Slovenská čítanka

1920 - 1996

Můj otec byl tesař a já jsem se u něho vyučil, byl jsem zručný a silný mladý chlap. Ještě jako tovaryše mě otec vzal vyfotografovat do Békešské Čaby k Steindlovi, protože tehdy byl takový zvyk, že když mládenec dostal nový černý klobouk, který měl vpředu orlí pírko, ale ono nebylo z orla, ale kohoutí, barvené, tak se šlo k fotografovi. Ve vedlejším domě, měli jsme okna do jejich zahrady, bydlela jedna rodina, Mazanovi, měli dceru, která se jmenovala Judit, my jsme jí říkali Juca. Po fotografovi jsme se s otcem vraceli od nádraží pěšky, bylo asi šest kilometrů od Komlóše, a tam, kde se odbočuje z cesty, jsme uviděli Jucu, jak jde před námi, měla modré šaty se žlutými květy. Juca měla na tváři bradavici, vedle nosu, takovou, jako by jí tam sedla moucha. Šli jsme spolu až domů, šla mezi námi: otec, Juca a já, tak jsme šli až do Komlóše.

A Juca, Juca mě chytila za ruku. Juca měla bradavici, ale ve vsi nebylo žádné jiné, která by se jí tělem vyrovnala. Byla štíhlá jako mladý stromek, co obejmete prsty jedné ruky. Jak jsem už napsal, vzala mě za ruku. Stalo se to v takové mírné zatáčce, za tou zatáčkou, takový malý ohyb cesty to byl, byla kaplička se sv. Benediktem, když jsme ji minuli, pustila mou ruku a potom se to už neopakovalo. Večer mi moje starší sestra Helena řekla, že za Jucou chodí z Čaby jeden Maďar, že jí to řekla stará Mazanka, jmenoval se Ota Szvorád a pracoval na železnici v kovářské dílně. Znal jsem ho už jako chlapce, byl taky mladý. Nezdálo se mi to, protože jsem jmenovaného u nich nikdy neviděl, a tak jsem nevěděl, že co se děje. Jmenovaného jsem však u nich uviděl, když mě tam otec jednou poslal cosi vrátit, seděli v kuchyni, Juca louskala ořechy, dávala mu je přímo do úst a on jí při tom vždycky vzal prst do úst a cucal ho, bylo jim dobře. Nevšimli si mě a já jsem se na to díval. Potom jsem odešel.

Odešel jsem na tu cestu, co jsme tehdy šli, a tam, u sochy sv. Benedikta jsem hlasitě plakal, kopal jsem do té sochy a nahlas jsem klel. Potom jsem se vrátil domů. Večer mi moje sestra Helena řekla, že už se ví o ohláškách, příští neděli, vysmívala se mi, jenomže když se mi podívala do očí, tak toho nechala a v noci za mnou přišla, že zná takové zlé čáry, a jestli je chci vyzkoušet. Jenom jsem poslouchal, protože jsem nevěděl, k čemu mi to bude. Že prý když pan farář bude říkat ohlášky, abych si něco přál a přežehnal se levou rukou a potom, když bude svatba, že dostanu znamení, jestli to bude vyslyšeno. Nechtěl jsem si nic přát, nanejvýš přístroj, jako měl Steindl.

Cítil jsem neklid a v tu neděli byla zima, když je pan farář ohlásil, něco ve mně si pomyslilo: Ať je Judita Mazanová jenom moje, přiklekl jsem do lavice a přežehnal se levou rukou. Potom jsem vstal a bylo mi, jako bych se vznášel, nikdo si ničeho nevšiml, a tak se stalo, že jsem se na mši svaté ani nemodlil a nemohl jsem se zbavit toho vznášení. Svatbu měli 30. listopadu, kostel byl plný a Juca měla tak štíhlou šíji, že mi až vstoupily do očí slzy a nos mě pálil a pak, když jim pan farář nad prsteny žehnal, když měl říct In nómine Pátris, et Filii, et Spiritus Sancti, ani neotevřel ústa a celý kostel se naplnil hlasem, mohutným hromovým strašným hlasem, jako na pohřbu zpívajícím: Dies irae, dies illa, solvet sanctum in favilla, což znamená: Přijde den, přijde ta chvíle a svět rozpráší boží síla, slyšel jsem to a lekl se tak, že mi tělo ochablo a rozum se zastavil, díval jsem se po ostatních, každý se spravedlivě modlil a já v té chvíli věděl, že má žádost byla vyslyšena a že jsem dostal Znamení.

