Jak generál Petr Pavel osvobodil francouzské vojáky

Poraď si, jak umíš, ale najdi a zachraň proboha ty Francouze, řekli v roce 1992 výsadkáři Petru Pavlovi (42). A on je po týdenním hledání v horách Srbské Krajiny skutečně našel a přivezl. Bylo jich třiapadesát. Do transportéru naložil i palbou roztrhané ostatky dvou mužů.

V životě pak prý nezažil takovou úctu a respekt, jakou mu ostřílení Francouzi z mezinárodních mírových jednotek UNPROFOR na Balkáně prokazovali. Vojáci OSN tehdy od sebe oddělovali frontové linie znesvářených Srbů a Chorvatů. A Čechoslováci měli na starosti část Srbské Krajiny v okolí Plitvických jezer.

"Francouzský velitel nechal nastoupit důstojníky, vytáhl lahev šampusu a takovým zvláštním grifem jí šavlí usekl hrdlo - byl to čistý řez bez stopy střepin. Stáli jsme tam špinaví v propocených uniformách, ale s pocitem nepopsatelného zadostiučinění," říká brigádní generál Petr Pavel. Vzpomněl si na něj i francouzský ministr obrany a vyznamenal ho Vojenským křížem s bronzovou hvězdou.

Proč nepřišel strach

Týdenní záchrannou akci ve válkou zmítané Srbské Krajině podnikl Pavel s osmadvaceti Čechoslováky sil UNPROFOR. Místům bojů se snažili vyhýbat, ale i tak museli často prchat z dělostřelecké či minometné palby. "Dobrovolníci, kteří se přihlásili, byli obyčejní kluci, jichž si na ulici ani nevšimnete - žádní svalnatci, vyholené lebky či drsňáci na první pohled... a já je obdivoval. Nezlomili se, když kolem padaly dělostřelecké či minometné granáty, ani když nás Srbové zajali a hnali nás pod samopaly jako živé štíty k linii Chorvatů... To byly chvíle, kdy jsem už přestával věřit, že vyvázneme živí. Dodnes na kluky vzpomínám," říká Pavel.

O sobě generál hovoří jen velmi neochotně. Na nohou jej prý tehdy držel pohled na jeho vojáky... a také odpovědnost za jejich životy. "Ta zodpovědnost za lidi, kteří věřili každému mému slovu, ve mne potlačila strach. Ten by mne asi za jiných okolností ochromil. Potlačovala i mé slabosti, o nichž vím. Denně jsem spal sotva tři hodiny, a přesto mi spánek nescházel. Něco podobného jsem nikdy předtím nezažil."

Zastavte palbu!

Pětapadesát Francouzů se po ofenzivě Chorvatů, kteří se snažili vytlačit Srby ze Srbské Krajiny, ocitlo na několika místech v ohrožení života. "Pomalu je drtily dva mlýnské kameny," popisuje Pavel. Když třeba konečně našel ve vesničce Goleš Srby odříznutou jednotku francouzských vojáků, začaly kolem Čechoslováků jako kroupy padat dělostřelecké granáty. "Chorvaté nestříleli ani na Francouze, ani na nás. Účty si vyřizovali ze Srby. Naštěstí se mi podařilo radiostanicí dovolat francouzskému styčnému důstojníkovi, který byl jako pozorovatel v chorvatském štábu, a požádal jsem ho, aby s tím chorvatští dělostřelci okamžitě přestali, jinak i se Srby rozmašírují na kaši Francouze s Čechoslováky. A zabralo to."

Minometná palba se spustila i v Drače, kde se francouzští vojáci tísnili na úzké pláži mezi útesy a mořem. "Neměli kam uniknout, nemohli se ani pohnout... a dva z nich také zahynuli. Z těch nebožáků mnoho nezbylo. Šok z toho pohledu však přehlušil vděk Francouzů, když jsme k nim s obrněnými transportéry dorazili. V tu chvíli bylo i na vojácích na leccos zvyklých vidět, jakou naději do nás vkládali," vzpomíná brigádní generál. Tehdy však byl pouhým majorem od výsadkářů.

Přerod Rambů ve zbabělce

Několikrát se v bezvýchodné situaci snažil získat informace ze štábu sil UNPROFOR, ale pokaždé mu řekli: "My v tom zmatku po ofenzivě Chorvatů, kdy se to všechno promíchalo, nic nevíme. Rozhodni se podle vlastní úvahy. Buď budeš povýšen, anebo tě trest nemine."

