ZRKADLENIE-ZRCADLENÍ
 

Zo ženského aspektu

VLČÍ TMA

" Těžko se mi dýchá. Přikryj mě prosím, ale jen do pasu. A když budeš odcházet, zhasni už taky v koupelně, zlato," řekla a zatvářila se unaveně, aby věděl, že už má vypadnout. Stejně už vyčerpali všechna témata, zjevně nemají o čem mluvit a jí se chce konečně spát. Dnes se tady zdržel zase příliš dlouho. Asi se mu tam opravdu líbí, i když se snaží přesvědčit ji o tom, že sem chodí pouze kvůli ní, chudince. Aby měla aspoň něco z toho jejího posranýho života, aby se nemusela každý večer modlit a prosit o odpuštění hříchů a zbavení všeho zlého. Stejně se modlí. Každý večer Otčenáš a každé ráno Zdrávas. A nad každým talířem z vděku do vzduchu vyřeže kříž.

Líbí se mu její byt, i přesto, že je to taková malá komora plná veteše a haraburdí. Stařecký zápach se jí nepodařilo vyvětrat ani po třech měsících, co tady bydlí a ví, že tady bude, dokud se nezbaví peřin, které zůstaly po dědovi. No ale kdo by jen tak lehce vyhodil peřiny, v nichž skonal jeden dobrý člověk. Ještě by ji pak chodil strašit. A vlastně jiné peřiny stejně nemá a ani nepotřebuje. Potřebuje hrnce, aspoň dva ramínka na kabáty a potřebuje balkón. Bez balkónu se opravdu těžko žije, těžko dýchá. Kdyby měla balkón s velkými dveřmi, to by se pak jinak větralo. Bylo by víc světla a ona ho tak moc potřebuje. Potřebuje ho co nejvíce a co nejdéle. A ráno by si položili na tácek topinky, máslo, med a mléko, utřeli orosené židle a s táckem položeným na kolenou si opékali rozespalé obličeje. Sotva rozlepenýma neumytýma očima přivřenýma do štěrbinek by ho pozorovala, těšila by se z toho, že ho vůbec vidí a v duchu by ho oslovovala nejhloupějšími jmény. Velmi ho potřebuje. Najedli by se potichu, stejně si nemohou říct nic důležitého. Vždyť oni vědí své, myslí si sebevědomě. Jen kdyby věděli.

Balkón chybí, ale co naděláš. Ani rolety a záclony nemá, ty vyhodila jako první. To je stejně jen malá pomoc, aby bylo více světla, chtělo by to úplně vybourat zdi. I kuchyň má jen takové malé románské střílničky místo oken. Co s takovými štěrbinkami?

V kuchyni je kluziště. Dědo nezanechal ani stůl ani koberce, ale parkety stihl vydrátkovat a vyleštit úplně dokonale. Musela si na podrážky papučí přilepit kousky kobercové protiskluzové pásky, aby se nezmrzačila. Kromě kluziště její byt obsahuje obrovskou postel, která je středem celého jejího světa a která byla jistě středem celého světa i jejího dědy a jeho manželky, dokud oba žili. Velikánská postel s adekvátně velkými peřinami. Hezké dědictví.

Kdyby neměla takové oči, jaké má, nikdy by ten kus dřeva tak dobře neznala. Co by dala za to, aby ho nemusela tolik znát! Ví o každém odlomeném kousku, o všech proláklinách, má spočítané kolik centimetrů kubických dřeva sežrali červotoči a kolik centimetrů čtverečních jí zůstalo za nehty. Zadní čelo postele je flekaté, na okrajích mastné, ohmatané od zpocených rukou, které se do nich každou noc zapírají, tmavohnědý lak je zeškrábaný. Rýhy a škrábance vypadají jako chlupy, které rostou tam, kde se to nehodí. Zná jeho vůni, strukturu, červotoči vyhryzaná bludiště chodeb. Přední čelo je celkem zachovalé, ale věčně ověšené oblečením a vlhkými ručníky, což mu na kráse nepřidává. Matrace vrže, avšak jen na čtyřech místech. Čtyřikrát dvacet centimetrů čtverečních skřípotu.

