Kardinál Špidlík: Svatý otec nebyl demagog

Lidské vztahy, to je jediná autorita, říká v rozhovoru pětaosmdesátiletý český kardinál Tomáš Špidlík, který již více než půl století žije v Římě. Tento vzdělaný muž, jehož knihy byly přeloženy ve stovce zemí, byl i učitelem zesnulého papeže Jana Pavla II. Kardinál Špidlík působil při rozhovoru velmi vyrovnaně, odpovídal se svou pověstnou vstřícností a smyslem pro humor. Když jsme s kolegyní odcházeli, řekl: "Tak, děti, mějte se hezky, jste ještě mladí. Já jsem taky mladý, ale již příliš dlouho. Lidé mi ale říkají, že ta druhá pětaosmdesátka bude kratší."

Co v těchto dnech prožíváte, když vám zemřel tak blízký přítel, jakým pro vás byl papež Jan Pavel II.?

Žádné drama ve svém věku již neprožívám. Ale pochopitelně je mi smutno ze ztráty přítele. Člověk vzpomíná na vzájemná setkání, rozhovory. Mně vytanul na mysli ten první. Bylo to v době, kdy Jan Pavel ještě nebyl papežem. Přijel tehdy do Říma jako krakovský arcibiskup. Poobědvali jsme spolu a já si tehdy pomyslel: "Tenhle člověk, to by byl skvělý papež." Také jsem si ale pomyslel, že se to nikdy nestane vzhledem k tomu, že se papežem nestal stovky let nikdo jiný než Ital.

Co říkáte těm obrovským davům lidí, kteří zaplnili okolí Vatikánu, aby se přišli podívat na ostatky Svatého otce? Ateista to asi těžko může pochopit...

Ateista, neateista. Podívejte, evropská mentalita zažívá velkou změnu. Bouří se proti institucím a idejím. Jedinou autoritou se stává lidský vztah. O to ostatně šlo Janu Pavlovi, o kontakt s člověkem. Proto tolik cestoval, chtěl osobně poznávat lidi. Měl jsem na něm ale především rád, že měl svoji velkou víru, ale dokázal naslouchat i druhým, pochopit je a uznat je. Svatý otec jednoduše nebyl demagog. Myslím, že tímto svým přístupem změnil svět. Například já jsem se právě teď vrátil ze Sýrie a potkal jsem tam šíitské duchovní z Iráku. Chtěli se se mnou vyfotografovat a poprosili mě, abych nezakryl svůj kříž. Rozmanitost je krásná, kdyby všichni například malovali stejné obrazy, byl by s námi konec.

Svatý otec je vyzdvihován za svou komunikativnost, řada poutníků z ulic Vatikánu ale obdivuje i jeho statečný zápas se smrtí, které se podle nich dokázal postavit tváří v tvář. A i když silně trpěl, nevyhledal pomoc v nemocnici...

Myslím, že chtěl ukázat, že i nemocný a starý člověk má svou hodnotu. Že ho nemá nikdo právo odkopnout a poslat kamsi do ústavu. Proto neabdikoval, jak to po něm někteří požadovali.

Jak myslíte, že vnímal smrt?

Na to je jednoduchá odpověď. Velmi, velmi dobře. Byl na ni připraven. (široce se usmívá)

Ještě bych se vrátil k milionům poutníků, kteří nyní míří do Vatikánu. Nepochybuji o tom, že jsou mezi nimi i Češi, přesto věřících je u nás jen nějakých dvacet pět procent. Co na to říkáte?

Myslím, že Češi mají vžitý odpor k jakékoli organizaci. Za to mohou komunisté. Chtěl bych, aby u nás lidé pochopili, že církev není žádná instituce, ale společenství lidí, kteří o něco společně usilují. Tenhle český odpor bych označil až za patologický. Vzpomínám si na adoraci tatíčka Masaryka, to se posunulo až do roviny oblíbeného monarchy. Je důležité mít takovou osobnost, které je možné důvěřovat. Když vám kněz dá pouze výčet vašich hříchů, není k ničemu, může být nahrazen počítačem. Zásadní proto je, aby se takový duchovní či třeba politik snažil člověka poznat a porozumět mu, navázat kontakt.

Za pár týdnů začnou kardinálové mezi sebou volit nového papeže. Jaká mezi nimi panuje atmosféra?

Oni se mezi sebou příliš neznají, vždyť jich je víc než sto a přijeli z celého světa. Budou ale hledat někoho, kdo je spojí, ne toho, jehož ideje by mohly církve rozdělit. Je dobře, že jsou zavřeni v konkláve a nesmějí s nikým hovořit. Dobře se tak poznají. Důvěra nepochází z abstrakcí.

Máte svůj tip na nového papeže?

Vůbec ne. Za těch třiapadesát let, co žiji zde v Římě, se vždycky stal papežem někdo hodně překvapivě.

Kam se bude katolická církev v budoucnu ubírat? Ustoupí z některých svých skálopevných pozic, jako například v případě odporu vůči antikoncepci či sňatkům mezi lidmi stejného pohlaví?

Papež nemůže povolit třeba ty pilulky, protože na to nemá právo, nemůže to ani zakázat. Na Petrově stolci není od toho, aby si něco vymýšlel, musí se řídit Písmem svatým, a tam o antikoncepci nic není napsáno. Papežova moc je v tom, že zaručuje naši víru. Dokud se máme o co opřít, nemůže vymýšlet. A podívejte ty potraty, mnoho vážených lékařů říká, že už od počátku je život. Je proto zcela zbytečné o této otázce uvažovat. Zabít člověka je jasný hřích. Myslím, že církev má jiný problém, a to, že Evropa vymírá. Naopak v Africe a Asii katolíků neustále přibývá. Já jsem například z jezuitského řádu, většina členů je už z Indie. Myslím si proto, že je třeba, aby své katolictví mohli přizpůsobit své mentalitě. Nemůže být všechno na základě jedné kultury. Jiný problém, který cítím velmi naléhavě, jsou uprchlíci. Nedávno jsem ve Spojených státech viděl u pumpy jakéhosi Filipínce, uměl v angličtině jen počítat. Vždyť ten člověk nemohl jít ani do kostela, protože nerozuměl. Takových lidí se potom zmocňují nejrůznější sekty.

EDUARD FREISLER

obsah | svět - svet