| ZRKADLENIE-ZRCADLENÍ | ||
| ZIMA 2006 | ||
EsejHALUŠKY - TATRY - JÁNOŠÍK?Na základě nedávných výzkumů, které zjišťovaly u dětí školného věku schopnost porozumět slovenštině, se znovu nastoluje otázka, zda vůbec má smysl, aby se žáci v ČR v rámci své školní výuky seznamovali se slovenštinou. Poznatky o slovenském jazyce již nejsou součástí osnov pro výuku českého jazyka na 2. stupni ZŠ i na SŠ. Je třeba chápat změněnou situaci v oblasti jazykové politiky. Od 1. ledna 1993 existují dva samostatné státy Česká republika a Slovenská republika, které vznikly transformací České a Slovenské federativní republiky. Ve společném státě, jehož existence trvala necelé třičtvrtěstoletí, fungovaly dva úřední jazyky. Tato situace se po rozdělení federálního státu změnila. V Ústavě České republiky není vůbec uveden termín úřední jazyk a Ústava ani neurčuje, jaký jazyk se má užívat v komunikaci na úřadech. Je to poněkud překvapivý fakt a rozhodně svědčí o ledabylé práci naší legislativy od roku 1989- Přesto občané České republiky mají jaksi samo sebou za to, že úředním jazykem v jejich státě je pochopitelně čeština. Přímým důsledkem rozpadu federálního státu je skutečnost, že slovenština prakticky mizí z veřejného života v České republice. Přesto se nedá tvrdit, že by vymizela úplně. Zánik dvojjazyčnosti se týká bývalých sfér masmediální komunikace i celkové možnosti kontaktů s jazykem toho druhého, tedy v ČR kontaktů se slovenštinou a v SR kontaktů s češtinou. Zatím se zdá, že zřejmě více kontaktů chybí na české straně. Opatřit si nějaký slovenský deník je ve většině krajských měst v ČR poměrně velkým problémem. Výjimkou je snad pouze hlavní město Praha. Rovněž možnost sledování slovenských televizních kanálů je omezená skutečností, že slovenské kanály jsou v rozšířené nabídce kabelové televize (a tedy jsou i dražší). Základní nabídka programů totiž slovenské kanály neobsahuje. Český čtenář (divák, posluchač) se tak musí spokojit s více méně nahodilými kontakty se slovenštinou, většinou formou poslechu slovenských písní pop music či prostřednictvím rozhovoru s nějakou osobností slovenské politiky, kultury a sportu v masmédiích, samozřejmě, pokud sám neudržuje stálé kontakty se slovenskými přáteli či kolegy. Současnou situaci vztahu češtiny a slovenštiny na území ČR lze charakterizovat - podle mého názoru - jako období "vzájemného nepřibližování". M. Nábělková (1999, s. 75-93) tu hovoří o období "rozchodu", resp. "vzdalování". Tyto "termíny" spíše odrážejí vztah obou jazyků na území ČR u střední a starší generace. Pro nejmladší generaci je - podle mého názoru - vhodnějším výrazem právě "nepřibližování se". Nejmladší generace přichází do kontaktů se slovenštinou práce způsoby, které jsme výše uvedli. České děti mají prakticky omezenou možnost slyšet vysílání slovenské televize. Vyrůstají tak v prostředí s podstatně omezenějším kontaktem se slovenštinou a lze předpokládat, že se u nich bude formovat pasivní bilingvismus slovenštiny jen obtížně. Skutečnost, že se pasivní bilingvismus slovenštiny u českých dětí na základních školách formuje v daleko menší míře než dříve, potvrzují i dosud získané výsledky výzkumů, které prováděli např. K. Musilová a K. Kopecký (srov. např. Musilová 2000, 2001, 2003, 2004; Kopecký 2002, 2003, 2004, 2005). Jak vyplynulo z výsledků, které svými výzkumy K. Musilová a K. Kopecký získali, učitelé českého jazyka na ZŠ se shodují v tom, že česká mládež ztrácí schopnost porozumět slovenskému jazyku. Jak jsem již výše zmínil, poznatky o slovenštině už nejsou součástí osnov pro výuku českého jazyka na 2. stupni ZŠ i na SŠ. V období existence federálního státu bylo pravidlem, že studenti oboru český jazyk a literatura na pedagogických a filozofických