Česko-lotyšský literární dialog
Českého návštěvníka knihkupectví v Rize překvapí poměrně široká nabídka překladů z naší literatury, což je příjemné zjištění, k němuž od konce 80. let bohužel nedospěje Lotyš pátrající po své literatuře v Česku. Je ovšem pravda, že i my máme úctyhodnou překladovou tradici, sahající až k Františku Ladislavu Čelakovskému a pevně zakotvenou v prvních desetiletích 20. století.
Ani po roce 1990, kdy se zásluhou profesora Parolka začala lotyština vyučovat na Filozofické fakultě UK, ještě nepřevzala pověstnou štafetu mladá letonistická generace. Na přelomu tisíciletí naši reputaci v očích lotyšské literární veřejnosti zachraňoval opět profesor Parolek svými předlistopadovými a z velké části na vlastní náklady vydanými překlady lidových písní, tzv. dain (V kruhu krásy, 1998), i v samotném Lotyšsku ojedinělým přehledem vývoje a tvůrčích osobností lotyšské literatury (Lotyšská literatura, 2000) a také antologií poezie 19. a 20. století (Les duší, 2001). Dílo profesora Parolka bylo v Lotyšsku po zásluze oceněno řadou vysokých poct, včetně zahraničního členství v Lotyšské akademii věd. Zatím poslední knižní setkání s lotyšskou literaturou u nás zprostředkovalo nakladatelství Libri a autor tohoto článku ve Slovníku pobaltských spisovatelů (2003). Pro české badatele a čtenáře je přínosná také tvorba dalšího zahraničního člena Lotyšské akademie věd - slovenské literární vědkyně a překladatelky Jany Tesařové, která se věnuje mimo jiné i lotyšské exilové literatuře. V roce 2001 vyšel její sborník erudovaných a objevných studií o vývojových tendencích lotyšské a estonské literatury ve 20. století, a také esejů a rozhovorů s významnými představiteli pobaltské kultury (Kapitoly z lotyšskej a estónskej literatúry a kultúry). O rok později byl vyznamenán cenou Slovenské akademie věd. Česká literatura má v Lotyšsku dobré jméno už od 18. století, kdy se lotyšští nevolníci prostřednictvím místních ochranovských rukopisů seznamovali s českou náboženskou reformací a zejména s osudy Jana Husa a J. A. Komenského. V době národního obrození zakladatel novodobé lotyšské poezie Juris Alunáns přeložil báseň F. L. Čelakovského Ne horoucnost povalečná (ze sbírky Růže stolistá), která se s pozdějším doplňkem básníka Auseklise a hudbou Andrejse Jurjánse stala jakousi druhou národní hymnou, a Matice česká tehdy posloužila jako jeden ze vzorů pro činnost obdobné organizace lotyšské. Překlady z české literatury se v lotyšském tisku začaly objevovat od konce 19. století, ale k prvnímu důkladnějšímu seznámení s českými autory došlo až v meziválečném období, kdy první místa natrvalo obsadili Jaroslav Hašek a Karel Čapek. V poválečném Lotyšsku bylo vydáno kolem sedmdesáti českých titulů, tedy přibližně dvakrát víc než lotyšských u nás, a také okruh překladatelů byl širší. V současné době mezi nimi vyniká Vinifreds Kraučis (viz Navýchod 1/2003) a Jánis Krastiňš, ale objevují se i další jména. V 90. letech se lotyšští nakladatelé vrátili k některým z dřívějších překladů. Přepracovaného vydání se dočkaly Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka (přeloženy celkem šestkrát, vydány devětkrát: poprvé 1927-29, naposledy 1998-99), v nichž byly důsledně zachovány všechny Haškovy vulgarismy. Po padesáti letech ladovské idyly to vedlo lotyšský tisk k překvapivému zjištění, že "Švejk je najednou pořádně sprostý" (Dienas bizness, 17. 6. 1998; ve skutečnosti ovšem, jak známo, sám Švejk patří k nejméně vulgárním postavám románu). Lotyšský Švejk se vůbec stal pozoruhodným fenoménem (viz Navýchod 1/2003), který každá generace vytváří znovu a po svém. Sotva kdo z návštěvníků nedávného koncertu americké skupiny R.E.M v Praze tušil, že lotyšská rocková kapela Brainstorm (Práta vétra), kterou si Michael Stipe vybral za předskokana, v Lotyšsku slavila úspěch mimo jiné v muzikálu Švejk. Frontman skupiny Renárs Kaupers zde vystupoval jako hudební dvojník stejně neladovsky mladistvého protagonisty Artúrse Skrastiňše. A protože nic ze Švejkových osudů nesmí zůstat lotyšskému čtenáři utajeno, vyšlo znovu také Vaňkovo pokračování, publikované před válkou časopisecky (1929-30, 1993). Z Čapkova díla si Lotyši zřejmě nejvíc oblíbili Zahradníkův rok (1964, 1994, 1999) s ilustracemi Josefa Čapka. Na obálce knížky je vyzdvižena autorova "oslava zahrady jako symbolu života" a jeho "filozofická srovnání přírodních dějů s během lidského života", což příslušníku folklorní velmoci s více než milionem lidových