"Ty slepice jedna mizerná! Vylez z té postele a aspoň si zavři okno, aby ostatní nemuseli poslouchat, jak se tady kurvíš! Mizerná, mizerná svině! Kdyby tvoje matka věděla…" Hlas umlčelo bouchnutí okenice a další zaskřípnutí postele. Nedávali si pozor, to proto. Sousedka vždy takhle vřeští, když se milují a nedávají pozor na matraci. Kdo by už jen dával pozor… na matraci.

" Rachejtle stará. A ty máš taky okna dokořán, když s tím tvým na sebe řvete. A všichni vás musí poslouchat! Kdyby tvoje matka…"

Vrátila se do postele a peřinu si stáhla přes uši, aby neslyšela nic z toho, co se dělo za oknem. Je jí to stejně jedno. Stejně ví, že se nic podstatného nezmění ani v její posteli a ani v její hlavě. Každý večer ho přivítá s otevřenou náručí a oknem, aby aspoň na těch pár hodin zapomněla na tmu. Aby v noci neškrábala lak postele od bolesti a strachu, ale od rozkoše, pokud se ty výbuchy dají nazvat rozkoší. A aby vůbec dokázala usnout. Nemůže říct, že by ho měla ráda, ale umí ji unavit natolik, aby po tom všem usnula a to je dost dobrý důvod, aby zase ona jemu na oplátku poskytla to, co potřebuje on. Poskytne mu svůj malý byt a stehna. A může ji o své lásce přesvědčovat , kolik chce. Kašlat na lásku. Je unavená. To je hlavní, to je smyslem celé hry. A kašlat na všechny rozkoše světa, pokud po nich nepřijde spánek tuhý jako smrt. Dnes se dobře prospí, prospí se skrz bolest a zítra zase přijde návštěva. Ať se sousedce hlava rozskočí.

Návštěva přišla, sousedce se hlava nerozskočila, takže byli zase všichni spokojení, což je pouze utvrdilo v tom, že takovýmto spolužitím neporušují ani jedno boží přikázání a můžou si bez výčitek dělat dobře i nadále. Nesmí se příliš opít, aby nedělali hluk a musí dávat pozor na ty čtyři zrádná místa na bocích postele, kvůli kterým ženská odvedle nemůže spávat. Nesmí třískat dveřmi a nádobím v kuchyni. Nesmí dlouho svítit, což ji bolí nejvíce. Ale v podstatě je to jedno, tu hrůzu, která přijde se šerem lampa neodežene.

Někdy jí na noc půjčí ze skladu halogenky. Pod nimi vydrží i bez jinak nutného tělocviku, ale potom, celý následující den má peklo v přímém přenosu, protože z halogenek bolí oči a duní v hlavě. A to pak nevidí nic skoro celý den. Dnes přinesl čtyři halogenky. Už podruhé v tomto týdnu. Plus šest hrubých svíček, ukradených evidentně někde na hřbitově a jednu baterku s rádiem a sirénou. Něco se chystá, jsou potřeba zásoby.

"Tak na dva týdny? Do Krakova. A to musíš?" hned jí v mysli naskočí obrázky z jeho posledního odchodu, když jí po čtyřech dnech nestačila už ani třistastránková Ichtyologie na to, aby usnula.

"Musím, nemusím, to je jedno. Jedu. Státnice, seminář, trhy cestou zpět. Přinesu ti ještě z knihovny Dějiny ženy." Trochu odměřeně, trochu omlouvavě. Ví, co všechno mu poskytuje a z hlediska tělesně-zdravotního mu poskytuje nejvyšší kvalitu. To musí uznat. I Fero mu to závidí, možná by i měnil. Musí nemusí, měnil neměnil. Nemusí, ale neměnil. Potřebuje pauzu. Dva týdny vydrží, jen aby halogenky nevypálila. To by potom bylo jiné světlo. Věčné světlo.

