Děti emigrantů

Je jim mezi dvaceti a třiceti a narodili se Čechům, kteří za komunismu emigrovali do zahraničí. Nyní sem přijíždějí na čas nebo natrvalo. "Známí mě strčili za dveře příbuzných," vypráví čtyřiadvacetiletá Alice Cislerová o svém prvním příjezdu ze Švédska. "Vyšla teta a uviděla ve mně matku. Začala hystericky brečet. Tak to bylo každý den u jiných příbuzných. Emočně náročné období, všichni jsme pořád brečeli."

Na obligátní otázku, proč je tady, a ne v zemi, kam se mnoho mladých touží dostat, říká devětadvacetiletá Kanaďanka Pavlína Rieselová, že Česko je země neomezených možností. Myslí to vážně a své přesvědčení vysvětluje tím, že zatímco Kanada má už svůj společenský systém ustaven, v České republice se společnost neustále proměňuje. "Fascinuje mě, že je tu všude patrná minulost, ale všichni se snaží ji překonat," říká. Pavlíně bylo v devětaosmdesátém sedmnáct. Doma v Albertě prohlásila, že se chce po škole věnovat humanitární činnosti - nejraději jet na misii do Afriky. Matka jí řekla, ať radši jede do Čech a učí tam angličtinu. Pavlína tedy v Kanadě dokončila gymnázium a přijela do Prahy. Učila tady angličtinu, pak v Kanadě vystudovala politické vědy. Nakonec se v Čechách usadila. I přes pracovní nabídky v zahraničí vzala zaměstnání v Praze ve firmě zaměřené na public relations.

Jak se tu s přestávkami od devadesátého roku pohybuje, dokáže vysledovat změny ve společnosti. "Lidé se postupně přestávají bát říkat otevřeně své názory," tvrdí. "Vrstevníci si mi ale často stěžují, že jejich život není takový, jak by si ho představovali. Říkám jim, ať to změní, ale to oni nedokáží a čekají, až se něco stane." Je to situace, kterou Pavlína těžko chápe. Mezi dospíváním v Kanadě a v Čechách je zásadní rozdíl. V Kanadě se člověk už od malička stará sám o sebe.

"Když mi bylo devět, začala jsem hlídat děti, od čtrnácti jsem prodávala zmrzlinu. Na konci školního roku jsme neřešili, kam pojedeme na prázdniny, ale kde budeme pracovat. U nás neexistuje, že by studenti o prázdninách cestovali, všichni vydělávají. A když je ti osmnáct, tak se musíš starat sám o sebe docela." Pavlína sice při studiích na univerzitě ještě bydlela doma, vysokou školu si ale platila ze svého. "Nejdříve dva tisíce dolarů za rok, když jsem končila, bylo to okolo čtyř tisíc - to je už velká investice."

Pavlína tvrdí, že klíčem k samostatnému životu je hledání stále nových příležitostí. "Pořád zkouším něco nového. I když mi devět z deseti pokusů nevyjde, jdu do jedenáctého. Snažím se kamarádům vysvětlit, že na to, aby změnili svůj život, stačí mnohdy udělat jen pár drobných kroků," vysvětluje. "Taky mám strach. Ale kvůli tomu přece nepromeškám příležitost..." Pavlína chce zatím zůstat v Čechách. Před osmi lety ji sem přijely navštívit kamarádky z Kanady. Také tu zůstaly.

Ve škole strach...

Čtyřiadvacetiletá Alice Cislerová se narodila a vyrostla na jihu Švédska. Vystudovala v Berlíně jazyky a do Československa se přijela podívat ještě před převratem. Navštívila tu příbuzné, což bylo jako zhmotnění léta vyprávěné pohádky. Rodiče jí příbuzné celé roky idealizovali a příbuzní si idealizovali její rodiče. Nicméně to byla vlastní rodina, kterou dosud neviděla. V polovině devadesátých let přijela na rok studovat češtinu. Protože tu chtěla zůstat delší dobu, přihlásila se na vysokou školu. Dostala se na fakultu tělesné výchovy a sportu. Na zaplacení studií si vzala ve Švédsku půjčku.

"Když jsme na fakultě nastoupili poprvé na tělocvik jako vojáci v zástupech, zhroutila jsem se v záchvatu smíchu a čekala, že se ostatní taky začnou smát, že je to jen legrace. Jenže to byla skutečnost. Ve stylu vojenského drilu probíhalo celé studium," říká. Teď už se na to dívá s nadhledem, nicméně srovnat se s naprosto jiným fungováním školy nebylo jednoduché. "Ve Švédsku je vztah mezi učitelem a studentem jiný. Učitelé jsou ve škole pro studenty. Tady jako by to bylo naopak. Studenti se bojí otevřeně cokoli říct, zeptat se, když nerozumějí. Zeptáš se a učitel si tě zapamatuje a pak ti nedá zápočet. Naučila jsem se na nic neptat. Nikdy jsem do té doby ve škole necítila strach. Tady ano." Zato spolužáky si nemůže vynachválit. "Byli kamarádští. Ve Švédsku se lidi rozdělí na skupiny, které spolu navzájem nekomunikují. Tady je kontakt mnohem snazší. V tom mi česká mentalita vyhovuje."

