RFE nebo obchod, říkali Iráčané Čechům

Na počátku roku 2000 proběhla diplomatická a obchodní mise, která dostala přezdívku "tajná cesta do Bagdádu". Vyrojilo se kolem ní mnoho spekulací a dokonce musel o odtajnění členů delegace rozhodovat soud. LN se podařilo získat část dosud utajovaných záznamů z jednání v Bagdádu, z nichž jasně vyplývá, že mise selhala z jednoho důvodu - Rádio Svobodná Evropa, respektive její vysílání do Iráku (RFE/RFI).

Cílem cesty bylo, aby Irák uznal Česko jako nástupnický stát Československa a zároveň své dluhy. Za to by podnikatelé, kteří byli součástí delegace, opravili a zmodernizovali rafinerie, které kdysi stavěli českoslovenští odborníci. Problém Svobodné Evropy se ale objevil prakticky hned v první den jednání.

"V nedávném období jsme zde měli řadu českých podnikatelů, rýsovala se perspektiva podepsání významných kontaktů. Záležitost RFE/RFI vše pozastavila," prohlásil 12. ledna 2000 náměstek tehdejšího iráckého ministra průmyslu a minerálů Ahmad Rašíd Muhammad. Na to mu odpověděl tehdejší náměstek českého ministra zahraničí Hynek Kmoníček: "Současná vláda má v rámci daných realit zájem na přímých a plodných kontaktech s tradičním partnerem Irákem. Jsme otevřeni diskusi o RFE, jsme připraveni hledat nové řešení."

Různé variace této věty jsou v materiálu ještě několikrát. "Většina rozhovorů, které jsem tam vedl, byly rozhovory přípravné, aby se vyjasnily pozice, než dojde ke klíčovém jednání. Kdybych řekl, že se jejich problémy nehodláme vůbec zabývat, tak žádné další jednání nebude. A já jsem to ještě v té chvíli nechtěl odtroubit," říká Kmoníček dnes.

Ztracený čas v Bagdádu

Před rokem 1989 Československo živě obchodovalo s Irákem. Změnil to pád komunismu, válka v Perském zálivu, sankce a přesun Svobodné Evropy do Prahy a vznik redakcí vysílajících do Iráku a Íránu. Roční obrat obchodu s Irákem byl například v roce 1999 50 tisíc dolarů. "Bylo to málo ve srovnání s obchodem, který jsme měli dříve, nebo ve srovnání s obchodem, který měly srovnatelné země v EU," říká tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan.

Několik pokusů o zlepšení vztahů bylo učiněno v devadesátých letech. "Například v roce 1995 byla s Iráčany dojednaná barterová dohoda. Ta by vstoupila v platnost po zrušení sankcí. Pak přišla Svobodná Evropa a Iráčané smlouvu vypověděli," říká bývalý český velvyslanec ve Washingtonu Alexandr Vondra.

Náměstek Kmoníček jezdil do Bagdádu prakticky každý rok na pravidelné konzultace. Ledy se však prorazit nedařilo. Problém měla vyřešit cesta politicko-obchodní mise do Bagdádu. Lidé zainteresovaní na této cestě svorně tvrdí, že Čechy oslovili Iráčané, protože potřebovali opravit a zmodernizovat rafinerie kdysi postavené Čechy.

"Jestli si to dobře pamatuji, tak podnikatelé přišli s tím, že byli dotázáni iráckou stranou, zda by udělali nějakou práci na rafineriích, které předtím stavěli. Nevím, jestli se obrátili na úřad vlády, nebo na ministerstvo zahraničí. Spíše bych řekl, že se obrátili na úřad vlády a ten se obrátil na nás," říká Kavan s tím, že si tyto věci už po letech přesně nepamatuje, protože s organizací tehdejší cesty neměl příliš společného. "Příliš jsem si nepřál, aby byly politická a obchodní delegace příliš propojené. Mně šlo o politickou část, kterou vedl Kmoníček," tvrdí Kavan.

