Zrkadlové pohľady historikov

DVANÁCT GLOS O HISTORIOGRAFII NOVÉ DOBY

2) Znamená to nacházet aktivní vztah k historické publicistice. Dnešní historizující bývá právě výrobcem i nositelem povrchností a jednostranností. Vytváří je pod tlakem potřeb "senzací" a pseudoobjevů, orientuje ji i politika a ideologie. V novinových a časopiseckých recenzích přistupují ještě generační rozdíly, v nichž je znát i tradiční sebevědomí "mládí" (zřejmě každé pokolení jím prochází), které sice ještě nemůže mít za sebou dílo, ale už ví, jak by práce jiných měly vypadat. Tato část publicistiky zase může rozčilovat, také ona má však funkci apelu a nutí hlouběji posuzovat vlastní práci. Případná polemika s ní by měla respektovat i žánr, který může zajišťovat rozsáhlejší rezonanci. Mnozí historikové se však k "pouhé publicistice" nesníží, většinou si s ní ale nevědí rady. V novodobých dějinách se však bez ní nelze obejít, je tedy na historicích, aby ji dodávali žádoucí úroveň.

3) Po listopadu 1989 se stal populárním požadavek na zřejmě totální reinterpretaci dějin ("říkejte nám pravdu"). Přirozená, oprávněná a užitečná žádost po účelovém odideologizování dějin tíhla také zase k "jedině pravdě". Nemalá část literatury z novodobých dějin je sice založena právě na reinterpretaci, většinou ale rozmyslné a opřené o nově zvládanou heuristiku. Rozlišuje ve vztahu mezi "jinak" a "naopak". S oním důkladným "naopak" se samozřejmě ve výkladech setkáváme - i starších dějin - a bylo a bývá také žádáno, očekáváno a s povděkem přijímáno. Vysluhuje si i uznání a oceňování. Mívá dvojí inspiraci: odbornou, která přesvědčí výsledkem, a vnější, jež vyhovuje "poptávce" či představuje prostředek ke snažšímu autorskému prosazení. Bývá v ní znát zvláštní dobový tlak. Tak místo třídních problémů se do výrazného popřední dějin prvního československého státu posouvají problémy národnostní, představované ještě v "izolovaných" pojetích značně odhlížejících od státního celku a jeho podoby a struktury. Není snadné zvykat veřejnost na to, že interpretace dějin je stálý tvůrčí proces doprovázený i spory, diskusemi, výsledky obohacujícími i opačnými. Zdá se dokonce, že si to obtížněji osvojuje i sama historiografie. Srozumění s tím by se mělo více projevovat v bohatosti recenzí a četnosti a atmosféře názorových výměn. Není jich dost.

4) Historizující publicistika - ale nejen ona, vůbec veřejnost - vyzývá historiografii, aby byla "pracovitější", tedy i "rychlejší" a "zajímavější". Je dost děl z devadesátých let, která to naplňují a nacházejí zasloužený ohlas (a nevymizí s rokem vydání). Ač mohu být podezříván ze stranění povrchnosti a "senzačnosti", myslím si, že ona nepřímá výzva má racionální oprávnění. Zpřísňuje tematickou volbu (má dbát mj. na vztah mezi historikem a společností) a zvyšuje nároky na sdílnost (zajímavost) historického textu. Historie je přece disciplinou vědeckou i literární, je vědou i kulturou.