fakultách v české části bývalé federace museli (ovšem nikoli v tom negativním smyslu) projít semestrálními kurzy slovenského jazyka a literatury, neboť poznatky o slovenštině (a také určité pasáže z dějin slovenské literatury) byly součástí osnov. V současné době již budoucí učitelé češtiny těmito kurzy o slovenštině a slovenské literatuře neprocházejí. Koncepce osnov tudíž reaguje na nově vzniklou situaci. Na základních a středních školách postupem času nebude učitel, který by byl kompetentní sdělovat žákům či studentům cokoli o slovenštině (a slovenské literatuře), natož aby je např. základům slovenštiny učil. Nabízí se ovšem základní otázka: Je vůbec potřebné, aby se žáci a studenti během své školní docházky setkali s poznatky o slovenštině? A pokud ne ve škole, tak kde a jakou formou? Na první otázku jsem už vlastně zčásti odpověděl. Přestože se domnívám, že by se takovéto jazykové (a šířeji kulturní) "výbavy" naší nejmladší generaci mělo dostat, je třeba současnou situaci vidět reálně a vzhledem k výše uvedenému asi příliš nepočítat s tím, že by se této role ujala škola. Samozřejmě, mohou existovat a také existují učitelé, kteří jsou ochotni své svěřence o slovenštině alespoň informovat. Tito učitelé zaslouží poklonu. Nicméně naši žáci a studenti by neměli být vydáni napospas šťastným náhodám (tj. tomu, zda náhodou takového osvíceného učitele měli možnost během své školní docházky poznat). V této souvislosti bych uvedl činnost, kterou v tomto směru u nás vyvíjí mj. dr. Kamil Kopecký a dr. Květa Musilová z Katedry českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Ti připravili řadu materiálů (včetně jejich multimediálních forem) pro práci v hodinách, v níž by se žáci měli seznámit se Slovenskem, slovenštinou a slovenskými reáliemi. Mám teď na mysli hodiny, které jsou součástí tzv. projektového vyučování. Důležitá je pochopitelně i forma, jakou budou příslušné poznatky žákům a studentům podány. V současné době se v českém školství začíná prosazovat metoda tzv. projektového vyučování. Spočívá v tom, že žáci se určitému tématu učí v širších (multidisciplinárních) souvislostech. Vztaženo k našemu tématu, součástí takového projektového vyučování o slovenštině by byly nejen poznatky o jazyce či literatuře, ale také partie ze zeměpisu, kultury, sportu Slovenské republiky atp. Tato metoda je nepochybně pokrokem v metodice vyučování, neboť umožní žákům, aby si jednotlivé poznatky osvojovali nikoli odtrženě, ale v souvislostech. Jen mám obavu, zda tato metoda nepodlehne tomu, co se dnes označuje jako "klipovité vidění světa". Žáci se chvíli budou věnovat jednomu dílčímu tématu, chvíli jinému dílčímu tématu (a to zřejmě bez souvislostí v daném konkrétním oboru) s cílem, aby se u žáků vytvořily určité mezioborové souvislosti. Logickým důsledkem takového přístupu k nějakému tématu může být posilování multioborových souvislostí na úkor souvislostí v daném konkrétním oboru. Žáci se tak dozvědí rozličné informace o Slovensku, budou to však informace kusé, velmi zjednodušené a povrchní. Budou sice vědět, že se na Slovensku rozkládají např. Tatry, národním jídlem jsou halušky a že např. ze Slovenska pocházejí někteří zpěváci a některé skupiny pop music. Nedozvědí se už asi, proč se oba jazyky v takové míře shodují a proč se odlišují, že jsou v obou jazycích stejné jazykové formy, ale např. s odlišnými významy atd. Někdo by jistě mohl vznést otázku, zda se žáci slovenštině potřebují vůbec učit. Výše zmíněné výzkumy v této oblasti ukazují, že pro žáky narozené po roce 1989 začíná být slovenština cizím jazykem. Cizímu jazyku je ovšem třeba se učit. Učení se cizímu jazyku (byť jen pro potřeby pasivního/receptivního bilingvismu) však těžko může probíhat na základě