Nikdo nechce příliš hovořit o roli tehdejšího šéfa poradců Miroslava Šloufa. Právě jeho jméno bylo jedním z důvodů, proč mise vzbudila takovou pozornost. Kmoníček nyní říká, že chtěl mít Šloufa s sebou, aby tam byl někdo, kdo má váhu na úřadu vlády, aby to, "co na cestě zjistíme, bylo nějakým způsobem relevantní". V listopadu 2000 však řekl LN, že měl Šlouf premiérovi Miloši Zemanovi potvrdit, že podmínky Iráčanů, aby mohli Češi opravit rafinerie, jsou politicky nepřijatelné a navíc, že předkládal návrhy, jak má být mise složena.

Byl to s největší pravděpodobností Šlouf, kdo do delegace přivedl svého známého, kontroverzního Čechoameričana a podnikatele Milana Jedličku. Kmoníček, který celou delegaci vedl, oproti tomu tvrdí, že "Jedlička se do toho dostal tak, že někteří lidé z těchto firem na něj byli navázáni, ale není mi úplně jasný vztah, který mezi sebou měli". Úkolem Jedličky bylo zřejmě prodat ropu, kterou by Iráčané zaplatili za práci českých firem. Čechoameričan zastupoval malou firmu Magna Oil, podle Kmoníčka zaregistrovanou v Londýně, která působila na iráckém trhu.

První jednání v Bagdádu začala 12. ledna. A od počátku bylo na stole vysílání Svobodné Evropy do Iráku. "Z mého pohledu nezačala žádná obchodní jednání. Důvodem byla Svobodná Evropa. První věta kromě přivítání všude byla: Zlikvidujte Svobodnou Evropu a pak se budeme bavit. Bylo to takhle na rovinu," říká Jiří Lukeš, který se cesty zúčastnil jako ředitel Vítkovice Engineering. Dodává, že byl rozpor mezi tím, co chtěli iráčtí odborníci a co chtělo irácké vedení: "Ti, kteří spravovali rafinerie, do kterých jsme kdysi dodávali zařízení, chtěli, abychom opravy dělali my. Ministerstva nic takového nechtěla."

Delegace byla od počátku hlídaná a všichni měli pocit, že jsou odposloucháváni. Část obchodníků se zúčastnila i "výletu" do několika rafinerií. Zatímco čeští obchodníci se zajímali především o technické detaily a možnosti oprav a modernizace, Milan Jedlička měl největší zájem o možnosti vývozu ropy a jejího prodeje. A možná on byl jediný, komu se podařilo nějaké obchody dojednat. A Hynek Kmoníček kličkoval a snažil se přesvědčit Iráčany, že Svobodná Evropa nemusí být překážkou k uznání ČR a podepsání kontraktů. "Jednou k plné normalizaci dojdeme. I pro nás je RFE/RFI komplikovaný problém (otázka licence atd.), současná vláda vysílání neiniciovala," řekl například jednou podle záznamů jednání Kmoníček. Druhý den jednání (13. ledna) řekl tehdejší irácký ministr zahraničí Muhammad Saíd As-Sahháf, že za špatné vztahy může ČR: "Neklademe si podmínky, ale je jasné, že nemůžeme zlepšovat vztahy a dělat obchody, dokud se nevyřeší otázka RFI." Sahháf se za druhé války v Iráku proslavil jako ministr informací svými dezinformacemi a dostal přezdívku "komický Alí".

Kmoníček vysvětloval, že "vláda ČR problém rádia zdědila, má zájem ho řešit, ale nemůže ho řešit jednostranně, protože jde nikoli o český, ale o americký subjekt". Nyní na otázku, jaké byly úvahy o řešení problému RFI, říká: "To je jednoduché. Nebyly vůbec žádné úvahy. To jsem samozřejmě Iráčanům lhal." Jednou jeden z ministrů použil zvláštní příměr: "Ministr v pokusu o žert položil řečnickou otázku, jak by asi ČR - její protivzdušná obrana - reagovala, když by I. (Irák) poslal svůj bombardér na redakci RFI v Praze, která není českým subjektem, takže by vlastně ani nemuselo jít o útok na ČR."

