V Nizozemsku objevili česky psaný Kafkův dopis

Skrovný česky psaný rukopisný fond Franze Kafky je bohatší o jeden pozoruhodný nález: nedatovaný dopis z doby první světové války, jehož adresátkou byla přítelkyně Kafkovy nejmladší sestry Ottly, Češka Růženka Wettenglová.

Jméno Růženky Wettenglové není neznámé. Objevuje se v Kafkových dopisech Ottle, Felice a Mileně, dále v korespondenci členů Kafkovy rodiny a také ve vzpomínkové stati recitátora a jednoho z prvních propagátorů Kafkova díla Ludwiga Hardta z roku 1947. Je to však jediný Kafkův Růžence adresovaný dopis, který se zachoval. Navíc není úplný; z původních zřejmě tří stran prostřední chybí:

Milá Růženko! Děkuji za Vaši vzpomínku. Vede se mě dost dobře a zůstanu, myslím, ještě delší čas zde. To ví, že by mě bylo příjemno, dostati na Malé Straně neb na Hradčanech byt, který by mě byl vhod, ale pochybuji, že se takový byt najde, neb musel by býti tichý, slunný a vzdušný a to je tam snad pouze císařský hrad. Ale náděje se přece ještě úplně nevzdávám.

Ovoce Ottla dostala a zvláště si na něm pochutnala, nechá Vám pěkně za něj děkovat. Košík Vám v úterý pošle. Písemně Vám ale děkovat nemůže, je to to staré neštěstí, o kterém já sám ani souditi... ..odjezdu učinila - že by se všechno tak tak vyrovnalo. Ty brambory Vám Ottla pošle, ale bude to ještě nějaký den trvat, ještě nejsou vykopany. Se srdečným pozdravem Dr Kafka

Růženka Wettenglová byla oddanou přítelkyní Kafkovy nejmladší sestry Ottly. S Franzem se nepochybně sblížila poté, co od konce listopadu 1916 v pozdních odpoledních hodinách docházel do domku č. 22 ve Zlaté uličce na Hradčanech, v němž vpodvečer nebo i dlouho do noci pracoval. Kafkovi, který tehdy nebyl schopen déle snášet už dvě léta trvající neklid v bytě v Dlouhé třídě a usilovně, ale bez výsledku hledal byt, jako ideální připadalo skromné ubytování v některém z malostranských paláců. Na jedné z traumatizujících toulek s Ottlou po Malé Straně a Hradčanech objevili prý volný domek ve Zlaté uličce, jejž si Ottla vzápětí najala. Kafka si jej pak zvolil za prozatímní pracovní útočiště a Růženka Wettenglová v něm pomáhala udržovat pořádek. Tam Kafka trávil část svého dne i v době, kdy už měl (od 1. března 1917) najatý byt v Schönbornském paláci, kde mu o domácnost pečovala rovněž Růženka.

Malé hrbaté děvče

V polovině dubna 1917 učinila Ottla zásadní životní rozhodnutí a zanechala práce v obchodě. Přesídlila do Siřemi u Podbořan, aby se tam ujala zanedbaného hospodářství rodiny svého švagra Karla Hermanna, který byl na frontě. Kafka tím do značné míry ztratil oporu nejbližšího člověka z rodiny, a tak blízkost a pomoc Růženky Wettenglové v těch nejprozaičtějších věcech života nabyla pro něho ještě na významu.