Ani životním podmínkám, na hony vzdáleným standardu severské země, nebylo snadné přivyknout. "Voda strašně smrděla chlórem. Ze začátku jsem se v ní štítila i umýt vlasy. Ani teď se z kohoutku nenapiju, přestože doma jsem tak vodu pila po litrech." Chybělo jí moře i jiná úroveň bydlení na kolejích - taková, jakou znala ze Švédska.

Přesto zůstala. Po studiích na vysoké škole pracovala půldruhého roku na švédské ambasádě v Praze. Teď skončila, protože chce změnu, ale přemýšlí o další práci v Čechách. "Mám to ráda tady i ve Švédsku, ale zdejší mentalita je mi bližší," přiznává. " I když třeba film Kolja nikdy dokonale nepochopím, protože jsem vyrůstala jinde."

Sebevědomí, že jsem Čech

Nejpyšnější na to, že je Češka, je čtyřiadvacetiletá Sylva Dohnalová. "Naši nás i v Americe vychovávali k češství a k patriotismu," říká. "Chodili jsme s bráchou v krojích každý pátek do Sokola a museli jsme recitovat české básničky. Moc nás to nebavilo, ale teď, když to vnímám zpětně, jsem ráda." Sylva jezdila každé prázdniny do Čech za babičkou. Byla Češkou a o svém původu ve škole klidně mluvila. Dívali se na ni jako na barbara. "Bratr byl víc Američan. Nikomu neříkal, že je odjinud, a byl v pohodě." Zamyslela se. "Jenže oni za to nemohou. V Americe se ve školách neučí o ničem jiném než o Americe. Je to pro ně střed světa a i dějiny vykládají podle toho, jakou v nich Amerika sehrála roli. Každé ráno jsme ve škole všichni povinně vstali a přeříkávali modlitbičku o tom, jak jsme hrdí, že jsme Američané, vzdávali jsme čest vlajce a končili slovy díky bohu. Jako malý nad tím nepřemýšlíš, protože to dělají všichni. Ale takhle se pěstuje národní hrdost."

Sylva tvrdí, že v Americe by nemohla zůstat žít, i kdyby se tu nezměnil režim. Možná by hledala jinou zemi. "Běžný Američan je jen velmi průměrný člověk. Protože chtějí, aby všechny národnosti vystudovaly high school, což je naše střední škola, je tam podle toho nastavena i úroveň vzdělání. Když mi bylo čtrnáct, chodila jsem do školy s klukem, který neuměl číst, ale všichni se tvářili, že to nevědí. Kvalitnější jsou až vysoké školy. Ale to je zase obchod a platí se za titul. Vystuduješ a do života jdeš obrovsky zadlužený. Společnost tam vypadá podle toho. Průměrnost a byznys. A Amerika zná důkladně marketing a způsoby ovlivňování lidí. Média vytvářejí umělý svět, který chtějí Američané vidět. Všichni si proto myslí, že žijí v super světě." Zasmála se. "Američané jsou jiní, než si je představujeme tady. Ti, s nimiž my přijdeme do kontaktu, nejsou opravdoví Američané. Jsou to výjimky, jež se odvážily přes Atlantik."

Se svou americkou zkušeností a patriotismem jí na Češích vadí nedostatek národního sebevědomí. A ví, o čem mluví. V České republice se hlásila na vysokou školu ke studiu angličtiny a španělštiny. Přestože oba jazyky plynně ovládá a v angličtině vystudovala střední školu, nedostala se. Zaskočila ji až neskutečná náročnost přijímacích zkoušek - vyžadovaly se takové znalosti, jaké mívají studenti po několika ročnících vysoké školy. Začala tedy pracovat a studuje večerně na soukromé škole.

Návraty ''domů''

Všechny sem táhnou příbuzenské vazby a blízká mentalita nebo jen chtějí poznat rodnou zemi svých rodičů. Většina z nich však přiznává, že si nedokáže představit odchod ze země tak jako rodiče kdysi. Marcela Zářická, pětadvacetiletá Australanka, dnešní pozici "dětí emigrantů" charakterizovala dost přesně: "Jsem Australanka, ale docela stejně bych mohla být Němka nebo Američanka." Jejich rodiče utíkali z Československa bez znalosti jazyka, s věcmi, které stačili vzít do jedné tašky. Bez možnosti návratu...