Vše vyvrcholilo schůzkou s Tahá Jasínem Ramadánem. "Ramadán na mě křičel, že jsme bývalí přátelé a bývalí přátelé že jsou horší než nepřátelé, protože jsme je zradili. A já mu říkal, že se k nám musí chovat jako ke státu NATO, že nejsme Bělorusko. On znova zakřičel, že jsme horší než Bělorusko, a tím to skončilo," říká Kmoníček.

17. ledna 2000 večer se delegace opět přes Vídeň vrátila z Amánu domů. Všem bylo v tu chvíli zřejmě jasné, že žádné obchody nebudou. Přesto se ještě po návratu oficiálně tvářili, že nemusí být všechno ztraceno. Například Šlouf říkal, že na české podniky čekají miliardové zakázky. "Výsledky byly naprosto nulové," hodnotí cestu Pavel Tkačík, který měl do Bagdádu jet za Vítkovice, ale na poslední chvíli ho nahradil Lukeš.

USA zajímal Šlouf

V Česku se spustil poprask, a to ne proto, že cesta byla neúspěšná. Ministerstvo zahraničí odmítlo zveřejnit seznam členů delegace s odvoláním na to, že by s tím museli souhlasit, a pak utajilo veškeré záznamy z jednání. O odtajnění jmen rozhodl soud. Byla zveřejněna až na jedno na Jaroslava Vaška z ČKD Praha.

Potvrdilo se to, že součástí delegace byl i Milan Jedlička, který byl podle časopisu Respekt v devadesátých letech vyšetřován americkou FBI. Američané se také na Jedličku kvůli této cestě vyptávali. "Pan velvyslanec Shattuck se mě tehdy na Jedličku ptal," říká Jan Kavan. "Spíše to bylo ale na osobu pana Jedličky a jeho vztah k úřadu vlády, než na bagdádskou cestu."

"(Americká) reakce byla, pokud vím, na Šloufa a v jednom případě též na pana Jedličku. Nedivil jsem se tomu, protože pan Jedlička je navázán na Republikánskou stranu a tehdy byli u moci demokraté. Můžu jenom spekulovat, ale je možné, že demokraty nenadchlo napojení pana Šloufa na pana Jedličku, a tím na republikány," tvrdí Kmoníček.

Alexandr Vondra zájem o Šloufa potvrzuje. "Američanům se cesta nelíbila, ale ptali se na ni vždy v souvislosti se Šloufem," tvrdí. Jaká byla jeho role při cestě do Bagdádu, by možná mohly pomoci odhalit materiály, které se k misi vztahují. Nicméně ty jsou v archivu a jsou utajované. Proč, když se situace v Iráku radikálně změnila?

Ministerstvo zahraničí tuto věc nechce příliš komentovat. "To se váže k době, kdy jsem na ministerstvu nepracoval, takže se k tomu nemohu vyjádřit. Nevytrhával bych ale tuto jednu cestu z kontextu. Na vyšetření čekají jak zbrojní obchody či jiné podnikatelské aktivity typu Český dům, Štiřín, tak některé zpravodajské operace," říká náměstek ministra zahraničí pro bezpečnostní politiku Jan Winkler.

O co tedy v cestě do Bagdádu šlo? Asi nebude daleko od pravdy následující konstrukce: Milan Jedlička uměl prodat iráckou ropu, jeho známý Miroslav Šlouf byl zase napojený na české podnikatele a uměl rozhýbat kola české byrokracie. Chybělo jediné, aby Iráčané uznali ČR a na obchod kývli. Pokud by se to povedlo, z obchodu by mohli profitovat všichni. I Kavan s Kmoníčkem. Ti by mohli říct: Podívejte, podařilo se nám to, co žádný diplomat v posledních deseti letech nezvládl. Irák uznal své dluhy.

FRANTIŠEK ŠULC

obsah | svět - svet