Jedinou a pro nově nalezený dopis významnou zprávu o Růžence Wettenglové mimo okruh Kafkovy rodiny nacházíme ve stati Ludwiga Hardta Vzpomínka na Franze Kafku, uveřejněné roku 1947 hned ve třech německých časopisech: "Bylo tu např. to malé hrbaté děvče, jeho domovnice (Hausbesorgerin), když v domečku ve Zlaté uličce v Praze pracoval na velkých románech. Věděla toho o básníku Franzi Kafkovi pramálo - jako ti ostatní. Měla však toho člověka v takové úctě, že uchovávala každý lísteček, který napsal, a nic na světě by ji bývalo nepřimělo, aby aspoň jeden jediný dala z ruky - přestože žila v nedostatku a byly jí nabízeny dosti vysoké sumy. Ty lístečky vždy obsahovaly nějaký vlídný nebo žertovný výrok, jímž Kafka provázel svá přání týkající se pořádku v domě (Hausordnung): ,Já jsem dnes v noci spal v lenošce; nemyslete si ale, že jsem si sám ustlal!' píše se tam v české řeči. (To děvče neumělo německy.) Ve skutečnosti Kafka celou noc psal."

Ludwig Hardt patřil až do 30. let v německé jazykové oblasti k nejvýznamnějším a nejoblíbenějším mistrům uměleckého přednesu. Veřejné předčítání literárních děl, často už ve stavu zrodu, nebo jen ukázek z nich, bylo v té době v Praze důležitou součástí prezentace literatury. Veřejná čtení představovala rozšířený a oblíbený žánr kulturní aktivity, srovnatelný s veřejnými přednáškami, s nimiž ostatně bývala spojována. Byla pravidelně komentována kritikou v denním tisku a neměla nikdy jen reklamně komerční inspiraci. Bývala první branou, jíž se debutující autoři dostávali do povědomí širší veřejnosti, a méně známým autorům dopomáhala k širší známosti. To v plné míře platí i o zásluhách, které si o Kafku svými recitačními večery získal Hardt.

Pan doktore, s vámi to dlouho nepotrvá

Kafka se s ním osobně znal od roku 1921 a přátelství vydrželo až do Kafkovy smrti. Hardt Kafku přežil o 23 let, zemřel v americkém exilu roku 1947. Není jasné, jak se Hardt dověděl o Růžence a o "lístečcích", z nichž jeden doslovně cituje. Je pravděpodobné, že ač se s Růženkou asi osobně nikdy nesetkal, měl některé z těch lístečků v rukou. Mohlo k tomu dojít při setkání s Ottlou po Kafkově smrti nebo i dříve. Jen od Ottly se asi mohl dovědět o Růženčině pietním uchovávání každého kousku papíru popsaného Kafkovou rukou, a zejména o její tvrdošíjné neochotě některý lísteček za sebevětší úplatu prodat.

Růženka byla květinářka. Patřila k řadě postižených lidí, jichž se sociálně nesmírně citlivá Ottla různým způsobem ujímala. V první polovině srpna 1917 byla prvním svědkem Kafkova záchvatu chrlení krve. Ten o tom později napsal Mileně Jesenské: "Ráno sice přišla uklízečka (měl jsem tenkrát byt v Schönbornském paláci), hodné, přímo obětavé, avšak nesmírně věcné děvče, uviděla tu krev a řekla: ,Pane doktore, s Vámi to dlouho nepotrvá.'"

Po propuknutí nemoci byl Kafka nucen opustit jak chladný byt v paláci, tak své pracovní tuskulum na Hradčanech. Nastěhoval se nakrátko do Ottlina pokoje v bytě rodičů na Staroměstském náměstí a snažil se nejprve najít náhradní byt v Praze. Z nově nalezeného dopisu Růžence je zřejmé, že tato alternativa přicházela krátký čas v úvahu a že o ní zřejmě spolu mluvili. Ale už 3. září 1917 píše Kafka Ottle do Siřemi: "Dům nahoře na Belvederu (tak Kafka zpravidla nazývá Sady korunního prince Rudolfa, dnešní Letnou - pozn. J. Č.) jsem si prozatím prohlédl zvenčí, je docela dobrý, právě jen jednoposchoďový a naproti továrna vyrábějící šněrovačky Federer & Piesen, také tamtudy, jak mi dnes někdo říkal, zčásti jezdí povozy na tržiště. To bych pak přesídlil z jednoho Tržiště na druhé. Jak je to těžké."

