První snímky tajemné opice mají Češi

Krysy, malárie, hmyz, všudypřítomná vlhkost. To byly největší nepřátelé české expedice za dosud takřka neznámým, tajemným primátem. Hulman běločelý žije pouze na ostrově Kalimantan (Borneo). Ve zdejších pralesích výprava "ulovila" vůbec první snímky a záběry "šedého ducha".

Dosud neexistovaly žádné fotografie ani filmové záběry tohoto tajemného pralesního tvora. Stále zůstává jedním z nejméně prozkoumaných druhů primátů. Téměř nic se neví o sociálním a rodinném životě hulmana běločelého ani o jeho potravních zvycích. Vědecké obci je známa pouze morfologie (popis těla) a zhruba byl zmapován jeho výskyt a populační hustoty v jednotlivých lokalitách. Ty jsou velice nízké - na kilometru čtverečním žijí podle odhadů přibližně dvě zvířata. Není divu, že bylo těžké je polapit.

Český výzkumný tým - primatolog Stanislav Lhota z Biologické fakulty JU, etnoložka Radmila Lorencová z Filozofické fakulty UK a antropolog Radek Trnka z Fakulty humanitních studií UK - se vydal na expedici s cílem vypátrat a vyfotografovat vzácného hulmana běločelého v květnu loňského roku. Základnou se mladým badatelům stala terénní stanice Djamaludin v chráněné oblasti Sungai Wain na východním pobřeží ostrova Kalimantan (nám je spíše známý pod názvem Borneo), která byla původně založena v rámci programu opětovného vysazení orangutanů do přírody.

Obyvatelé Bornea

Hulman běločelý (Presbytis frontata) obývá právě a pouze jen tento kus světa - je na Borneu endemitem a vyskytuje se navíc jen na čtvrtině rozlohy ostrova. V indonéštině zní název pro hulmana běločelého exoticky: Lutung Dahi Putih.

Kromě hulmana běločelého oblast obývá mnohem četnější, výrazně hnědý hulman kaštanový (Presbytis rubicunda). O něm také existuje mnohem více informací.

Hlavní cíl cesty přibližuje Radek Trnka: "Za dva roky, co jsme projekt připravovali a snažili se sehnat cokoli, nenarazili jsme na nic než na kresby z indonéského atlasu zvířat. Rozhodli jsme se hulmana najít a pořídit jeho snímky. Ještě se to dosud nikomu nepodařilo - a to pro nás byla výzva. Zájem o fotografie ostatně projevil i autor encyklopedie The Pictorial Guide to the Living Primates Noel Rowe, což naše odhodlání ještě víc podpořilo." A tak se zrodila myšlenka vycestovat na Kalimantan, do chráněné oblasti Sungai Wain, kde se záhadní hulmani měli vyskytovat. Pak následovalo pochopitelně shánění peněz. S pomocí čtyř sponzorů a tří grantů mohli tři badatelé v květnu loňského roku vycestovat. V září se dva z nich vrátili - a ve čtvrtek v Praze představili své trofeje - vyfotografované hulmany běločelé "černé na bílém".

Terénní výzkum probíhal v nížinném pralese, jednom z mála původních lesů Indonésie, který si ještě zachoval přirozenou druhovou skladbu. Badatelé vyráželi den co den z domovského kempu, v prvních dnech s doprovodem domorodého průvodce. Pohybovali se po transektech - úzkých průsecích, které vedou severojižním nebo východozápadním směrem. Bez mačety však ani tyto průseky nebyly průchodné - v pralese vše zarůstá velmi rychle. Nejen proto nešlo o žádnou procházku. První dny nováčky na pochodu zraňovaly ostré liány, rány do druhého dne hnisaly. K pohybu v bahnitém a vlhkém terénu byly vhodné jen holínky - ale ve třiceti stupních Celsia a stoprocentní vlhkosti nohy silně trpěly. "Plesnivěly nám i jiné části těla, například třísla, udržet prádlo suché bylo v podstatě nemožné," vzpomíná na tvrdé podmínky Radek Trnka. Horší však bylo, že se dlouho nedařilo víc než jen zahlédnout siluety prchajících hulmanů.

