Cesky a slovensky svet

Jak se vyrovnávají rodilí Moraváci s jiným krajem (a jiným mravem) na tomto vzdáleném severu? Nám a asi i jim připadá Oslo ještě odříznutější od České republiky než přívětivé roviny i pahorkatiny jižního a středního Švédska, kde žije většina Čechů, účastníků setkání, s nimiž se manželé Janákovi znají. Těší se sem totiž každoročně proto, že první čtyři roky po svém odchodu z ČR ve Švédsku žili i oni a mají zde proto přátele. Přijíždějí především kvůli srdečné atmosféře těchto dnů, možnosti popovídat si v mateřštině i kvůli novým informacím. Říkají, že je to pro ně vždy vzpruha a že po těch pár dnech pookřejí a načerpají sílu k dalšímu vyrovnávání se s norskou realitou.

Příběh Karla a Libuše Janákových je poněkud netypický. Patří do -- řekněme střední věkové kategorie, oba v Čechách studovali chemii, paní Líba již byla předtím kvalifikovaná zdravotní sestra. Karel na jaře 1989 potkal na symposiu v Lipsku (tehdy NDR) profesora ze Stockholmu, který mu nabídl vyjednání stipendia ve Švédsku. Do Švédska odjížděl na jaře roku 1990. Úspěšný stipendijní pobyt se záhy změnil v pobyt postdoktorandský a v roce 1992 obhájil v angličtině doktorát z analytické chemie na Stockholmske universitě. Získal zde hned i práci v Ústavu pro pracovní prostředí. Přišla sem za ním tedy i paní Líba i s jejich malými dětmi, což umožnilo soužití celé rodiny.Rodinu Janákových nelze nazvat emigranty, obava ze stesku po domově při trvalém odloučení byla vždy dominující ve chvílích vážného rozhodování o budoucím životě. Dcery se narodily v Čechách, ve Švédsku chodily do školy. Paní Líba zde nepracovala, věnovala se výchově dětí a učila se jazyk. Má na toto období hezké vzpomínky a říká, že Švédové Čechy velmi dobře přijímají, chovají k nim sympatie a také díky tomu asi mnoho Čechů dosáhlo ve Švédsku velmi dobrého uplatnění. To nám ostatně dokazovaly i příběhy dalších účastníků setkání. Přesto se Janákovi po několika letech i kvůli dalšímu studiu dcer rozhodli, že se vrátí do České republiky, konkrétně domů na Moravu.

Zpátky domů

Návrat však nebyl tak jednoduchý. Dcery pokračovaly na základní škole, jedna z nich však měla již značné problémy s psanou češtinou. To však bylo brzy zažehnáno a nyní se již připravuje na maturitu v Brně. Starší dcera využila zkušeností ze studia cizích jazyků a z francouzského gymnázia se po 2. ročníku dostala na studium střední školy ve Francii, v Nines. Dnes se připravuje na bakaloreát na Masarykově univerzitě v Brně. Paní Líba byla doma spokojená, měla zajímavé zaměstnání, ale manžel bohužel stále nemohl najít vhodnou práci odpovídající jeho vysoké kvalifikaci. Ne snad, že by takové odborníky Česká republika nepotřebovala, vypadalo to spíše, že u kolegů z oboru panují obavy z jeho zkušeností "ze světa", pocit ohrožení vlastní kariéry. To přineslo Janákovým pocit zklamání a váhavého rozhodování k návratu zpět do Švédska. Tato možnost se však uzavřela krachem soukromé firmy, která pana Janáka opětně zaměstnávala v roce 1996.

Volá Oslo

Naštěstí však získal doporučení do Osla, kde pak i uspěl a je nyní zaměstnán ve státním Institutu pro zdraví lidu. Jeho prací je zde výzkum působení cizorodých látek přijímaných výživou a z životního prostředí na lidské zdraví. Shodou okolností se (bez manželova zásahu, jen dílem náhody) podařilo získat i paní Líbě dobrou práci ve stejném institutu. Protože v ČR vždy pracovala v medicínském prostředí, uvítala možnost podílet se na vývoji a výzkumu vakcín. Jejich děti však zatoužily se již vrátit do své rodné země, takže když starší dcera ukončila studium ve Francii a byla přijata na univerzitu v Brně, rozhodla se její mladší sestra přestoupit také na gymnázium v Brně. Pobyty i studie v zahraničí je vybavily několika dobře zvládnutými jazyky (švédština, norština, francouzština a angličtina), které se jim v životě budou určitě hodit a umožní jim další možné kontakty a pobyty v zahraničí, budou-li o to mít zájem.

Norština, fjordy, zima a tma

To jsou asi čtyři faktory, s nimiž se našinec musí stále vyrovnávat, chce- li žít v Norsku. Oba manželé se shodují: Norština je podobná švédštině, kterou jsme zvládli, asi jako čeština slovenštině. Tudíž se vám při učení pořád pletou podobné výrazy. Domluvíme se dobře, ale není to ono. Samozřejmě používáme i angličtinu.

