Čeština pomohla odhalit tajnou zbraň

Amerika má už týdny prst na spoušti a v hledáčku Irák. Jestli skutečně spustí palbu na Saddámův diktátorský režim, a hlavně jestli pro svůj útok získá podporu zbytku světa, záleží do značné míry na inspektorech, kteří v Iráku opět hledají důkazy o zbraních hromadného ničení. Účastníkem předchozí mise v roce 1998 byl také Čechoameričan Vojtěch Joe Vala.

Všechno začalo před pěti lety na leteckém dni na základně Andrews v americkém Marylandu. Čechoameričan Vojtěch Joe Vala tam předváděl své letadlo dovezené z bývalého Československa: L-29 Delfín vyrobený v Aeru Vodochody. Vypadalo to na pořádnou nudu: se svým partnerem Gregem Phelpsem se bude pařit dva dny v leteckých kombinézách na letištní ploše a odpovídat na nekonečné dotazy návštěvníků.

Dva nenápadní muži

Zpočátku to tak bylo. O jediné (nevelké) vzrušení se postaral letecký přidělenec z Bulharska, který v tomto letadle kdysi létal a chtěl znovu nasát jeho "zvláštní nezapomenutelnou vůni"... Ti dva nenápadní muži, kteří přišli po něm, také nejdřív nevzbudili žádnou zvláštní pozornost. "Pánové, to je vaše letadlo?" zeptali se. Jejich obleky trochu připomínaly šaty, v nichž chodili agenti FBI. "Ano, to je naše letadlo. Chcete ho koupit?" Nechtěli. Jsme ze State Departmentu (ministerstva zahraničí) a usilovně hledáme někoho, kdo tomuto letadlu rozumí a kdo by nám mohl pomoci v jedné zvláštní misi, odpověděli. Čechoameričan Vojtěch Joe Vala si vzal slovo a představil se: "Jsem pilot tohoto letadla a také jeho technik a mechanik. Mám doma k letadlu všechny manuály jak české, tak anglické, všechnu údržbu si děláme sami a mimo jiné mám v kapse diplom leteckého inženýra. Pan Greg Phelps je můj partner a také pilot L -29."

Nato šli neznámí rovnou k věci: "Vy jste náš muž, pane Valo, vás bychom potřebovali jako inspektora do Iráku. Co na to říkáte, vzal byste to?" Vala chvíli nevěděl, jestli dobře slyší, a odpověděl: "Vy opravdu myslíte Husajnův Irák? Tak to nemám ani nejmenší úmysl tam cestovat. Na to zapomeňte!" Pánové Valovi odevzdali své vizitky a poroučeli se. Jen dodali, že kdyby si to pan Vala rozmyslel, má zavolat. Když to Vala vyprávěl doma manželce a předstíral, že o tom přemýšlí, řekla mu, že se zbláznil. A aby bylo úplně jasno, dodala: s jeho cestou do Iráku nikdy souhlasit nebude.

Pánové se ozvali znovu. "Netrvalo to ani týden a volal mi Greg, že mu dotyční pánové zatelefonovali a dojednali si s námi schůzku." Sešli se nyní pro změnu v kanceláři Valova společníka Grega Phelpse. Tam už přišli ve třech: kromě dvou pánů z letiště se dostavil ještě jeden civilista, zaměstnanec OSN, jinak také inspektor OSN pro Irák. Přesvědčovací akce začala nanovo.

Konečné vítězství bude naše

Bývalý československý letec Vojtěch Vala se po nezdařeném pokusu o přelet železné opony dostal na Západ až těsně před pádem komunismu v roce 1989 a v USA požádal o občanství. Dostal je dva roky před tím, než začal tento příběh. Řekl proto (trochu pateticky) oběma Američanům, že když mu jejich země dala šanci nového života, tak do toho půjde. "Opravdu jsem to tak myslel," dodává dnes. Ostatně Američané i lidé z OSN to také mysleli doopravdy. Nešlo jim o nic menšího než o vypátrání nové tajné Husajnovy zbraně: bezpilotního letadla ovládaného z pozemního řídicího střediska a nesoucího chemické nebo bakteriologické zbraně! A co hůř: těmito smrticími letadly měly být československé Delfíny L-29! Projekt nesl název, který volně přeložen z arabštiny zněl asi takto: "Konečné vítězství bude naše." Naštěstí se název projektu mýlil. Navzdory tomu, že na něj byla uvolněna mimořádně vysoká finanční částka a svým podpisem ho odstartoval sám irácký diktátor. Valovi spolupracovníci z inspekčního týmu později skutečně Husajnův podpis mezi ostatními dokumenty našli.

