Našel nejen českou menšinu, ale i sebe

Mladý učitel pomáhá dětem krajanů v srbské Vojvodině udržet české kořeny

Romanu Grossmanovi to nejdříve připadalo jako dobrodružství, když po úspěšném konkurzu odjel učit češtinu do srbské Vojvodiny. Dnes, po třech letech výuky ve vesnici Česko Selo, to vnímá jako poslání. Domů se vrací každoročně o prázdninách a na pár dní o vánočních svátcích.

"Po absolvování pedagogické fakulty jsem rok učil na Základní škole v Třebechovicích. Bavilo mě to, ale měl jsem pocit, že se musím podívat do světa. Přiznávám, že bych tehdy jel stejně i do Afriky nebo na Kavkaz," říká osmadvacetiletý muž s úsměvem. O Češích na Balkáně už něco věděl. "Moje sestra učila české děti v horské vesnici Rovensko v rumunském Banátu. Naše rodina pak rumunským Čechům pomáhala, když přijížděli, aby si tu našli práci," vysvětluje mladý učitel. "Myslel jsem si tehdy, že to bude tak na rok či na dva, ale zůstal jsem. Našel jsem tam nejen českou menšinu, ale především sám sebe," tvrdí.

Grossman učí česky asi osmdesát dětí. Při hodinách češtiny mu pomáhá divadlo a zpěv. "Děti milují folklor. Mnoho písniček se ale nedochovalo, všechny jsem je vlastně naučil až já. Nejraději zpívají písničky z filmové pohádky Lotrando a Zubejda. Přepsal jsem pro ně i scénář. Největší úspěch zatím byl s Mrazíkem. Toho si oblíbili diváci i děti." V rovinatém severním Srbsku žijí asi dva tisíce vojvodinských krajanů. Přistěhovali se tam na počátku devatenáctého století. "Většinou mají jen základní vzdělání a živí se jako rolníci. Pěstují kukuřici, jablka a broskve. Jsou mezi nimi i výborní tesaři a truhláři," říká Grossman. Mnoho českých rodin je smíšených, ale krajané jsou, na rozdíl od Srbů, katolíci. "Je to pro ně asi stejně důležité jako jazyk, protože stejná víra pomáhá udržovat menšinu pohromadě," vysvětluje mladý muž. Dodává, že krajané mnoho svátků slaví společně se Srby.

V hlavním středisku vojvodinských Čechů, ve městě Bela Crkva, mají krajané Českou besedu, která se stará o kulturní život a vzdělávání. Pomáhají i jiní. Český stát či některé další organizace organizují například pobyty dětí krajanů v České republice. "Zrekonstruovali jsme budovy, které krajané potřebují. Například Česká beseda je teď jako nová. Na jaře bych chtěl v bývalé českoselské škole otevřít muzeum české menšiny. Obnovili jsme také fotbalové mužstvo, které tu vzniklo už ve dvacátých letech, a navázali jsme kontakt s rumunskými Čechy. Za těmi se v květnu vydáme," shrnuje se zápalem nejnovější plány.

Snaží se pomáhat i jinak. Starší ženě a malému chlapci zprostředkoval náročný lékařský zákrok v České republice. "V takové chvíli mám pocit, že tahle práce není zbytečná," míní Grossman.