzkého, asi pět metrů dlouhého chodníku. Hra odrazů a lomů způsobila, že se všude kolem nich a ještě dál za obzory všech světových stran táhly řady knih. Kromě za srdce nebylo kde se chytit. "Dajte pozor, slečna. Stáva sa nám, že návštevníci trpia závraťami." Ozvěna hlasu biletářky dosáhla až do záhrobí.

ROPA INTERIOR