Potom jsem byl na svatební hostině. Jenom jsem se na Jucu díval, i na Otu jsem se díval. A nebylo mi dobře, protože polovina srdce se radovala jako pes puštěný z řetězu a druhá se třásla jako pes k řetězu připoutaný, to pro to Znamení. Po půlnoci jsem už byl opilý a otec mě odnesl domů.

8. prosince Ota Szvorád cestou z nádraží v Kolmóši uklouzl na ledě, udeřil se do temene, ještě vstal, udělal tři kroky, potom znovu upadl a zemřel. Tak to vyprávěl jistý Kociha, který ho chtěl zachránit a běžel pro pomoc. Byl jsem právě ve dvoře, pára mi šla od úst, když se sbíhali lidé a další nesli mrtvého, viděl jsem Juditu, jak vyběhla z domu, jak zakopla, ale neupadla, doklopýtala až k těm, kteří nesli jejího muže, vrhla se na něj a mrtvé Otovo tělo se na ni svalilo a zalehlo ji, ona ležela a on na ní, rukama si ho přidržovala, nikdo se ani nepohnul, jako bychom všichni zkameněli. Potom mrtvého zvedli, ale Juca zůstala na zemi. Zvedli i ji a právě tehdy asi přišla o rozum. Stál jsem za brankou a na všechno jsem se díval.

12. prosince byl pohřeb. Po pohřbu kar a Juca seděla u stolu, dívala se po nás, lehce a mile se usmívala, tak jsem za ní šel, že ať něco sní, vzala z mísy koláč, celý si ho nacpala do úst a chlemtavě mlaskala. Potom si vzala další a já jsem ucítil ořechovou náplň, vyběhl jsem ven, dlouho jsem dávil, ale zvracet jsem nemohl.

Na jaře jsem zašel za panem farářem, že bych opravil tu kapličku sv. Benedikta a taky natřel. To jsem taky udělal. Potom jsem šel za panem farářem, že bych zadarmo dělal kostelníka, byl jsem ještě mladý a silný a všechno jsem zvládal. To však nepomáhalo, ať jsem si přibral práce kolik jsem chtěl, a modliteb předsevzal, ten strašný hřích, co ve mně vyrostl a ze kterého jsem se ani vyzpovídat neodvážil, zapouštěl ve mně kořeny a hrbil mě. Modlil jsem se a úpěnlivě jsem prosil, ať se mi dostane Znamení odpuštění, ale žádné nepřišlo.

Potom jsem viděl, jak se Juca den po dni mění, protože stále jedla, až byla jako stará Mazanka, ale jíst nepřestávala. S lidmi se ale bavila, Helena, moje sestra, říkala, že Juca občas řekne, že musí rychle dojíst, protože se jí muž vrátí z práce. Já jsem se lidí stranil a jenom jsem doufal. Jednou jsem se nad ránem probudil, vyšel na dvůr a viděl jsem světlo u Mazanů v kuchyni, podíval jsem se přes okno a viděl Jucu, jak škube kohouta, měla ho v klíně, byla jenom v noční košili. Zůstal jsem za oknem a jenom jsem se díval, jak doškubala, vyvrhla, dala na pekáč a seděla před sporákem, počkala, až se dopeče a potom pomalu s otevřenými ústy jedla, každou kost okousala a olízala, kosti kladla do ohně tak jemně, že ani jiskry nevylétly. Jenom jsem se díval. Snědla ho celého.

Vlastnoručně a dobrovolně jsem se přihlásil k odvodu, to bylo ve čtyřicátém třetím. Doufal jsem, že s potrestaným tělem se mi duše uzdraví, ale neodvedli mě, protože jsem špatně slyšel. Tehdy jsem se každý den modlil celé hodiny.

V osmačtyřicátém, to už bylo za komunistů, vážili při sčítání majetku prasata, a na řeznickou váhu z legrace postavili i Jucu. Ještě i zapisovači se smáli. Měla 188 kg. Byl jsem u toho a všechno jsem viděl. Pomohl jsem jí dolů z váhy a večer jsem matce i otci řekl, že se s Jucou ožením. Otec se na mě ani nepodíval, jenom si odplivl a matka plakala a šla za panem farářem, oba mi domlouvali, já jsem však doufal ve Znamení. Žádat nebylo třeba, Juca nic nechápala, matky se spolu dohodly, ubožačky, plakaly obě. Svatbu jsme měli 30. září, to už se mi lidé vyhýbali. Ještě bylo třeba před svatbou vyplnit formality na matrice v Čabě, tam měla být civilní, protože bez civilní by ta v kostele neplatila. Měli jsme jet vlakem sami dva do Čaby, z Komlóše jsme šli pěšky na nádraží, po té cestě, a já jsem ji na tom samém místě chytil za ruku.