Vteřinová setkání

"Ze začátku jsme chodili po Sungai Wainu," vypráví Radek Trnka, "a snažili se s hulmany setkávat. Dlouho se to nedařilo, setkání byla velmi krátká, nejčastěji nám hned utekli. Hulmany kaštanové jsme potkávali každý den, ale běločelí se před námi dokonale ukrývali. Tehdy jsme jim také pro sebe začali říkat šedí duchové. Jen několikrát se nám podařilo je vidět dřív, než viděli oni nás, a pozorovat je, aniž o nás věděli. Vyhledávají zarostlé střední stromové patro, takže častěji to bylo naopak - dost často se na nás dívali oni a my je vůbec neviděli. Pak už jsme se naučili najít ten správný úhel, průzor ve větvích a listí, kde jsme je zahlédli - na pár vteřin..."

Ve chvíli, kdy se setkají s člověkem, ztuhnou. Vydrží sedět jako socha. "Dost dlouho," dodává Radek Trnka, "čekali jsme pod stromem klidně hodinu a půl a celou tu dobu vydrželi sedět bez pohnutí. A potom mžik - a byli zase pryč." Stanislav Lhota pak vypozoroval jejich únikovou strategii: samec odskáče dál od skupiny, upoutá pozornost a zmizí do úkrytu. Ostatní, nejčastěji samice, se mezitím "vypaří".

Konečně úspěch

Pak badatelé vyrazili do terénu v oblasti Pinang Jatus v pohoří Gunung Lumut. Od jiného výzkumníka dostali informaci, že je tam hledaných hulmanů běločelých více.

Ukázalo se, že je to pravda. A zvlněná krajina hřebenů, méně zarostlá stromy, byla i mnohem přehlednější. "Slyšeli jsme je každý den kolem čtvrté odpoledne, jak na sebe hulákají přes hřebeny," uvádí Radek Trnka a dodává:, "Podle tohoto volání jsme je také jednoho dne skutečně našli."

Tehdy je také výprava přejmenovala na Rychlé šípy - právě kvůli tomu, s jakou rychlostí dokázali zmizet v hloubi pralesa. To však už zjistili, když zpomalovali natočené záběry. Konečně se totiž začalo dařit. Většinou natočili až poslední zvíře z tlupy - na horských hřebenech mají tato plachá zvířata zase jinou útěkovou strategii: "Jeden skočí, po něm nastoupí druhý... "Takhle postupně všichni za sebou odskáčou. Takže jsem si mohl na to místo připravit kameru a zaměřit. Předposledního nebo posledního jsme už do objektivu polapili."

Nejlepší snímek, který se českým badatelům podařilo získat, je matka s mládětem. Dvě prapodivné postavy s uhrančivýma očima, svraštělými obličeji a s jakousi "kápí". Však presbytes údajně znamená obličej staré ženy . Tehdy zastihl Stanislav Lhota skupinu hulmanů na spacím stromě. A to tak šikovně, že se z něj nemohli dostat. Jen se postupně chodili dívat, jestli tam ti podivní dvojnozí tvorové pořád ještě jsou.

Od Stanislava Lhoty, který v pralese dosud zůstává, nedávno přišla nová pozorování: Zdá se, že kromě listí, které tvoří důležitou složku potravy všech stromových hulmanů rodu Presbytis, požívají běločelí příbuzní i semena, pecky plodů a voňavé květy palem. Mláďata hulmanů běločelých se rodí sněhově bílá a až pak postupně zešediví. Bílá skvrna v obličeji je tak vlastně pozůstatkem "mláděcího" šatu. Bílé skvrny se u jednotlivých zvířat velice liší, což je velmi důležité pro identifikaci při dalším výzkumu. V tom bude pokračovat - už sám - primatolog Stanislav Lhota až do května 2006.

,h3>První snímky tajemného primáta Nejlepší snímek, který se českým badatelům podařilo v pralese získat, je matka s mládětem. Dvě prapodivné postavy s uhrančivýma očima, svraštělými obličeji a s jakousi "kápí".

EVA BOBŮRKOVÁ

obsah | svět - svet