České rukojmí v Rumunsku

František Příplata (55) je podnikatel z Uherského Hradiště, jenž od září 2000 prožívá v Rumunsku hororový příběh. Na počátku všeho byla privatizace železáren ve městě Jasy a posléze vražda místního odborového předáka. Tu měl moravský podnikatel údajně zosnovat. Později byl obviněn z dalších zločinů a odsouzen ke čtrnácti letům vězení. On však od počátku tvrdí: jsem nevinen.

Během tří a půl roku stanul pan Příplata mnohokrát před rumunskými soudy a rok strávil ve vazbě. Byl obžalován i zproštěn viny, opakovaně uvězněn i propuštěn, dvakrát držel ve vazbě hladovku a dvakrát byl souzen. Proti poslednímu rozsudku se loni na podzim odvolal k vrchnímu soudu. Nyní je na svobodě, ale nesmí opustit Rumunsko. Má podlomené zdraví a je u konce psychických sil. Řada okolností nasvědčuje tomu, že se stal pěšákem v šachové partii policie, justice a tunelářů, takže jako takový může být lehce obětován. Toho se obává ze všeho nejvíc.

Nenápadný začátek

V Rumunsku začal obchodovat už počátkem devadesátých let. Do země, kde byl nedostatek všeho, vozil rozmanité zboží (od pilek po molitan), aby zanedlouho odtud vyvážel nábytek. Posléze jednu nábytkářskou firmu koupil a záhy propustil půlku ze dvanácti set zaměstnanců. "Šlo o typickou socialistickou přezaměstnanost. Tehdy jsem se tvrdě střetl s odbory. Jsou tu mnohem silnější než v Česku!" řekl nám v telefonickém rozhovoru. Musel zamezit krádežím, dalšímu nešvaru zaměstnanců z minulé éry. Proto nechal továrnu hlídat bezpečnostní agenturou. Takto se ocitáme v roce 1997, kdy se na něho, znalce zdejších poměrů, obrátil český podnikatel Zdeněk Zemek. "Chtěl privatizovat některé rumunské železárny. Ptal se, jestli o nějakých nevím.

Za to, že mu je seženu, slíbil provizi," pokračuje Příplata. Povedlo se, opatřil Zemkovi válcovny trubek Tepro ve městě Jasy. Cena: tři milióny dolarů. Smlouvu vypracoval rumunský Fond národního majetku. Zemek dal poté Příplatovi plnou moc, aby transakci na místě dotáhl do konce. Tím měla jeho role v příběhu skončit. Leč neskončila. Když Zemek zjistil, že lidi v železárnách kradou ve velkém, ptal se Příplaty, jestli neví o nějaké ostraze firmy. Ten mu doporučil agenturu, jež mu k plné spokojenosti střežila jeho továrnu, jmenovala se Protect. A tady vlastně příběh začíná.

Jen postrašit

Nový majitel železáren zatrhl krádeže, zaváděl pořádek a uvolnil přebytečné lidi. Odbory byly hned na koni, jejich předák Sahleanu údajně odmítal privatizaci a žádal její zrušení. Podstatnější však bylo něco jiného: obchodní firmy v Rumunsku kupovaly trubky z Tepra za nižší než výrobní ceny a prodávaly je s velkými zisky do ciziny. Nový majitel Zemek je však o tyto tunelářské kšefty připravil. Odborářům ale spíš vadilo propouštění a také rádi stávkovali. V této chaotické situaci byl jejich předák Sahleanu 9. září 2000 zavražděn dvěma členy bezpečnostní agentury Protect. Vrahové u výslechu řekli: "Šéf poručil, ať ho jen postrašíme, aby dva týdny nechodil do práce." Později se sice pro kázalo, že měli nože se zkrácenými čepelemi, aby jimi nemohli zabíjet, jenomže oběť byla probodána dlouhými a širokými noži. To je první záhada.

Jinak ovšem rumunská média druhý den po vraždě rozpoutala kampaň proti Čechům, kteří v Tepru působili, protože "oni prý mohli mít zájem na likvidaci odboráře". Tisk dále spekuloval, že Příplata má s vraždou něco společného: podepsal smlouvu o koupi železáren (je asi spolumajitel) a doporučil bezpečnostní agenturu, jejíž lidé zabíjeli. Protože to bylo vážné obvinění, on sám volal na policii, zda ho nechce vyslechnout. Chystal se totiž k cestě na veletrh do Německa. Odpověď zněla: "Vaši výpověď nepotřebujeme." Sedl tedy do auta a vyrazil.

Hrozba likvidace

Večer 20. září 2000 však dojel pouze na hranice s Maďarskem. Co se dělo dál, líčí sám: "Na přechodu Bors mě zadrželi rumunští policisté s tím, že mě chtějí vyslechnout. Když se má právnička ptala, zda mají zatykač, neměli nic, ale naléhali, ať s nimi dobrovolně jedu osm set kilometrů do Jas. V policejním voze se však ke mně chovali jako k zatčenému a po příjezdu na služebnu mě vyslýchali celou noc. Nakonec mě šéf agentury Protect šokoval nařčením, že jsem ho nabádal k napadení odboráře Sahleana. Když jsem mu chtěl se svými právníky položit další dotazy, vyšetřovatel výslech ukončil a mě uvrhl do špinavé vězeňské cely. Tak začal nekonečný řetězec porušování mých práv." Ve vězení trpěl šikanou, dozorci mu kradli jeho poznámky, léky i potraviny, jež dostával od rodiny. Později zjistil, že dopis o jeho situaci, jejž napsal českému velvyslanectví v Bukurešti, nebyl nikdy odeslán.