5) Vidět samu sebe, a kriticky, je zdravý požadavek vůči historiografii a zvláště vůči její nedávné minulosti. U novodobých dějin je na první pohled zřejmější než u údobí starších, než byly ideologicky vydatněji stíˇovány. Do sebereflexe se však žádné české humanitní vědě příliš nechce (zásluhou "mladých" je v tom historie dokonce dále než discipliny jiné): snad či především proto, že žádosti o ni myslely asi především na určité osoby. Nedají se od discipliny oddělit, ale byly pociťovány přece jen až příliš personálně. Čas některé hroty ztupil, "usnadňuje" tedy sebezkoumání, jejíž potřeba nevymizela. Může teď dostávat konkrétnější a užitečnější podobu analýz vývoje dějepisectví v tématických i chronologických okruzích, uplatňovat se v rozborech doprovázejících monografie, naplňovat semináře diskusně rozebírající určité úseky historiografie a přitom dbát například i na vnější okolnosti a souvislosti historiografické tvorby. Už se to děje, také ve vysokoškolských přednáškách a v rámci některých tématických seminářů, ale málo se o tom ví. Pro vážnou sebereflexi historiografie je také třeba, aby historikové četli - a nejen texty ze své specializace, a nevycházeli jen z vyslechnutých či předem vytvořených stanovisek. V celé české je ostatně problém "četby" aktuální, živý a naléhavý. Systém řízení vědy nutí hodně psát, a tak se jako by více tvoří než čte.

6) Jisté popularity nabylo přesvědčení, že česká historiografie - zvláště dob novějších - strádá na nedostatečné používání nových metod. Až samospasitelnou odbornou funkci dostává v tomto pojetí metoda. Ta je ale především závislá na tématu, jemu "slouží", téma rozhoduje o metodickém přístupu a postupu. Metodických inspirací a poučení není nikdy nazbyt, je nutné a užitečné je soustavně sledovat, zvláště v konkrétním uplatňování. Ukazují se tak přednosti a meze: dějiny nové doby jsou bohatě "událostní" a mimo jiné nedovolují přímo "pokračovat" v určité tématice středověké nebo raně novověké, byť populární a žádoucí, a přímočaře na ni navazovat. Rozsah a kvalita pramenů pro ně neobyčejně narůstá: máme dokonce co dělat s "nadprodukcí", která jen ještě zvýrazňuje závažnost vztahu téma-metoda. Ověřování nosnosti způsobu zpracování je proto požadavkem oprávněným a prospěšným, zatím se s ním však v české historiografii nové doby příliš nepočítá. Možná proto, že se o metodách ví méně, než je třeba: v tom je kritika "přehlížení" oprávněná.

7) Do centra zájmu české historiografie, alespoň "slovně", frekvencí pojmu, tematickým vymezováním, se dostala novodobá česká společnost, její geneze, vývoj, osudy. Více se však pracuje právě s pojmem, než s opravdovou znalostí látky. Neznáme tuto společnost dostatečně "zevnitř", hlavně to, co ji drželo "pohromadě". Také individuální historie má v tom své místo, osobní a rodová: stojí za pozornost i jako součást výzkumu sociální skladby, nezřídka i jako ilustrace, vhodná charakteristika, sonda, jako "mikrohistorie" schopná vyjádřit obecnější společenský pohyb.

8) Nedomýšlený prý vztah mezi národními a světovými dějinami v české historiografii nové doby je trvalým námětem kritických publicistických výtek. Mají různorodý obsah: obviňování z české sebestřednosti, z retušování českých malostí, z nadbytečné a zároveň téměř zbytečné pozornosti národním dějinám, z jejich nepoměřování "hlavním" vývojem. Většina takových soudů nevychází ani z konkrétního stavu literatury, ani z vážného přemýšlení o vztahu mezi národním (státním) a obecném. Tvrdím, že čeští historikové nové doby pozorně přihlížejí k širším souvislostem vývoje české národní společnosti, hledají spoje, vazby a tendence, které jej mohly ovlivňovat, ale vědí i o dobových skutečnostech rozlehlejších a "vzdálenějších". Nebývá to samozřejmou vlastností interpretací zahraničních. Pro výklad a hodnocení národního vývoje i jeho osobnostních aktérů jsou důležité komparace. Vyžadují ovšem porovnávat srovnatelné. V představách a názorech kolujících veřejností a publicisty různě utvrzovaných jsou srovnávání populární, ale nezřídka ahistorická a nekompetentní. O to větší pozornost jim má historiografie věnovat a nerezignovat, není-li vždy slyšena a respektována.