Po československých letadlech z Aera Vodochody sáhli Iráčané promyšleně: cvičné letouny měly totiž pod křídly pomocné palivové nádrže a ty se daly naplnit chemickými bojovými látkami. Na zničení menšího města by to asi stačilo. Tím spíš, pokud by se jim podařilo namontovat na letadla rozprašovací zařízení na bojové biologické látky.

Iráčané zatloukali

Ve chvíli, kdy Vala a další členové asi dvacetičlenného týmu přistávali na letišti nedaleko Bagdádu, však nevěděli o projektu téměř nic. "V pozdním odpoledni jsme se přesunuli do hotelu. To bylo naše první seznámení s drsnou iráckou skutečností. Před hotelem byly davy bosých žebrajících dětí. Na chodbách hotelu prošlapané koberce, ze všeho vykukovala bída a zanedbání, prádlo na pokoji bylo zaprané, klimatizace hlučná a nevýkonná, žárovky slabé a v pokoji skoro přítmí," vypráví Vala. "Měl jsem smíšené pocity, zda tuto zemi litovat, nebo mít vztek na Husajna, jehož obrazy byly všude."

Zatímco někteří zbrojní inspektoři byli vysíláni do Iráku i na několik let, mise, jejímž účastníkem byl Vala, byla krátkodobá, a navíc zaměřená na jediný cíl: letouny Delfín. První z oněch chystaných tajných zbraní přitom překvapivě našli v hangáru - zaprášený, kolem něho neskutečný nepořádek. Teprve později pochopili, že tak vlastně vypadá běžné pracovní prostředí v Iráku. "Naše první interview šlo ztuha a svízelně. Brzy jsme poznali, že Iráčané používají starou osvědčenou metodu: zatloukej, zatloukej, zatloukej, a pokud se něco provalí, zatloukej dál," líčí Vala.

Neřekli samozřejmě vůbec nic. Jenže zbrojní inspektoři už přece jen nějaké informace měli. Věděli, na kterých letištích se experimentovalo s letadly L-29, i když netušili, kolik jich v Iráku celkem je a kolik se jich dá přeměnit na monstra rozsévající ze svých stříbrných nádrží smrt. A také, jak je daleko výzkum k výrobě zařízení na vytváření mraků, z nichž "prší" bojové biologické látky. Ale to už se inspektoři rozdělili na tři skupiny: jedna zpovídala irácké důstojníky, vědce a techniky, druhá pátrala po dokumentech a třetí "lovila" v paměti počítačů. Protože jim Iráčané mohli pátraní úmyslně komplikovat, rozhodli se pro překvapení.

Věděli, že na základně Samara severně od Bagdádu najdou přestavěná letadla Delfín. Šest inspektorů tam brzy ráno odletělo vrtulníkem, ostatní dorazili později v automobilové koloně. Byl to chytrý tah, předsunutý tým na základně našel celkem sedm letadel, z nich tři byla přestavěna na bezpilotní létání. Než přijeli ostatní, letadla zajistili. V této předsunuté skupině byl i Vala.

Vítězná čeština

Jenže tím mohla také celá akce skončit. Iráčané na letišti byli zamračení a nevypadali, že by byli ochotni poskytovat informace. Ale pak jeden důstojník přistoupil k Valovi. "Vy jste pan Vala?" Byla to čeština, sice ne nejdokonalejší, ale slušná. "Já jsem studoval na Vojenské akademii v Brně a v Československu jsem strávil sedm let," pokračoval důstojník. "To je moje první příležitost promluvit po tak dlouhé době česky."

Najednou stáli kolem i další, a všichni spustili česky. "Jak se dozvěděli o mé národnosti, dodnes nevím, patrně z mého pasu, kde je místo narození Ochoz u Tišnova, Česká republika. Mluvili na mne svou iráckou češtinou jeden přes druhého, a přestože uplynulo od jejich studia už mnoho let, stále byla jejich čeština dobrá. Padala slova jako Rohlík (velitelská budova tehdejší Vojenské akademie Antonína Zápotockého), Brněnská přehrada, Černá Pole, ocitli jsme se najednou jakoby na dálku znovu v Brně," popisuje Vala překvapivě přátelskou atmosféru na iráckém letišti. "Byly to nejkrásnější roky mého života," řekl jeden z důstojníků. "A ta brněnská děvčata, ta byla tak krásná, já na ně pořád nemohu zapomenout," svěřoval se Valovi druhý. Ostatní inspektoři se nestačili divit.