Bytu v témž domě se pravděpodobně týká i postskriptum k dopisu Oskaru Baumovi ze září 1917: "Byt tam nahoře nevezmu. Nehledě na to, že prozatím žádný nepotřebuji a budoucnost je nejistá, zdá se mi ten byt také příliš veliký, příliš nízko, příliš vestavěný do ulice a do dílen a příliš melancholický."

Možnost ucházet se o byt v tomto domě v Ovenecké ulici na Letné a vůbec hledat náhradní byt v Praze Kafka záhy zamítl. Čím dál víc se přikláněl k myšlence přestěhovat se na čas na venkov, konkrétně k Ottle do Siřemi. Dne 12. září 1917 tam přijel ne jako penzista, jak předpokládal, ale jako "aktivní úředník na dovolené", a pobyl tam nikoliv předpokládané tři měsíce, nýbrž plných měsíců osm.

Na základě těchto biografických souvislostí lze podle mého soudu přibližně určit dataci nalezeného dopisu. Je psán v Siřemi a reaguje na Růženčinu (psanou? ústně tradovanou?) vzpomínku. Toto slovo bohužel přesněji neimplikuje časovou vzdálenost od posledního setkání vzpomínající a vzpomínaného. Nicméně nezdá se, že by Růženka na Kafku "vzpomínala" bezprostředně po jeho odjezdu z Prahy 12. září 1917. Pro trochu pozdější dataci dopisu mluví snad i slůvko "ještě" ve druhé větě. A z věty začínající slovy "To ví" zřetelně vysuzujeme, co Růženka Kafkovi ve svém dopise radila a doporučovala. Následující "Ale náděje se přece ještě úplně nevzdávám" je zřejmě jen útěchou milé a blízké duši. Jistou oporou pro datování je i závěr dopisu se zmínkou o kopání brambor. Ty se v tomto kraji zpravidla kopou ve druhé polovině září. Zmínka o tomto kopání brambor se u Kafky objevuje ještě jednou, a to v Denících ve zpětném záznamu z 8. října 1917: "Mezitím: Feliciny dopisy plné nářku, G.(rete) B.(lochová) hrozí dopisem, bezútěšný stav (courbature), krmení koz, pole plné myších děr, kopání brambor (,Jak nám ten vítr fouká do prdele'), trhání šípků..."

Nedokončená věta na konci první strany a celá chybějící druhá strana dopisu se s největší pravděpodobností týkala rodinné krize, dlouhotrvající roztržky mezi otcem a Ottlou, vyvolané Ottliným odchodem do Siřemi.

Nalezený dopis přispívá k poznání Kafkových aktivních znalostí češtiny. Jeho česky psaných textů je, jak známo, málo: necelé tři desítky nepříliš obsáhlých písemností, úředních, poloúředních a z menší části soukromých dopisů a mimoto drobné české citace rozptýlené po Kafkových německých textech. Přitom část - úřední přípisy adresované vedení Dělnické úrazové pojišťovny jich byla zřejmě pořizována podle českých vzorových šablon.

Výjimečnost našeho fragmentárního dopisu je v tom, že bezpečně prokazuje bezprostřední, bez cizí pomoci prezentovanou pisatelovu aktivní znalost české řeči, že je to text zcela neformální a že navíc pochází z roku 1917, kdy Kafka ještě nemusel češtinu s trémou respektovat coby státně úřední jazyk jako u některých pozdějších textů, které psal po roce 1918 jakožto loajální občan Československé republiky.

Cesta, jíž se dopis Růžence dostal do Nizozemska, je známá. V Praze ho po válce získal nizozemský slavista Aimé van Santen (1917 1988), na přelomu 40. a 50. let lektor na olomoucké univerzitě. Ve své vlasti ho pak poskytl redaktorovi časopisu Litterair Paspoort Adriaanu Morriënemovi. Když devadesátiletý Morriën roku 2002 zemřel, publikoval dopis z jeho pozůstalosti Niels Bokhove.