Pak mu při soudním jednání začátkem ledna 2001 svitla naděje: pan Balan, rumunský ředitel železáren, přiznal, že byl při vyšetřování přinucen vypovídat ve stejném duchu jako šéf agentury. "Byl to poprask a já čekal, že budu hned propuštěn. Ale ono se tak nestalo. Tak jsem zahájil ze zoufalství hladovku." Její popis by vydal na samostatný článek: dozorci mu otevírali okna a vypínali topení, v cele měl mráz -11 stupňů Celsia, zhubl o dvacet kilo, trápily ho revmatické bolesti, průjmy. Hladovku ukončil po sedmi dnech až na přímluvu českého velvyslance. Naštěstí byl v únoru 2001 díky svým právníkům i pomoci české ambasády převezen do jiné věznice a případem se zabýval i jiný soud. Ten posléze, ale až v červnu, rozhodl o jeho propuštění.

Odboráři a premiér

V témže měsíci přijel do Jas tehdejší rumunský premiér Nastase a k dotazu zdejších odborářů prohlásil v televizi, že "se zeptá generálního prokurátora, proč byl podnikatel Příplata propuštěn". Pět dní poté vtrhly desítky policistů do nemocnice v Oradeji, kde se vězněním zbídačený Příplata léčil (potíže se zažíváním a srdcem), aby ho zatkly a v pyžamu odvezly do cely. Protesty českých diplomatů nebyly nic platné. Pak vystřídal dvě věznice a podstoupil další osmidenní hladovku. Nicméně případem se zabýval Nejvyšší soud a ten rozhodl v září 2001 o jeho propuštění. Kauzu pře vzal soud v Satu Mare a po roce, 4. listopadu 2002, vynesl verdikt: šest let žaláře za nabádání k fyzickému napadení s následkem smrti. "Jsem zdrcen.

Odsoudili mě za to, co jsem neudělal!" rozplakal se v rozhovoru pro ČTK. Tresty dostalo i pět Rumunů, údajní vrazi, 21, respektive 23 let. Mezitím působili na rumunskou stranu čeští politici (mj. Zeman, Kavan), ale výsledek to nepřinášelo. "Při každé návštěvě našich poslanců i politiků zaznívají intervence v Příplatův prospěch, až je to Rumunům nepříjemné," konstatoval český konzul v Bukurešti Petr Říha na stránkách deníku Právo v listopadu 2002.

Ještě tvrdší trest

František Příplata se proti rozsudku odvolal s nadějí, že vše dobře dopadne. Jenomže odvolací soud v Oradeji mu 21. října 2003 tresty zpřísnil: ze čtyř na šest let za spolčování za účelem spáchání trestného činu, ze šesti na osm let za podněcování k úkladné vraždě a nově dostal čtrnáct let za poškozování státního majetku čili za to, že privatizací železáren připravil Rumunsko o tři milióny dolarů. Tresty se nesčítají, platí ten nejvyšší - čtrnáct let. Proto se odvolal k rumunskému Nejvyššímu soudu. "Jsem nevinen a zároveň na dně psychicky i fyzicky. Moje kauza je politická, vykonstruoval ji prokurátor a vyšetřovatelé, kteří na svědcích vynutili falešné výpovědi. Jisté kruhy chtěly sebrat fabriku Zemkovi a musely to nějak udělat. Ve spisu však zůstaly obrovské nepravdy z vyšetřování z Jas. Z toho mám velké obavy," řekl nám osudem stíhaný muž, jenž kromě zdraví ztratil během roční vazby i továrnu na nábytek. Když se totiž ocitla ve finančních potížích a on z cely nemohl požádat o úvěr, skončila v konkursu. Dnes má jiného majitele. Tady příběh viděný přece jen více Příplatovýma očima prozatím končí.

Další vývoj

Nejdříve nahlédněme do rumunského tisku, jenž několik měsíců po začátku kauzy změnil tón. Deník Monitorul z 9. 1. 2001: Proces je zinscenovanou fraškou, jejíž režie se ujal prokurátor Ciofu. Dále citoval výpověď obžalovaného ředitele Balana: "Prokurátor Ciofu mi vyhrožoval, že při nežádoucí výpovědi budou mé kosti tlít ve vězení spolu s Příplatovými. Na prokurátora jsem podal trestní oznámení." - A citát z deníku Ziua ze 13. 11. 2003: Češi neměli žádný zájem na vraždě Sahleana, neboť by jim to přineslo jen zlo a ztrátu firmy. (...) Navíc se později ukázalo, že on souhlasil se změnami v továrně podle českého návrhu. - Tohle se panu Příplatovi jistě dobře čte, ale zatím to nic neznamená. Ve svém pase má stále zvláštní razítko, na jehož základě nesmí opustit Rumunsko.

Odvolací proces měl začít 13. února 2004, ale Příplatův advokát požádal z osobních důvodů (nemoc manželky) o odklad. K optimismu o dalším vývoji kauzy přispívá nově fakt, že rumunská strana po soudním rozhodnutí letos v lednu vrátí podnikateli Zemkovi ony tři milióny dolarů, kvůli nimž byl Příplata odsouzen. Nepochybně by k tomu nedošlo, kdyby Češi Rumuny podvedli. Nicméně dokud odvolací soud neproběhne, hrozí českému podnikateli čtrnáctiletý trest. Pokud by však pro něj dopadl zle, zbývá mu odvolání k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ať již kauza skončí jakkoli, lze dnes konstatovat jedno: s transformací policejních a soudních orgánů postsocialistické Rumunsko příliš nepokročilo.