nahodilého poslechu písní pop music nebo prostřednictvím nahodilých kontaktů prostřednictvím esemesek nebo e-mailů se svými slovenskými vrstevníky. Je podle mého názoru potřeba, aby se žákům v nějaké vhodné míře a v nějakou vhodnou formou dostalo základního poučení o slovenštině, a to pokud možno ne v rámci nějakého zeměpisně-kulturně-sportovního mixu ve školní vyučovací hodině. Takový přístup je možný, pokud bychom chtěli žákům předávat poznatky dejme tomu o Švýcarsku či Itálii. Zde nepůsobí nijak zvláštně, že si žáci např. při představě Švýcarska vybaví přesné švýcarské hodinky, čokoládu, Alpy. U země, se kterou nás pojí mnohasetleté četné společenské a kulturní kontakty a hlavně téměř pětasedmdesátileté soužití ve společném státě, mi podobné zploštění veškerého povědomí o ní na halušky, Tatry, Jánošíka a pár písniček pop music připadá tak trochu nevhodné. Prozrazuje totiž mnohé o našem vztahu ke Slovákům. Jak by se nám asi líbilo, kdyby dnešní mladá slovenská generace (a mezi ní bude i příští slovenská elita) získala podobné - poněkud primitivní - asociace o České republice (např. knedlo-vepřo-zelo, plzeňské pivo, Švejk a k tomu ještě třeba hokejista Jágr)? Troufám si tvrdit, že taková představa by se asi málokomu v České republice zamlouvala. Ale vrátím se k původní otázce: Pokud ne ve škole, tak kde a jakou formou by se žáci měli s uvedenými poznatky setkat? Domnívám se, že by v této oblasti měla daleko větší roli sehrát média (zvláště veřejnoprávní Česká televize) a vůbec stát. Česká televize zůstává ve srovnání s českým rozhlasem své roli hodně dlužna. Zatímco Český rozhlas 1 vysílá pravidelně relaci o Slovácích a pro Slováky (ale také pro Čechy!) Stretnutie, v níž mají posluchači možnost slyšet pravidelně mluvenou slovenštinu, Česká televize nevysílá nic podobného. Lze jistě namítnout, že se v televizním vysílání ČT 1 nebo ČT 2 snad každodenně setkáváme se slovenštinou. Ovšem nahodilé rozhovory s osobnostmi politiky, kultury, sportu ze Slovenské republiky, příp. se slovensky mluvícími občany, žijícími v České republice, nelze považovat za systematické prohlubování povědomí o slovenštině a Slovensku u naší mladé generace. Vzpomínám si, jak jsme jako žáci základní školy pravidelně ve školní klubovně sledovali pořad, který se jmenoval Televizní vysílání pro školy. Dnes tento někdejší pořad nahrazují jednotlivé vzdělávací relace. Domnívám se, že neexistuje důvod proč nenatočit vzdělávací cyklus (seriál), který by se mohl jmenovat Slovenština známá neznámá (nebo podobně) a který by byl orientován na diváky z řad žáků základních škol. Takový pořad, vysílaný na celoplošné stanici, by pochopitelně měl větší vliv na diváky než podobná relace v Českém rozhlase, což souvisí s rozdílnou popularitou obou médií u veřejnosti na začátku 21. století. Otázka, jak velké procento diváků by se na takový pořad dívalo určité, není vůbec relevantní. Důležité je, že by naše nejmladší generace měla možnost získat základní poznatky o slovenštině. Nakonec primárním cílem činnosti veřejnoprávní televize není vysílat pořady s bůhvíjak vysokou sledovaností. Veřejnoprávní televize má jiný smysl. Rozhodně bych se za existenci takového pořadu přimlouval. Nechceme snad vychovávat budoucí generace, kterým bude v této oblasti chybět dostatečná kulturní kompetence. Důsledkem takové kulturně nekompetentní výchovy státu by mohla být následná folklorizace slovenštiny a všeho, co se týká Slovenska, čímž bychom se ve své kulturní kompetenci vraceli do poloviny 19. století. Na otázku, zda tedy Halušky - Tatry - Jánošík a pár písniček pop music ano?, odpovídám, že zaplaťpánbu alespoň za to. Je toho ovšem asi poněkud málo, co bychom tak předali naší mladé generaci.PATRIK MITTER Zpět na obsah |