Jenomže Juca nemohla vystoupit po schůdkách do vagonu, nebyla schopná zvednout dva metráky, pomáhali jsme jí, jenom se marně vzpírala rukama, ale těm rukám se nechtělo, vypadala, jako byste prasnici postavili na zadní, a nebe se jak podle posledního soudu sv. Jana zatáhlo, takže bílí holubi vypadali jako střepy z talířů, co se na svatbě pro štěstí rozhazují, ještě i zvedací vozík chtěli přistavit, aby jí pomohli, ale já už jsem nemohl. Vrátili jsme se v dešti, já měl tehdy 88 a ona 188 kg. Déšť jí promočil šaty a celé to její přežrané tělo a ta nakynutá kolena a to všechno ostatní, to ženské, bylo vidět, jako byste prasnici mokrým prostěradlem přikryli, ale přesto jsem ji vzal za ruku a před sv. Benediktem jsme poklekli, celou svatbu jsem odsloužil, možná se jí trochu vyjasnilo, protože správně odpovídala a to ano taky třikrát zopakovala, potom jsem ji políbil na mokrá ústa, na sv. Benedikta jsem se podíval, taky na tu bradavici jsem ji políbil, slyšel jsem jen její dusivý dech a déšť, nic jiného. Jinak bylo ticho.

Domů jsme došli zablácení, nikdo se mě na nic neptal, mí nejbližší se mě stranili, zůstala bydlet u svých rodičů, občas jsem jí donesl kuře nebo koláč, matky plakaly a otec odplivoval, potom ten jistý Kocina, co byl toho dne s Otou, řekl, že jde s přesídlenci na Slovensko, protože tam jsou prázdné domy, jen si vybrat, tak jsem šel za Jucou. Ta právě jedla škvarky, bez chleba je jedla, ke každému přivoněla a sežvýkala s otevřenými ústy. Dlouho jsem se na ni díval. Potom jsem si vzal 40 kusů ořechů, nic jiného, jen ty ořechy, a zavřel jsem se do kůlny, chtěl jsem se postit a vymodlit si to Znamení. 40 dnů jsem se v žalu modlil, ale stále jsem viděl jen to obrovské ženské tělo a ty kosti z kohouta, které olizovala, a z těch ořechů, že byly žluklé, nebo z toho vlhka, jen mě natahovalo na zvracení, ale nepomohlo, ani když jsem si prsty do krku strkal, hodně jsem zhubl. Ani oknem ven jsem se nedíval, jenom zem jsem bral do rukou a tváře si jí mazal. Potom jsem chtěl tou hlínou udělat na zemi kříž, už jsem i tu čáru udělal, na které tělo Pána našeho viselo, a chtěl jsem udělat i tu druhou, ale něco mi zvedlo levou ruku a kolem té první čáry jsem nakreslil ten znak, co se kreslí o ženách a je nestoudný. Potom jsem uviděl, co jsem udělal, po té zemi jsem skákal a nahlas jsem křičel a plakal a proklínal se, protože jsem už věděl, že jsem nečistý. To byl už čtyřicátý první den, tak jsem vystoupil z té kůlny, sbalil jsem se, tu fotografii od Steindla jsem dal yuce, už jsem se na ni ani nepodíval a jen tak, bez rozloučení, jsem si vyřídil přesídlení. V padesátém jsem přesídlil a u těch Kocihových jsem zůstal v podnájmu, vzali mě na železnici. Nejprve jsem byl pomocným, potom hlavním posunovačem. V osmdesátém druhém jsem šel do penze, kde jsem dodnes.

Neoženil jsem se, rodiče mi zemřeli v jeden den, matka ráno, otec večer, to bylo v šestapadesátém, na pohřeb jsem jel do Maďarska, vyhledal jsem yucu. Mé sestře Heleně jsem dal všechny úspory, bylo to 28 000 Kčs, aby Juce přilepšovala, slíbila mi to. Juca zestárla, nepoznala mě, už dál nepřibírala, stále vážila těch svých 180 kilo, naposled jsem ji viděl v modrém pracovním plášti, jak louskala slunečnicová semínka. Nikdy potom už jsem ji neviděl. Teď v březnu mi Helena napsala, že Juca zemřela na srdce, dnes ráno jsem se probudil a bylo pode mnou vlhké teplo. Dlouho jsem nevěděl, co se stalo, potom jsem vstal a v letní kuchyni zatloukl silnou skobu. Potom mě začalo natahovat a dlouho, dlouho jsem zvracel. Přikládám všechny úspory, aby se rozdělily mezi J. Kocihu a moji sestru Helenu, roz. Kaputovou. Nic víc.

DANIELA KAPITÁŇOVÁ