A v utečeneckých táborech čekali na imigrační kvóty zemí, které by je přijaly. Marcele bylo šest a její sestře osm, když slavily narozeniny v utečeneckém táboře v Jugoslávii. Na celou rodinu měli jeden kufr a její rodiče, přestože toužili po Kanadě, nakonec odcestovali do Austrálie, aby nemuseli s dětmi déle čekat. Nová země jí podle jejího mínění však nabídla docela jiné možnosti, než by měla při dospívání tady. Vystudovala japonštinu a čínštinu a více než rok strávila na studiích v těchto zemích. V sedmnácti, po revoluci, ale přijela sem. "Cítila jsem, že potřebuji poznat místní kulturu." Přihlásila se na Albertově na půlroční kursy češtiny, kultury a dějin. "Prožila jsem kulturní šok. V Austrálii je snadnější žít, protože je tam pořád teplo a lidé neutratí za zimní oblečení ani za topení. Je tam krásná příroda a dá se sehnat jakákoliv práce," vysvětluje. "Tady jsem chodila po Praze a dívala se na staré budovy, jezdila jsem si prohlížet české a moravské hrady. A byla jsem okouzlená, protože v Austrálii nic takového není. A kultura je tam příliš drahá, aby na ni mohl člověk běžně chodit. Tady jdu klidně i do Národního divadla." Na druhou stranu tady však nefunguje společnost tak jako na druhé polokouli.

Do domu, který otec Marcely postavil, se rodiče kvůli nefungujícím českým soudům nikdy nevrátí. V Austrálii mají školní rok od února do konce října. Marcela tu strávila od listopadu do ledna hlavní prázdniny. "Necítím se být ani Australankou, ani Češkou, nevím, kde budu žít, ale po škole bych nejdříve chtěla pracovat v Austrálii, pak v Číně a načas také v České republice..."

Umějí se bavit

Čtyřiadvacetiletý Oliver Herbst, který také vyrostl v Austrálii, je Čechami nadšen. Především proto, co si pochvalují všichni - že Češi se umějí bavit. "Je tady bohémský život, všechno je tu volnější," říká. "V Austrálii jsou lidé přesvědčeni, že musejí jen vydělávat peníze, i když to tak není. Češi taky pracují, ale zároveň se umějí i bavit." Oliver sem jezdil k příbuzným, když byl malý, takže má ve vesnici za Prahou kamarády, které zná od dětství.

Většina z nich je však už dnes ženatých a má děti. To ho na místním životním stylu zarazilo. V Austrálii totiž mladí zakládají rodiny v mnohem vyšším věku. Chodí se tedy bavit s mladšími kamarády. Podle australských měřítek to tady mají mladší, co se týče zábavy, nesrovnatelně jednodušší. "Když se jdeš bavit, nikdo nesleduje, kolik ti je let. V Austrálii musíš ukázat občanku, a pokud ti nebylo osmnáct, do klubů tě nepustí. A zábava je tam hrozně drahá. Tady mají mladí lidé víc možností." Iv Austrálii má Oliver nejlepšího kamaráda Čecha, taky syna českých emigrantů.

"Přestěhoval se sice do Sydney, ale lítám za ním na návštěvu. Před třemi lety jsme tady byli spolu. Chodili jsme se bavit do klubů, pili jsme a lyžovali." Do Čech přijel Oliver na neurčito. "Je tu rychlejší způsob života než v Brisbanu. Pořád se něco děje. Čechy se začínají přibližovat Evropě, jež všeobecně žije rychleji. Chci tu teď nějakou dobu žít, chodit na kursy češtiny pro cizince na Karlovu univerzitu, ale chci tady taky pracovat." Před odjezdem z Austrálie prodal Oliver auto a motorku. Když jeho máma kdysi utíkala z Československa, řekla svým rodičům, že se vrátí za čtyři roky. Nevrátila se nikdy. Jen na návštěvu, už by si tu nezvykla. Oliver před odjezdem mámě řekl, že se za nějakou dobu vrátí. Odpověděla mu: "To jsem rodičům tvrdila taky." Děti emigrantů jsou opačnými migranty, než byli jejich rodiče. Ač vychovány v jiné společnosti, v jiné kultuře, nacházejí dost důvodů, proč do České republiky zajet, proč tu žít - alespoň na chvíli. Ne všichni. Alicin bratr si zvolil život v Americe, Marcelina sestra ve Francii. Usídlili se v zemích, kde ani nevyrostli, ani odtud nepocházejí jejich rodiče. Taková je volba ve světě, kde většina hranic přestala být zdmi.

JANA DOLEŽALOVÁ, REFLEX

obsah | svět - svet