Vůbec nechápali, co se stalo a jakým jazykem vlastně ti důstojníci s jejich kolegou mluví. Vala se rozhodl využít situace: "Pánové, jsem pilot L-29 a moc by mě zajímalo, jak jste to dokázali a udělali z tohoto letadla bezpilotní prostředek. Nikdo mi to zatím nechce říct." Odvedli ho k nejbližšímu letadlu a jeden přes druhého vysvětlovali, kde je co namontováno, který servomotor ovládá to či ono, která kamera snímá přístroje, která hledí před letadlo, jak to všechno dohromady funguje. "Já jsem je přerušoval a dělal si horečně poznámky, kolik nalétali letů, kde jim co spadlo a jaké jsou výsledky zkoušek až do dnešního dne. Žádné páčení informací, všechno s úsměvem, a dokonce v češtině!"

Co kdyby se ztratil...

Takto jednoduše Čechoameričan Vala získal nejpodrobnější informace o supertajném Husajnově projektu bezpilotních letadel. Stal se pro tu chvíli hrdinou kontrolní mise. Jeho vedoucí ho pro jistotu nechali ihned naložit do vrtulníku a pověřili okamžitým zpracováním všech poznatků do podrobné zprávy. Co kdyby se jim později v Iráku někam ztratil...

Na jiném letišti posléze našli dalších deset použitelných letadel Delfín. A na další základně řadu zařízení na rozstřikování bojových biologických látek. Zpracovali závěrečnou zprávu a odletěli. Jejich mise trvala asi půldruhého měsíce. Byla úspěšná. O několik měsíců později, v prosinci 1998, podnikla americká a britská letadla cílený útok a zničila všechna bojeschopná letadla typu L-29 v Iráku. I na základně v Samaře, kde Valu tak srdečně přivítali iráčtí důstojníci.

Bezpilotní verze československých letadel Delfín L-29, schopných rozsévat smrt v podobě umělého deště z bojových biologických látek, skončila. Naštěstí bez praktického využití.


Proč OSN vyslalo roku 1998 do Iráku speciální misi

Po prohrané válce v Perském zálivu musel Irák hlásit vývoj nebo nákup nových zbraňových systémů. Chemické a biologické zbraně byly zakázány. Začátkem roku 1998 však OSN začalo Irák podezřívat, že tajně takové zbraně vyvíjí, navíc že provádí speciální výzkum, který může vést k vývoji zařízení pro rozprašování bojových bakteriologických zbraní. Irák také informoval, že zahajuje zkoušky bezpilotních letadel - prý jako cvičné terče pro protiletadlová děla. OSN však informace vyhodnotilo tak, že Irák může v podobě bezpilotního letadla typu Delfín získat novou zbraň, která je v podstatě zbraní hromadného ničení.

Husajnův experiment s československými delfíny

Letoun L-29 vybavili Iráčané servomotory z vyřazených čínských raket, jež mechanicky ovládaly základní řídicí funkce letounu - křidélka, výškovku, směrovku, vztlakové klapky, ale i podvozek a brzdy. Letadlo bylo ovládáno ze země pomocí pozemní stanice italské výroby, užívané původně k řízení bezpilotních terčů. Všechny údaje z paluby snímaly čtyři videokamery a signál byl předáván do pozemní stanice, kde seděl pilot a letadlo řídil prostřednictvím dvou velkých barevných obrazovek. Jedna zobrazovala palubní přístroje, druhá pohled z letadla dopředu. Takto upravené letadlo mohlo bez pilota na palubě dolétnout na vzdálenost 70 kilometrů, otočit se a na domácím letišti zase přistát. Kdyby Iráčané šikovně rozmístili pozemní stanice na vzdálenost 100 km, mohl by se dolet zvýšit až na 200 km. O 50 kilometrů by tak byla překročena hranice doletu daná rezolucemi OSN.

LUDĚK NAVARA, (san), MF DNES

obsah | svět - svet