Čeští katolíci v exilu

Česká menšina byla v zahraničí vždy přítomná. Už za první republiky existovala krajanská duchovní správa v Paříži. Čeští kěží měli ve Francii systematizované místo, jinde tomu tak ale nebylo. Po roce 1945 nás jelo studovat do Říma asi pětatřicet bohoslovců, další přicházeli až do roku 1947. My, kteří jsem byli vysvěceni po roce 1948, jsme se už do vlasti nemohli vrátit a působili jsme v různých, zejména italských diecézích.

Významným počinem bylo založení české redakce Rádia Vatikán. První přenos se uskutečnil 22. dubna 1947. Významné to bylo z toho důvodu, že po roce 1948 to byl jediný svobodný hlas naší církve, který se přes všechny překážky dostal i do naší vlasti. Těžký úkol padl tehdy na P. Feřta, SJ, který musel dávat pozor na na každé slovo, které do éteru řekne. Situace byla politicky napjatá a také vztahy se slovenskými bratry nebyly jednoduché.

Po únoru 1948 přicházeli do Říma političtí exulanti. Nejprve se však katolíci - exulanti snažili něco dělat v Londýně, kde byl dobrý základ už od války a měli na co navazovat. Na poli spolkové činnosti vznikla Cyrilometodějská liga a z ní se vytvořil studijní a dokumentární ústav, který si dal název Křesťanská akademie a později přesídlil do Říma. Katoličtí exulanti se spojili s jezuity a začali vydávat časopis Nový život (nejprve vycházel jen hektografovavý). V roce 1954 redakce přešla také do Říma a jejího vedení se ujal zmíněný P. Feřt, SJ. Prezidentem Křesťanské akademie byl nejprve Zdeněk Ehler, následoval ho kníže Karel Schwarzenberg, který publikoval pod pseudonymem Jindřich Středa. Sekretářem byl mons. Planner, pozdější rektor Nepomucena. Do Nového života na začátku přispíval např. Alexander Heidler (otec Křišťan ze Svobodné Evropy), Jan Čep, Karel Vrána, Tomáš Špidlík a další, vedení redakce se ujal P. Petr Ovečka, SJ. Významým počinem Křesťanské akademie bylo vydávání literatury (náboženské, beletrie a poezie).

V roce 1965 přišel natrvalo do římského exilu pan kardinál Josef Beran. Bylo to pro něj těžké rozhodnutí, ale udělal ho pro dobro svého národa a české církve. Já jsem byl povolán do Říma jako jeho sekretář. Tuto službu jsem vykonával do roku 1969. Pan kardinál Beran byl vržen do koncilového dění a s energií navštěvoval krajany a exulanty v Itálii, Německu, Francii, Norsku a podnikl cestu i do Spojených Států amerických a Kanady.

Křesťanská akademie nemohla dělat všechno, i když tomu tak zpočátku bylo. Proto vzniklo české náboženské středisko Velerad, které spadalo pod diecézi římskou. Středisko mělo různé odbory a pracovala pod ním i duchovní správa. S vlnou exulantů v roce 1968 se objevila další potřeba - mít poutní dům, který měl v Římě tradici už od Karla IV. Nakonec se podařilo získat takový dům na Via dele Fornaci nedaleko Vatikánu. Duší celého projektu se stal P. V. Hrubý, SDB. Tam nacházeli útočiště exulanti a také dnes je tento dům užíván poutníky z Čech a Moravy. Další dům střediska byl zakoupen v Tyrolsku, kde se dělaly dětské tábory. Čeští saleziáni provozovali letní tábory pro děti krajanů a exulantů také v Norsku, kde byla duší tohoto projektu paní Hana Kvapilová a spolupracovala s prof. josefem Kratochvílem.

Od roku 1968 jsem z pověření Svatého stolce koordinoval duchovní službu českých krajanů a exulantů po celém světě. Nejstarší byla Paříž, Londýn, v Nemecku jich bylo šest, ve Švýcarsku štyči, v Rakousku dvě, ve Skandinávii dvě, stejně jako v Itálii, v Belgii jedna. Ve spojených státech amerických jsme měli tři duchovní správy, v Kanadě pět, v Austrálii tři a jeden kněz působil v jižní Africe. Byla řada lidí a kněží, kteří pracovali pro naší věc a nezištně a někteří se doslova upracovali. Za všechny bych zde jmenoval alespoň mons. P. Kučeru z Norimberka, zesnulého dominikána P. O. Petrů a mnoho dalších. Jim patří i můj osobní dík a tato vzpomínka.

mons. JAROSLAV ŠKARVADA

obsah | svět - svet