Nejtěžší chvíle však Čechoslováci, vyzbrojení jen pistolemi a samopaly, protože těžší zbraně jim mandát sil UNPROFOR neumožňoval, zažívali, když na jejich transportéry naskákali Srbové a přinutili je ke "zteči" chorvatské linie. "Nejedete?! Tak vás zastřelíme!" křičeli Srbové, natahovali zbraně a vráželi je Čechoslovákům do týlu. "Jestli jsem měl strach? Přebíjel ho strašný vztek a bezmoc. Hnali nás na Chorvaty jako telata na porážku," přiznává Pavel. Chorvaté se prý naštěstí neodvážili vystřelit na bílé transportéry OSN. Varovnou raketu však vypálili do blízkého opuštěného domu. "A když se rozplynul dým, začali Srbové ječet strachy, abychom to zase rychle obrátili. Měl jsem z té proměny Rambů ve zbabělce škodolibou radost." Leckdy pomohla i Pavlova výhrůžka: "Jestli nechcete, aby v místech, kam jedeme hledat lidi, umíraly i Srbské ženy a děti, tak nás nechte dělat naši práci." Generál použil výhrůžku intuitivně a ve velké nouzi. A protože u Srbů vždy zabrala, vrátil se k ní ještě několikrát.

Na válku se lehce zvyká

Lidé se zkušenostmi z válečných konfliktů připomínají, že válka může změnit charakter člověka k nepoznání. I generál Pavel tvrdí, že lidé v sobě mají ukryty temné rysy, které zpravidla ani nevyplavou na povrch. "Pokud se ale lidské hodnoty rozpadnou, pak ty temné a někdy i strašné vlastnosti mohou člověka snadno ovládnout."

Třeba otec, jemuž na Balkánu zabili syna, vzal v návalu bolesti zbraň a bestiálně se pomstil. "A takových případů bylo nepočítaně. Křivda se vršila na křivdu, takže už nikdo nevěděl, kdo krvavý kolotoč vypalování domů sousedů, loupení, vydírání, znásilňování a vražd začal. A co víc - ta zvěrstva byla často vydávána za projev vlastenectví. Někdy je až neuvěřitelné, jak lidé válce podlehnou," dodává Pavel.

Svým způsobem podlehl válce i generál a ještě dlouho po návratu domů mu trvalo, než přivykl normálnímu životu. Dodnes si vyčítá, že nedal manželce dost najevo, jak velkou radost měl z narození syna. "Pro ni byl například velmi důležitý nákup kočárku, ale pro mne to byla nepodstatná věc. Nemohl jsem vyjít sám se sebou ani se svým okolím. Netáhlo mne to do války, ale ke klukům, za tou těžko popsatelnou sounáležitostí, kterou jsme k sobě v Chorvatsku cítili... a možná i za napětím, v němž jsem půl roku žil. Divím se blízkým, že to se mnou vůbec vydrželi."


Kde generál Petr Pavel zasahoval

1992 - 1993

působil jako major výsadkářu československého praporu INPROFOR v Chorvatsku - s 28 dobrovolníky tu zachránil skupinu 53 francouzských vojáků

2003

zastupoval Česko na spojeneckém velitelství NATO v protiteroristické operaci Trvalá svoboda, jejímž cílem bylo svrhnout Saddáma Husajna - akce byla řízena nejprve z americké Tampy a posléze z Kataru


Pavel své soupeře přivádí k zoufalství, říká letec

Co je vlastně Petr Pavel za chlapíka? "Těžší otázku jste mi snad ani nemohl položit," říká bývalý velitel letectva, jenž před časem z armády odešel, Jan Vachek.

Pavla považuje za tvrdého, ale vzdělaného člověka. "Leckdy mne až mrazilo, když jsem viděl, čím vším jeho muži speciální výsadkové brigády při výcviku procházeli." Pavlova tvrdost však vypadá hned jinak, když ho přistihnete, jak vše, k čemu nutil při extrémním výcviku své výsadkáře, trénoval pravidelně s nimi.

"Speciálním silám velel čtyři roky před útoky Al-Kajdy na USA. V době, kdy si dovedl lov na teroristy v afghánských horách jen málokdo představit. Pavel s výsadkáři už tehdy cvičil kousky, bez nichž by se jejich nasazení v Afghánistánu neobešlo," míní Vachek. A dodává: "Lidé, které Pavel vycvičil, dnes českým výsadkářům velí v Afghánistánu."

Jakkoli Pavel léta trénoval nejbrutálnější způsoby likvidace protivníka, působí nenápadně, nepoužívá silácká gesta. "Znám ho ale i jako zarputilého vůdce, který při výcviku oplýval nápady, jimiž přiváděl soupeře k zoufalství," vzpomíná Vachek.

O tom, jací lidé stojí v Afghánistánu proti teroristům, vypovídá i Pavlovo vzdělání. Je absolventem britských i amerických válečných škol a elitních zpravodajských kurzů. "Vážím si ho i proto, že není návštěvníkem recepcí a pojídačem chlebíčků. A takoví to nemají v armádě lehké," míní Vachek.

JAN GAZDÍK, MF DNES

obsah | svět - svet