písní jistě souzní s jejich archetypickým ideálem harmonické jednoty člověka a přírody. Je zajímavé, že se na pulty lotyšských knihkupectví nakrátko vrátil také předválečný překlad Kříže u potoka Karoliny Světlé (1933, 1997), jedna z mála zdejších ukázek české vesnické prózy vůbec, tematicky blízká některým lotyšským klasickým dílům. Část staronových překladů tvoří dětská literatura. Znovu vyšly Ladovy Nezbedné pohádky (1962, 2002; kromě toho se v roce 2001 v Rize konala výstava Ladových obrázků) a Sekorův Ferda Mravenec (2000, též Mravenci se nedají, 1961, 1981). Knižními postavami se poprvé stali televizní Štaflík a Špagetka Aleny a Jiřího Munkových (2001), dále Krtek Zdeňka Milera a Hany Doskočilové (Krtek a maminka, 2002) a Méďové Václava Chaloupka a Jaroslava Vogeltanze (2002). K nejvýznamnějším novým překladům patří romány Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí (1993, 1999), Identita (2001, přeložena z francouzštiny), Nesmrtelnost (2002), Žert (2003) a Valčík na rozloučenou (2003). Tak jako i jinde ve světě měla v Lotyšsku největší ohlas Nesnesitelná lehkost bytí, a to i ze specifických mimoliterárních důvodů. Starší generaci román nejspíš připomněl její solidaritu s Československem v roce 1968, kdy už třetí desetiletí na vlastní kůži zažívala následky dvojí sovětské okupace (na začátku a na konci druhé světové války). Pocity mladších lotyšských čtenářů výstižně vyjádřil kritik Normunds Naumanis (Sestdiena, 18. 12. 1993): "Román Milana Kundery je silný pedagogický a přátelský stisk ve chvíli, kdy se chystáš skočit padákem do bezbřehosti zdánlivé svobody. Tahle kniha připoutává "k zemi" ty, kteří si představují, že život začíná tady a teď. Jakákoli zkušenost, byť pouhý umělecky podaný svět emocí, má cenu, chceme-li překlenout rozpor mezi tím, co chceme v přítomnosti, a tím, co se stalo v minulosti, jako varování před chybami budoucnosti." Pomineme-li tři tituly z díla Franze Kafky (Proces, 1999, Zámek, 2001 a Povídky, 2001), které v Lotyšsku není považováno za součást české literatury, je třeba ještě jmenovat povídky Oty Pavla Veliký vodní tulák (2003), dále několik románů Jaromíry Kolárové (Naděje má hluboké dno, Voda! a Přežijí muži rok dva tisíce?, 1991), Memento Radka Johna (1990) a Frýbortova Veksláka (1996). Z literatury faktu se největší publicity dostalo životopisu Kateřiny Zaháňské od Heleny Sobkové, který byl v roce 2000 slavnostně a symbolicky prezentován na zámku v jiholotyšském Rundále za přítomnosti předsedkyně Senátu ČR Libuše Benešové. Jak známo, Kateřina Zaháňská, paní kněžna (správně vévodkyně) z Babičky Boženy Němcové byla nejstarší dcerou posledního kuronského vévody Petra Birona, jenž ke konci života pobýval se svou rodinou v Čechách (vystupuje v několika románech Aloise Jiráska). Zvelebil zejména náchodské panství, ale i Rohanský palác v Praze, dnes jednu z budov ministerstva školství. Rundálská slavnost měla proto pokračování o dva roky později právě v tomto paláci, kterým Helena Sobková provedla lotyšskou prezidentku Vairu Víke-Freibergu. Výše uvedený rozsáhlý výčet reedic i nových překladů české literatury sám o sobě svědčí o trvalém a aktivním zájmu lotyšských nakladatelů a čtenářů o naši literaturu. Ocenění, kterých se dostalo našim překladům z lotyštiny, i opakované nabídky na pokračování v jejich tradici pak potvrzují úsilí lotyšské strany o rozvoj obousměrné výměny literárních hodnot. Je potěšitelné, že naši absolventi a studenti lotyštiny tuto výzvu začínají přijímat, přičemž nástup mladé překladatelské generace bude vskutku symbolický. Dokumentární próza Sandry Kalnieté V plesových střevíčkách sibiřským sněhem v překladu Michala Škrabala na letošním pražském veletrhu Svět knihy ve dnech oslav konce druhé světové války naléhavě připomene tragédii pobaltských států, pro něž "osvobození" Rudou armádou znamenalo definitivní ztrátu samostatnosti a pokračování decimace jejich obyvatelstva v "mírových" podmínkách. Vlastní vzpomínky na dětství v Gulagu 50. let, osudové okamžiky své rodiny i celé své země zaznamenává příslušnice jedenapůlmilionového národa, pro nějž druhá světová válka skončila až obnovením nezávislosti v roce 1991. Českému čtenáři toto téma nebude úplně cizí, ale zároveň ho možná přiměje k novým pohledům na dějinné katastrofy dvacátého století nejen v Pobaltí, ale i v naší zemi. Doufejme, že tak začne nová kapitola česko-lotyšského literárního dialogu.
PAVEL ŠTOLL, převzato z www.radio.cz
|
obsah | svět - svet |