9) O historickou literaturu je čtenářský zájem, zvláště s tématikou novodobých dějin. Má to více příčin, které by stály za rozbor - i proto, aby si je dějepisectví dostatečně uvědomovalo, reagovalo na ně a také se z nich inspirovalo a motivovalo. Některé jsou výrazně dobové - v literatuře o historii se hledají odpovědi na určité dnešní problémy času "chaosu", u nichž se pociťuje dějinná souvislost, někdy přímo historický původ. Obecně se sice čte méně, ale přece jen nikoliv ještě málo. Historiografie ovšem vstupuje do soutěže o čtenáře, a měla by si toho být vědoma a nepodceňovat tuto situaci. Nesmí se snobsky tvářit, že jí na čtenářích nezáleží, takový postoj spíše svědčí o neschopnosti oslovit, zaujmout, zapůsobit. Soutěží s různorodou literaturou o dějinách, v lepším případě třeba s pamětmi, které bývají nekriticky považovány za autentický výklad, nebo s propracovanou literaturou faktu, k níž může mít historiografie ostatně blízko, také však s rychle sepisovanou literaturou "odhalující tajemství" a vymýšlející senzace. V této produkci se o čtenáře starají také bulvární média a komerční televize, které působí na úroveň "spotřební" literatury o historii. Zdá se, jako by tu historiografie měla jen sisyfovský úděl. Souboj není ale tak marný, jak se snad může jevit. Stále ještě a také i znovu se ve čtenářské obci rozeznává i kvalita a je respektována. Je ovšem třeba - už jsem to ostatně připomněl, aby se historické dílo chápalo i jako literatura a tomu odpovídaly zpracování, styl, znění a vyznění. Neznamená to podbízivost, ale žádá to prokomponování, promyšlenost a široké kulturní zázemí.

10) Výrazné místo si v české historiografii nové doby získávají regionální pracoviště různého druhu, vysokoškolská, akademická, archivní, muzejní. Autorská paleta zahrnuje i další badatele, které do ní přivádí třeba školní profese, nebo osobní vztah k tématice. Produkce se mj. soustřeďuje do regionálních sborníků a časopisů, dostává podobu regionálních monografií. Objevují se také syntetizující historie zemí, krajů, oblastí, míst. Z regionálních pracovišť vycházejí inspirativní metodické přístupy, badatelsky rozevírají celospolečenskou tématiku, nově promýšlejí a komponují historické vztahy mezi politickým a národním "centrem" a oblastmi. Některá regionální pracoviště působí téměř jako "štika" v současné české historiografii.

11) Neinformovanost připravuje české dějepisectví o pozoruhodný a osobitý díl jeho tvorby. Představují jej diplomové a disertační práce. Bývá v nich uložena nová a objevná faktografie, některé se vyznačují zajímavými osobitými přístupy k látce a jejím zcela původním zpracováním. Pokud se nedočkají otištění, neví se o nich a zapadnou. Kvalitativní přínos neplatí samozřejmě o všech těchto pracích, mnohé jsou jen školské, plní pouze požadavky stanovené pro ukončení studia, chybí jim talent a propracování. I o těch je ale dobré vědět, i v nich se mohou najít závažné údaje a zjištění. Nutností se ukazuje zveřejňovat přehledy diplomových a disertačních prací. Univerzitní pracoviště by si to mělo uložit jako povinnost.

12) Ač se to může zdát překvapující, tvořivých českých historiků je "málo", a to i pro novodobou tématiku. Proto je třeba uvážlivě volit badatelskou problematiku, způsoby jejího zpracování, čas pro ně potřebný. Zkvalitnění a "zrychlení" je tu na místě, soudím aspoň podle výsledků (na některé čekáme, nadbytečně, léta). Rozptylování do okrajových, málo sdělných, ilustrativních a spíše jen autora vábících témat se jeví téměř luxusem. Dají se nacházet - a většinou se i tak děje - historické látky vyhovující odborné potřebě a společenské rezonanci a zároveň zajímavé pro historika. "Soutěžíme", jak jsem uvedl, s publicistikou a různou literaturou o historii, ať se nám to třeba sebevíce nelíbí, a v tomto "klání" musí být historiografie znělá, kvalitní a také "rychlá".

ROBERT KVAČEK