Fjordy v Norsku jsou sice nádherné, to se musí vidět, ale nejlépe v létě. To každému připadá, že Norsko je tou nejkrásnější zemí na světě. Skály, moře, fjordy, nádherné lesy, kontrasty barev.....jenže si nikdo neuvědomuje, jakou jsou ty krásné fjordy obrovskou překážkou v dopravě a tudíž i v možnosti osobní komunikace třeba s přáteli. Čechů v Norsku moc nežije. A když jsou přátelé "za devatero fjordy", pak přes veškerou vůli se scházet, k tomu prostě ve všedním pracovním životě nemáte čas. Dlouho se pracuje

(v Norsku, jako všude na světe, jsou dlouhé přesčasy pracovníků ve vědě, brány jako samozřejmost), pak musíte podniknout dlouhou cestu domů (většinou autem, městská hromadná doprava do okrajových částí Osla je velmi špatná) a čas a hlavne sily na nějaké návštěvy, ba ani na večerní kulturní a společenské akce už vlastně nezbývá. Kromě toho je po většinu roku nevlídné počasí, 4--6 měsíců se sněhem -- a hlavně protivná tma. Ta přichází brzo a našince ze středního evropského pásma dost kruší.

"Zlaté jižní Švédsko, zlatý Stockholm", říkají Janákovi a opalují se v jarních paprscích stejně jako naši hostitelé ze Švédska, kteří jsou na tom s tou zimou a tmou sice o "fous" lépe, ale i na nich je znát, jak si každý slunečný den rádi užívají. (V květnu ještě nikdo netušil, čeho se celá Evropa včetně té severní dočká v létě, nakonec se ohřáli snad i Janákovi v Oslu).

Češi v Norsku

"Není nás tam tolik, zdaleka ne jako třeba ve Švédsku. Jen asi 250 -- 300. To je důsledkem norské přistěhovalecké politiky, ale asi i těmi drsnějšími podmínkami." Myslí si paní Janáková. Češi žijí většinou v městech podle pobřeží, na daleký drsný sever a do hor zabloudil málokdo, ale to se ostatně nechtělo moc ani Norům.

Existuje zde Česko-norský spolek, který má asi 130 registrovaných členů. Spolek byl založen v r. 1989. V posledních letech však nějak nemůže najít dostatečně přitažlivou náplň pro členy. To je aspoň dojem manželů Janákových. Chybí mladí lidé (což ostatně není problémem jen v Norsku), chybí nadšení organizátoři, bohužel bývá prý i nízká účast na pořádaných akcích.

Snad je to zas těmi fjordy a norskými pravidly, že se v práci v podstatě neobědvá, říkají Janákovi. To pak každý hladový a unavený spěchá domů na večeři a pak se musí hodně překonávat, aby se do té tmy a zimy ještě někam vydával třeba za kulturou.

Pochvalu však podle Janákových zasluhuje česká ambasáda, zvláště kulturní atašé paní Barbora Stejskalová. Částečně zde na ambasádě suplují bohatší činnost spolku a krajané prý velmi kladně hodnotí snahu a výsledky kulturní atašé. Úspěšně je představována česká kultura nejen Norům, nabídkou umí velmi potěšit i zdejší Čechy. Loni například týden trvajícími Dny české kultury v divadle v Drammen, během nichž bylo možné shlédnout mj. několik výborných českých baletních představení. Přehlídku zahajovala osobně paní Dagmar Havlová. Lidé naštěstí dnes už neváhají ambasádu navštěvovat, což ještě pár lety po r. 1989 raději z opatrnosti nedělali, když opravdu nemuseli. A to platilo, jak jistě čtenáři vědí, nejen pro Norsko, potvrdili nám to i švédští přátelé a víme to i odjinud.

Evropská unie -- norský otazník

Norsko již vstup do EU dvakrát v referendu odmítlo. Jak Janákovi komentují dnešní náladu v zemi? Zdá se, že Norům možnost vstupu do EU stále více vrtá hlavou. Nové zákony jsou už přijímány v podobě vyhovující EU, Norsko za zachování relativní samostatnosti v podstatě platí a otázkou dnes je, kolik to vlastně zemi stojí, nebýt v EU? Začínají převládat hlasy spíše pro vstup (mírně nadpoloviční část obyvatelstva). Proti jsou hlavně rybáři a lidé ze souvisejícího zpracovatelského průmyslu, a to je v zemi početná vrstva.

Tam by Norsko bylo nuceno vzdát se vlastní regulace a podřídit se kvótám EU. V otázce vstupu do Evropské unie hraje jistě roli i norská národní hrdost, místy trochu hraničící s nacionalismem.

Vzbuzené vlastenectví

Zmíněná norská hrdost a pocit výlučnosti vyvolává ve zde žijících středoevropanech dojem, že snad ani v Evropě ne jsou. Možná je to vzdáleností přes Severní moře, geografickou polohou země, která je skutečně trochu "mimo", nějak dál a výš od všech ostatních, než rozlehlejší a přívětivé Švédsko, dobře přístupné svými jižními nížinami, navíc dnes s Dánskem spojené dlouhatánským Öresundským mostem. Teprve tady, v Oslu, paní Janáková začala mnohem více přemýšlet o svém češství. Menší množství informací a zpráv z domova, menší možnost styku s českou kulturou, vliv norského prostředí, to vše na ni, jak říká, náhle dolehlo natolik, že se začala cíleně zabývat svými kořeny (které má ostatně na Moravě, to jen pro zjednodušení používáme termíny jako je česká kultura, český původ). O to více ji začal dojímat náš národní folklór, snažila se zachovávat tradice, vyhledávala jakoukoli možnost dozvědět se něco více, být ve spojení s kulturním děním u nás v republice. Ale i vysvětlovat Norům, jaký jsme skvělý národ, hájit a bránit nás před jejich pochybnostmi, dokazovat, že máme osobnosti, minulost, na niž můžeme být hrdí, i budoucnost.

"Najednou se ve mně probudilo takové vlastenectví, že jsem se až nestačila divit," říká paní Janáková a manžel jí přizvukuje.