"No nic. Podívej, zástrčka a tady vypínač. Jen ať tě nenapadne ohmatávat je, přece jenom potřebuješ světlo, ne popáleniny. Tabletky nepapej, ani kdyby ti to nevím jak , lezlo na mozek. Stejně jsem ti je pro jistotu spláchnul už před týdnem. Doktor říkal. Vydrž a potom se těš. Romantika. I vonné svíčky ti dovezu. Vanilkové." Zablekotal s prstem na ústech a rychle zmizel z dohledu. Ať si zvyká, děvče.

Časové znamení ohlásilo dvacet jedna hodin třicet minut. Dědo by mi řekl: "to bude vlčí tma, tak, vlčí tma. To, že si do huby lžící netrefíš po osmý. No, čti mi. Vidíš, lauter nic nepřečteš. Vlčí tma."

Dvacet jedna hodin třicet minut v červnu znamená, že je třeba jít buď spát, a tak zahnat vidiny, anebo rozsvítit všude, kde se dá a dělat něco smysluplného. Pokud nerozsvítí, musí usnout. Pokud neusne, musí rozsvítit a prodloužit den, jinak oslepne a zešediví ze strachu. A pokud nezešediví ze strachu, tak si minimálně rozbije hlavu o zárubni a stráví noc v bezvědomí na zemi jako pytel písku. Tři měsíce je příliš krátko na to, aby si přesně pamatovala, kde začíná kredenc a kde dveře. S Pánem Bohem i s orientačním smyslem. Když oslepne, bojí se jako malé děcko. Neumí si zvyknout. V létě je slepá zhruba osm hodin denně, v zimě je to skoro jednou tolik, v závislosti od toho, jestli sněží. Žádná sranda.

Dnes - aby přechod do života osamělého člověka nebyl až takový těžký - si dopřeje dvě halogenky. Ráno bude zase strašně chytrá, protože za jednu noc přečte možná i celou knihu a přes den může zajít na náměstí a rozdávat rozumy slunícím se babkám. Zítra možná bude stačit jedna a pozítří jednoznačně musí usnout, přece po dvou probdělých nocích si to samo tělo bude žádat. "A nebudeme škudlit, dáme si hned všechny čtyři najednou. Zástrčka, vypínač, jeden dva tři čtyři, světlo jako v poledne. Čert ať veme celý Krakov."

"Boží trest přišél, lidičky, dyť to je boží trest za to kurvisko z dvojky! Volejte hasiče, kdo máte telefon! Podívejte, kolik peří tu lítá, kolik peří, lidičky!" huláká starý veterán, běhá v pyžamu po dvoře a hází kameny do oken ostatních bytů, aby se všichni spasili před tím božím hněvem. Peří se vznáší proti všem zákonům k nebi a pod lampou vypadá jako sníh. Vyhodila peřiny ven z okna, aby padla do měkkého. Lidé se množí a každý vříská, každý kleje a každý je téměř nahý. Blikají červeně a modře, červeně od plamenů a modře od sirény.

"Ruce od ní pryč, nechte ji tam, dyť ona se ráda vyvaluje v peřinách," křičí ženská v županu do půli kolen, a skáče kolem policajta. Župan se jí lepí na tělo, peří na župan, celá se potí od zlosti a vzrušení a policajt pomalu ztrácí hlavu. "Čtyřikrát tisíc voltů to prostě neutáhlo. Vedení se přehřálo, kapitáne. Zlé vedení. Kolik je hodin? Už je světlo?" zmatená se ptá a civí na chlapa snažícího se vymotat z peřiny. Peří mu leze do nosu, do úst, kýchá a mává rukama a víří jemný prach ještě víc. Boží dopuštění.

"Ne, děvče, je něco po půlnoci a je tma. Halogenky. No to je nápad!" Je po půlnoci a je tma. Nemůže se do té tmy vynadívat, nabažit se ji. Halogenky, to je nápad.

MONIKA KOMPANÍKOVÁ, přeložila KATARÍNA ORAVCOVÁ


Zpět na obsah